ECLI:CZ:US:2008:3.US.1842.08.2
sp. zn. III. ÚS 1842/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1) K. B. a 2) M. B., zastoupených JUDr. Markem Görgesem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti stanovisku Vrchního státního zastupitelství v Praze, Odboru závažné hospodářské kriminality ze dne 4. 6. 2008 č. j. 9 VZV 12/2008-390, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavních stížnostech, původně zapsaných pod sp. zn. III. ÚS 1842/08 a III. ÚS 1844/08, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud "zrušil" v záhlaví uvedené stanovisko Vrchního státního zastupitelství v Praze, jelikož se domnívají, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zakotvené v článku 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), který stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Z podaných ústavních stížností a jejich příloh se podává, že Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, Expozitura Plzeň, přibrala opatřením č. j. ČTS:OKFK-6/TČ-2008 dle §105 odst. 1 trestního řádu znalkyni k vypracování znaleckého posudku, jehož předmětem mělo být určení zkrácení daně představující neodvedení daně dle předmětných faktur. Stěžovatelé proti takové formulaci zadání posudku (otázky) podali námitky, kterým Vrchní státní zastupitelství v Praze, Odbor závažné hospodářské kriminality stanoviskem ze dne 4. 6. 2008 č. j. 9 VZV 12/2008-390 nevyhovělo se zdůvodněním, že pojem zkrácení daně je pojmem obecným, a lze dovodit, že znalkyně byla povolána jen k tomu, aby "numericky" dle poskytnutých podkladů vyčíslila v dané trestní věci "škodu", nikoli aby se vyjadřovala k právnímu hodnocení skutku.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti považují formulaci otázky pro znalkyni nadále za nepřípustnou a odporující článku 40 Listiny. Pokud by totiž znalkyni bylo umožněno odpovídat na otázku, zda došlo ke zkrácení daně a v jakém rozsahu, pak by podle jejich názoru šlo o situaci, kdy se vyjadřuje k objektivní stránce trestného činu, tj. zda určitým jednáním stěžovatelů byl způsoben trestněprávně relevantní následek; taková otázka však přísluší k posouzení výlučně soudu.
Vzhledem k tomu, že obě ústavní stížnosti jsou obsahově zcela totožné, byly podle ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a za použití ustanovení §112 odst. 1 o. s. ř. z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení před Ústavním soudem spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí (pod sp. zn. III. ÚS 1842/08).
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se orgány činné v trestním řízení při formulaci otázky pro vypracování znaleckého posudku a při přezkumu proti ní směřujících námitek dopustily pochybení, způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda tento postup nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatelé dovolávají.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 674/05).
Žádná z uváděných situací v projednávané věci očividně nenastala, a proto Ústavní soud má za to, že není namístě, aby do přípravného řízení trestního zasahoval.
V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud též konstatoval, že charakteristickým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, což znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat až poté, co je řízení ve věci samé pravomocně skončeno, resp. kdy již není možno ochranu subjektivních práv uplatňovat dalšími procesními prostředky, případně v jiném řízení. Dílčí (procesní) rozhodnutí soudu či jiných orgánů veřejné moci jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, zasahují-li nejen nepřípustně, nýbrž i napříště nezhojitelně do základních práv a svobod stěžovatele. Rovněž tak z principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů plyne zdrženlivý přístup Ústavního soudu k "dohledu" nad dosud neskončeným řízením. Ostatně ochrana ústavnosti není pouze posláním Ústavního soudu, nýbrž povinností všech orgánů veřejné moci; Ústavní soud představuje zde institucionální mechanismus až poslední.
Řečené se podává z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle nějž je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Těmto zásadám ústavněprávního přezkumu stěžovatelova ústavní stížnost nevyhovuje rovněž; směřuje totiž - právě - proti pouhému procesnímu rozhodnutí, vydanému v probíhajícím (přípravném) trestním řízení.
Pak se nutně uplatní ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), podle nějž soudce zpravodaj mimo ústní jednání usnesením návrh odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Stěžovatelé mají prostor pro uplatnění dosud vznesených námitek v dalších stádiích trestního řízení, a to nejen v rámci své obhajoby, nýbrž i případně v řízení o opravných prostředcích proti vydanému (věcnému) rozhodnutí. Budou to obecné soudy, které posoudí, zda na základě kritizovaného zadání podaný znalecký posudek je v trestním řízení použitelný důkaz. Teprve poté se stěžovatelům může otevřít cesta k Ústavnímu soudu, budou-li způsobilí doložit, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo dotčeno jejich právo na spravedlivý proces.
Podle citovaného §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu byla proto ústavní stížnost - jako nepřípustná - soudcem zpravodajem odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj