ECLI:CZ:US:2008:3.US.1815.08.1
sp. zn. III. ÚS 1815/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti R. B., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem Brno, Kozí 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. 6 Tdo 425/2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. 8 To 334/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí vydaná v jeho trestní věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 92 T 119/2007 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let; dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí ve výroku specifikovaných věcí.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem dle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1 trestního zákona a sbíhajícími se trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) trestního zákona a poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 trestního zákona, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 24. 4. 2007 ve věci sp. zn. 12 T 71/2007. Stěžovatel byl nově odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců; trest propadnutí věcí zůstal beze změny.
Dovolání stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím Nejvyšším soudem dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (jako podané z jiného než zákonného důvodu) odmítnuto.
Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud porušil napadeným rozhodnutím zásadu zákazu reformace in peius, když v rámci napadeného souhrnného rozsudku fakticky rozhodl o přeměně trestu obecně prospěšných prací (který mu byl uložen ve výměře 400 hodin) na trest odnětí svobody (v délce 4 měsíců), jelikož tím došlo k uložení přísnějšího trestu (z původních 24 na 28 měsíců trestu odnětí svobody). Je přesvědčen, že k přeměně trestu nezavdal příčinu, neboť se v době po uložení tohoto trestu nedopustil žádného dalšího trestního činu a ani mu nebyla dána možnost v jednoroční lhůtě tento trest vykonat, neboť byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Nejvyššímu soudu potom stěžovatel vytýká, že uvedené pochybení odvolacího soudu neodstranil.
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle zdůrazňuje rozdíly mezi uložením alternativního trestu v podobě trestu obecně prospěšných prací a trestem nepodmíněným a polemizuje s oprávněním odvolacího soudu přeměnit uložený trest obecně prospěšných prací na nepodmíněný trest odnětí svobody v rámci ukládaného souhrnného trestu (užitou argumentaci doplňuje četnými odkazy na judikaturu soudů obecných, jmenovitě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 9. 1973 ve věci sp. zn. 3 Tz 35/73 a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 1994 ve věci sp. zn. 6 To 35/93, jakož i soudu Ústavního, zde na nález ze dne 8. 6. 2006 ve věci sp. zn. II. ÚS 304/04, nález ze dne 5. 9. 2007 ve věci sp. zn. I. ÚS 1947/07 a nález ze dne 18. 8. 2004 ve věci sp. zn. I. ÚS 55/04).
Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti ve vztahu k námitkám stěžovatele odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž na ně již reagoval a vysvětlil, proč jim není možno přisvědčit. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta a odvolal se na odůvodnění rozhodnutí jak odvolacího soudu tak rozhodnutí vlastního.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a není proto povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů; Ústavní soud tedy může pouze zkoumat, zda napadeným rozhodnutím, případně řízením mu předcházejícím, nebyly dotčeny ústavním pořádkem České republiky chráněná základní práva a svobody. Je tak třeba zdůraznit, že kategorie "správnosti" per se není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu napadených soudních rozhodnutí.
Těžiště stěžovatelových námitek, vyjádřených v ústavní stížnosti, spočívá v tvrzení, že vydáním souhrnného trestu, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců, porušil odvolací soud zákaz reformationis in peius.
Zákaz reformationis in peius je principem ovládajícím opravné řízení trestní, který nedovoluje zhoršit postavení osoby, která buď sama podala opravný prostředek, anebo v jejíž prospěch byl opravný prostředek podán jinou k tomu oprávněnou osobou, ve srovnání se situací, kterou napadené rozhodnutí založilo před podáním takového prostředku. Garantuje tak svobodu podání opravného prostředku, které tvoří jednu ze složek konkrétního uplatnění práva na obhajobu. Tento princip je zakotven v trestním řádu; jeho ústavní zakotvení však chybí - ve výčtu stěžejních principů trestního procesu v Listině obsažen není, neboť ústavodárce jej nepovažoval za nezbytný komponent právního státu, na rozdíl například od principu presumpce neviny, práva na obhajobu či práva odepřít výpověď, které zde výslovně uvádí. Obdobně je základní rámec trestního řízení vymezen i v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2006 ve věci sp. zn. II. ÚS 63/06; tyto závěry přitom neodporují závěrům, k nimž dospěl Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 304/04).
Z výše uvedeného tedy plyne, že institut zákazu změny k horšímu je v konkrétních případech spojen s výkladem a aplikací běžného zákona, jež jsou plně v kompetenci obecných soudů. Stěžovatelova argumentace, jež tuto okolnost přehlíží, staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, což, jak Ústavní soud již výše připomněl, mu zásadně nepřísluší. Ústavní soud přistupuje k interpretaci dotčeného podústavního práva pouze za výjimečných a specifických podmínek (viz např. nález soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, s. 17 a násl.), jež však v daném případě splněny nebyly.
Zásadu zákazu reformace in peius je nutno chápat v tom smyslu, že postavení obviněného se nesmí zhoršit pouze tím, že využije práva podat řádný opravný prostředek proti prvostupňovému soudnímu rozhodnutí.
Uvedenou zásadu, a otázku změny postavení obviněného, je však třeba vždy vykládat v souvislostech projednávané věci; nelze pouze mechanicky srovnávat výroky o trestu v rozsudcích soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Významnou zvláštní situaci představuje právě ta, o kterou jde v dané věci, je-li odvolací soud - oproti soudu prvního stupně - povolán k aplikaci §35 odst. 2 tr. řádu a tím k uložení souhrnného trestu. Povinnost postupovat podle tohoto ustanovení v daném řízení způsobuje, že zákaz reformace in peius se logicky nemůže prosadit samostatně, resp. v úplnosti, a bez zřetele k výsledku řízení předchozího.
Jinými slovy, ukládá-li odvolací soud souhrnný trest, není možno porušení zákazu reformationis in peius dovozovat toliko ze skutečnosti, že odvolací soud uložil v řízení, ve kterém podal odvolání pouze obviněný, vyšší trest odnětí svobody než soud nalézací; namístě je naopak komplexní, materiální zhodnocení postavení obviněného, jež reflektuje veškeré rozhodné skutečnosti daného trestního řízení jako celku, jenž zahrnuje i přesah řízení předchozího, diktovaný ustanovením §35 odst. 2 tr. řádu.
V projednávané věci uložil odvolací soud trest za trestné činy popsané v trestním zákoně, jehož druh a výměra ústavněprávně relevantní vybočení ze zákonné úpravy evidentně nepředstavuje. Vzhledem k existenci pravomocného trestního příkazu - kterým bylo stěžovateli uloženo vykonat 400 hodin obecně prospěšných prací, jež vedle k ukládanému trestu odnětí svobody nemohlo obstát (§45 odst. 2 tr. zákona) - nelze jeho rozhodnutí hodnotit ani jako (stěžovateli) nepředvídatelné či excesivní ani (z pohledu stěžovatelem tvrzeného zhoršení jeho postavení) coby "nerozumné", byť zdůvodnění "přeměny" trestu obecně prospěšných prací založil odvolací soud na pravidlu, jež se podle zákona uplatňuje primárně za podmínek jiných (srov. §45a odst. 4 tr. zákona).
Námitka, že stěžovateli "nebyla dána možnost" trest obecně prospěšných prací vykonat, je nepřípadná zjevně, neboť zcela pomíjí účel a smysl institutu souhrnného trestu.
Odvolací soud své rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2008 ve věci sp. zn. II. ÚS 796/08) a adekvátně se ku kritické stěžovatelově námitce z porušení zákazu reformace in peius vyjádřil i soud dovolací. Rovněž širší konkrétní kontext tohoto výkladu nasvědčuje tomu, že trestnímu řízení z pohledu svého výsledku nelze vytýkat nedostatek přiléhavosti, tím méně "zjevnou nespravedlnost", jež by mohla mít ústavněprávní rozměr. Dovolací soud ústavně konformním způsobem taktéž odůvodnil, proč rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje závěrům, jež vyslovil Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 1947/07.
Ve vztahu k výhradám stěžovatele proti rozhodnutí dovolacího soudu se sluší uvést, že navzdory tomu, že dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného než přípustného důvodu), z hlediska skutečně provedeného "přezkumu" je hodnotil fakticky jako zjevně neopodstatněné (srov. §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu), v důsledku čehož lze mít i za to, že přezkumu, blízkého materiálnímu, se stěžovateli dostalo. Ani ve světle závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 55/04 nelze tudíž dospět k závěru, že základní práva stěžovatele mohla být porušena.
S ohledem na řečené platí, že není opory pro úsudek o existenci porušení stěžovatelem uváděných ustanovení Listiny a Ústavy České republiky; uplatněné právní závěry Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního hlediska akceptovatelné, a i jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2008
Jiří Mucha
předseda senátu