ECLI:CZ:US:2008:3.US.1816.07.1
sp. zn. III. ÚS 1816/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Petrem Čubíkem, advokátem v Olomouci, 28. října 463/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2007 sp. zn. 11 Tvo 7/2007 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2007 sp. zn. 7 To 31/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 7. 2007 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2007 sp. zn. 11 Tvo 7/2007, jakož i jemu předcházejícího usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též jen "vrchní soud") ze dne 21. 3. 2007 sp. zn. 7 To 31/2007 s tím, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, dále pak měl být porušen i čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu bylo podle §31 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto, že předseda senátu uvedeného soudu JUDr. Martin Zelenka není vyloučen z vykonávání úkonů v trestní věci stěžovatele [jako odsouzeného pro trestný čin vraždy dle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona] vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 237/2006. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou však Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl, a to usnesením rovněž napadeným touto ústavní stížností.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 10. 11. 2006 podal u Městského soudu v Praze návrh na povolení obnovy řízení. Tento návrh "rozšířil o další dokumenty", resp. nové skutečnosti, na základě nichž prý vyvstala nutnost výslechu člena senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Martina Zelenky jako "nového" svědka. Z tohoto důvodu vznesl vůči němu námitku podjatosti. Následně vydané usnesení Vrchního soudu v Praze mělo trpět závažnými obsahovými, faktickými a právními vadami, a proto podal proti němu stížnost, o níž Nejvyšší soud rozhodl shora zmíněným usnesením.
Stěžovatel přitom Nejvyššímu soudu vytýká, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s jeho argumenty obsaženými ve stížnosti, konkrétně že ustanovení §30 odst. 1 první věty trestního řádu se per analogiam vztahuje také na případ obnovy řízení, jak má plynout z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Amuur proti Francii (1996). Dle názoru stěžovatele nemůže o návrhu na obnovu řízení rozhodovat soudce, který ve věci rozhodoval v původním řízení, neboť "nové skutečnosti" mohou být spojeny se závažným pochybením soudu. Jestliže výpověď uvedeného soudce je "novým důkazem", má docházet ke střetu zájmů. Soud prý nemůže být z objektivních důvodů v tomto případě nestranný, a tak měla být narušena zásada materiální pravdy. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud se odvolává na "ustálenou judikaturu a soudní praxi", aniž by však toto blíže konkretizoval a aniž by uvedl zákonný podklad. Jeho rozhodnutí je neurčité, obecné a nekonkrétní, tedy bez náležitého odůvodnění, čímž dochází k porušení ústavního principu libovůle v rozhodování. Nejvyšší soud měl dle stěžovatele ve svém rozhodnutí (str. 2, 4. odstavec, řádek 7 - 11) dezinterpretovat obsah jeho stížnostních námitek, když tvrdil, že "se Vrchní soud v Praze ,náležitě vypořádal' s něčím, co nebylo obsahem původní námitky ze dne 1. 1. 2007", což má být v rozporu s §134 odst. 2 trestního řádu.
Ve vztahu k rozhodnutí vrchního soudu pak stěžovatel poukazuje na 6. odstavec, z něhož má plynout, že si JUDr. Martin Zelenka nepřeje být vyloučen z projednání a rozhodování věci, přestože má stěžovatel oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a nestrannosti. V souvislosti s tím upozorňuje na řadu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, zejména na ten, jenž byl vydán ve věci Chmelíř proti České republice (2005), s tím, že nevyloučení tohoto soudce je důkazem chybného postupu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podstatou ústavní stížnosti, ač stěžovatel namítá i nedostatky v odůvodnění napadených rozhodnutí, je vyjádření jeho nesouhlasu s důvody vedoucími obecné soudy k závěru, že soudce JUDr. Martin Zelenka ve stěžovatelově věci není podjatý. Stěžovatel má mj. za to, že z rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení je vyloučen soudce, jenž rozhodoval v "původním" řízení.
V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2001 sp. zn. 5 Tvo 34/2001, ve kterém se k dané problematice konstatuje, že "ustanovení §30 tr. řádu o důvodech vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení stojí na zásadě, že zmíněné důvody mohou být výsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samotné, anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení. Podíl určitého soudce na dřívějším rozhodování téže věci je však důvodem k jeho vyloučení z rozhodování v pozdějším stadiu jen v případech zákonem výslovně stanovených v §30 odst. 2 a 3 tr. řádu, ... Jde-li o jiné případy dřívějšího rozhodování soudce v téže věci, neznamenají bez dalšího vyloučení soudce z rozhodování pro jeho podjatost, ale důvod pro takové vyloučení by mohl nastat teprve tehdy, kdyby zde přistoupila jiná okolnost, která by popřípadě i ve spojitosti s dřívějším podílem soudce na rozhodování v téže věci zcela zřejmě svědčila o tom, že nyní soudce již není schopen ve věci rozhodnout naprosto nestranně a nezaujatě." Ke stejnému závěru dospěl také Ústavní soudu v usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, usn. č. 19).
Stěžovatelův názor na nutnost vyloučení soudce tedy nemá žádnou oporu v zákoně. Argumentace stěžovatele, že je zde důvod pro rozšiřující výklad, resp. analogickou aplikaci ustanovení §30 odst. 3 trestního řádu, přitom obstát nemůže, protože důvodem pro obnovu řízení není (obecně) pochybení soudce, ale existence nových skutečností nebo důkazů. O takovém postupu možno uvažovat v případě, že by to byl právě soudce, kdo by např. způsobil, že nové skutečnosti či důkazy vyšly najevo až po skončení "původního" řízení. V takovém případě by však nic nebránilo otázku podjatosti takového soudce posuzovat podle §30 odst. 1 trestního řádu.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že soudce JUDr. Martin Zelenka je vyloučen pro poměr k věci a jeho osobě, neboť má být vyslechnut jako svědek z důvodu, že se měl nacházet na místě činu (jako svědek či dokonce pachatel) a že (proto) je vůči němu nepřátelsky zaujat, Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěry Vrchního soudu v Praze s tím, že v daném případě jde ze strany stěžovatele jen o pouhou spekulaci, kdy jeho hypotéza je postavena na nesouhlasu se závěry soudu stran jeho viny uvedeným trestným činem a je tudíž zjevně bez nějakého reálného základu. Jde-li o další námitky stěžovatele, napadená rozhodnutí dostatečně řeší podstatu celé věci, a Ústavní soud je proto - ve vztahu ke stěžovatelem uplatněné argumentaci - pokládá za řádně odůvodněná. Možno snad jen dodat, že Ústavnímu soudu není z obsahu ústavní stížnosti zřejmé, v jakém směru mají napadená rozhodnutí porušovat jím uváděné rozsudky Evropského soudu pro lidská práva či v jakém konkrétním ohledu došlo k dezinterpretaci jeho námitek ze strany Nejvyššího soudu.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu