ECLI:CZ:US:2008:3.US.1758.07.1
sp. zn. III. ÚS 1758/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Hanou Sklenářovou, advokátkou se sídlem ve Velkém Meziříčí, Malá Stránka 318, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2007, č.j. 2 Ko 26/2007-649, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2007, č.j. 39 K 94/99-625, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů.
Soud prvního stupně výše uvedeným usnesením zamítl žádost konkursních věřitelů (mezi nimi stěžovatele) o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil.
Obecné soudy dospěly k závěru, že ve vztahu k návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce - advokáta ve smyslu §30 odst. 1, 2 o. s. ř. - není splněna podmínka existence předpokladů pro osvobození od soudních poplatků. Vycházely z toho, že plný invalidní důchod stěžovatele činí 8 168 Kč měsíčně, jeho manželka pobírá důchod ve výši 7 129 Kč, bydlí v nájmu, a majetek větší ceny nevlastní, pouze je vlastníkem silničního motorového vozidla (které však "vzhledem ke svému stáří nepředstavuje majetek výraznější hodnoty"), a má "jiný právní vztah" k nemovitosti zapsané na LV č. 90 v katastrálním území Horní Bory. Stěžovatel tedy není "osobou sociálně potřebnou" a jeho "majetková situace" je "standardní"; odvolací soud sice konstatoval, že s ohledem na jeho věk je "možno připustit zvýšené náklady v souvislosti s jeho zdravotním stavem", zároveň však podotkl, že "konkrétní výši těchto nákladů a konkrétní zdravotní poškození" stěžovatel "soudu nedoložil". Oba soudy uvažovaly též o snížení nákladů zastoupení tím, že "dovolání byla podána více osobami, které sledují jednotný cíl, takže existuje možnost, aby se tyto osoby nechaly zastoupit advokátem společně, případně dosáhly stejného účelu i v případě, že se nechá zastoupit advokátem pouze jedna z uvedených osob".
V ústavní stížnosti navrhovatel namítl, že nebylo náležitě přihlédnuto k jeho sociálním, hmotným a majetkovým poměrům, stejně jako k jeho zhoršenému zdravotnímu stavu a nebyly zohledněny zvláštní výdaje ("inkaso, poplatky, daně, výdaje na obživu a nezbytné životní potřeby)", a nesprávně bylo uvažováno o společném zastoupení "všech věřitelů jedním a týmž advokátem, ... což je však v daném případě fakticky nereálné". Konečně spatřuje "vážné pochybení" odvolacího soudu v tom, že "nepřipustil" proti svému rozhodnutí dovolání.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Podle ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138 o. s. ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Obecné soudy přitom svá rozhodnutí založily na závěru, že poměry stěžovatele (jakož i dalších dovolatelů) osvobození od soudních poplatků neodůvodňují (§138 odst. 1 o. s. ř.), pročež kritérium vtělené do ustanovení §30 odst. 1 (stejně jako §30 odst. 2) o. s. ř. naplněno není.
Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat - ve smyslu výše zmíněného §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu - ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou; východisko pro připustitelnou (a Ústavním soudem připouštěnou) výjimku lze spojovat s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jelikož si soud potřebný skutkový základ pro posouzení předpokladů osvobození od soudních poplatků (§138 odst. 1 o. s. ř.) neopatřuje zásadně dokazováním (nýbrž šetřením na základě předložených listin), lze o takových nepřípustných ústavněprávních konsekvencích uvažovat jen v situaci, když by jeho závěry o osobních a majetkových poměrech účastníka řízení byly výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, případně když je řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnil. Výklad a aplikaci ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §138 odst. 1 o. s. ř., o něž zde jde, lze zpochybnit z hlediska ústavněprávního tehdy, vybočuje-li nedůvodně ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli); to je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy obsahující tzv. relativně neurčitý pojem (srov. i rozhodné "poměry účastníka"), kdy pro závěr o protiústavní interpretaci přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
Nic takového v dané věci dovodit nelze, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci. Ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - zde zjevně není; soudy přijaté závěry mají věcné i logické zakotvení v adekvátních zjištěních, a nelze efektivně namítat, že by se nevypořádaly s námitkami co do jeho osobních, majetkových a příjmových poměrů, jež stěžovatel v řízení vznesl. Není dovoditelný exces z předvídatelného nazírání obou soudů, pročež ani závěr o aplikační libovůli není k dispozici; přijaté závěry ostatně soudy též uspokojivě odůvodnily. To platí specificky i při stanovení mezí možného uvážení, jež ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. předjímá.
Vzhledem k vyložené konstrukci ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. je přiléhavé zaznamenat, že k otázce důvodnosti návrhů na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn. I. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98), nebo, jak je předznačeno výše, případů, v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03).
O takový případ, jak bylo dovozeno shora, zde však nejde.
Relevanci nelze upřít ani úvaze obecných soudů o možnosti společného zastoupení dovolatelů.
K námitce týkající se nepřípustnosti dovolání se patří dodat, že Ústavní soud vícekrát vyjádřil názor, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení - s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - povinně ani dvoustupňové. Z čl. 36 Listiny tudíž bez dalšího pro jiné než věci trestní nezbytnost dvojstupňového soudního řízení neplyne, pročež vyloučení vybraných rozhodnutí z odvolacího, respektive z dovolacího přezkumu z ústavních mezí nikterak nevybočuje (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01, U 22/22 SbNU 387, usnesení ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, N 128/31 SbNU 149, usnesení ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 96/06, resp. usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/06). Kritizoval-li stěžovatel odvolací soud, že dovolání "nepřipustil", jest mu připomenout, že tak ani učinit nemohl, neboť dovolání proti dotčenému usnesení - prostě - objektivně přípustné není, jelikož nejde o věc samu (srov. §236 odst. 1, §237 odst. 1, §238a odst. 1 písm. a), odst. 3 o. s. ř.), a odvolací soud na tom nemohl ničeho změnit (stejně tak by tomu bylo podle občanského soudního řádu, ve znění do 1. 1. 2001, jak se podává z jeho ustanovení §238a odst. 1, resp.. §239 odst. 1, 2).
Je tedy namístě uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu