ECLI:CZ:US:2008:3.US.194.08.1
sp. zn. III. ÚS 194/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., právně zastoupené JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem AK se sídlem U Bulhara 3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. října 2007 č. j. 76 C 493/2007-51, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. ledna 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. října 2007 č. j. 76 C 493/2007-51, a to pro porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 76 C 493/2007.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. října 2007 č. j. 76 C 493/2007-51 byla žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") uložena povinnost zaplatit žalobci Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s., částku 808,- Kč a náklady řízení. Obvodní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobce se právem domáhá zaplacení žalované částky, neboť žalovaná použila veřejného dopravního prostředku, jehož provozovatelem je žalobce, a na výzvu kontrolního orgánu se neprokázala řádnou platnou jízdenkou. Žalobce tedy podle smlouvy o přepravě ve smyslu ust. §760 a násl. obč. zákoníku zajistil přepravu žalované, ta však porušila svoji povinnost uhradit řádné jízdné a svým jednáním tak porušila ust. §37 odst. 5 písm. c), odst. 6 zák. č. 23/2000 Sb., a ust. §49 odst. 3 vyhl. č. 175/2000 Sb., a je tak povinna zaplatit řádné jízdné i s přirážkou dle uvedených ustanovení a v jejich mezích vydaných Smluvních přepravních podmínek v provozu metra, tramvají a autobusů pražské integrované dopravy v hl. městě Praze. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že skutečnost, že se jedná o žalovanou, byla v řízení dostatečně prokázána, neboť v zápise o provedené přepravní kontrole je uvedeno rodné číslo žalované a je zde uvedeno i číslo řidičského průkazu, jehož držitelkou byla prokazatelně žalovaná.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obvodní soud nezjistil správně skutkový stav věci, neboť dne 25. února 2005 se linkou č. 24 z Karlova náměstí do Křižíkovy ulice nedopravovala. V zápise o provedené přepravní kontrole je uvedeno rodné číslo stěžovatelky a číslo jejího řidičského průkazu, stěžovatelka však neví, jak se k těmto údajům kontrolorka sepisující záznam dostala, neboť stěžovatelka vzhledem k tomu, že nevlastní žádný automobil, řidičský průkaz s sebou nevozí a prokazuje se občanským průkazem. Stěžovatelka uvádí, že předmětný zápis není její osobou podepsán a chybí tedy jakýkoli důkaz o tom, že zápis byl sepisován opravdu s ní. Přesto na základě tohoto jediného důkazu, ve kterém není ani uvedeno bydliště stěžovatelky, ačkoli je na zápise kolonka pro bydliště uvedena, shledal soud, že skutečnost, že se jedná o stěžovatelku, byla v řízení dostatečně prokázána. Stěžovatelka je přesvědčena, že došlo ke zneužití jejích osobních údajů a že kontrolovaná cestující osoba se prokázala zfalšovaným řidičským průkazem.
Stěžovatelka namítá, že soud stranil žalobci, když návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování odmítl, přestože kontrolorka nevyužila možnosti, jaké jsou jí dány přepravním řádem a dokonce o těchto možnostech ani nebyla informována, jak to vyplynulo z její svědecké výpovědi. Kontrolorka nevyužitím svého oprávnění nechat zjistit osobní údaje včetně bydliště oprávněným orgánem umožnila zneužití osobních údajů a zfalšovaného řidičského průkazu neznámou osobou.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že ačkoli měla pro zastupování v řízení před soudem zplnomocněného zástupce, tento nebyl včas o nařízeném soudním jednání vyrozuměn. Zplnomocněný zástupce stěžovatelky na toto pochybení soud upozornil a žádal, aby byl o konaném jednání dostatečně vyrozuměn, což se posléze stalo. Ze všech výše uvedených skutečností stěžovatelka dovozuje, že proces před soudem byl veden způsobem vzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ve své rozhodovací praxi dal Ústavní soud opakovaně najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (ust. §202 odst. 2 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."), tedy ve věcech, jakou je i věc stěžovatelky, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 405/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 34, str. 421). Tak je tomu i v tomto případě.
Obrana stěžovatelky v řízení před obecným soudem a rovněž před Ústavním soudem je založena na konstrukci, že neznámá osoba zneužila jejích osobních údajů v jejím řidičském průkazu. Stěžovatelka jako ústavněprávní argument vznáší námitku, že obecný soud ignoroval fakt zneužití jejích osobních údajů v jejím řidičském průkazu a je přesvědčena, že identita kontrolované osoby, nebyla v řízení dostatečně prokázána. Ústavní soud, ve shodě s nalézacím soudem, však takové přesvědčení nesdílí a s nepodloženými závěry stěžovatelky nesouhlasí.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ačkoli měla pro zastupování v řízení před soudem zplnomocněného zástupce, tento nebyl včas o nařízeném soudním jednání vyrozuměn. Vzápětí však stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že její zplnomocněný zástupce na toto pochybení soud upozornil a žádal, aby byl o konaném jednání dostatečně vyrozuměn, což se posléze stalo. Ze spisového materiálu (spis sp. zn. 76 C 493/2007, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 9) Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka nebyla poštovní doručovatelkou zastižena, a proto byla zásilka obsahující předvolání k ústnímu jednání konanému dne 31. října 2007 uložena na poště dne 15. října 2007 a stěžovatelka ji převzala dne 22. října 2007 (č. l. 30). Na č. l. 35 spisu se dále nachází úřední záznam, ve kterém je uvedeno, že zástupce stěžovatelky J. J. dne 25. října 2007 nahlížel do spisu. Na č. l. 36 se nachází úřední záznam, že zmocněnec stěžovatelky J. J. si dne 25. října 2007 stěžoval, že mu nebylo zasláno předvolání k ústnímu jednání na 31. října 2007 a současně nahlásil soudu svou novou adresu. Na č. l. 38 se pak nachází předvolání zástupce stěžovatelky J. J. k ústnímu jednání dne 31. října 2007. Ze spisu sice nevyplývá, kdy bylo toto předvolání zástupci stěžovatelky doručeno, z protokolu o jednání konaném dne 31. října 2007 však bylo zjištěno, že jak stěžovatelka, tak i její zástupce se na toto jednání osobně dostavili (č. l. 42).
Další námitky stěžovatelky se týkaly neúplnosti důkazního řízení; v ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soud neprovedl jí navržené důkazy, nespecifikuje však již, provedení jakých důkazů má konkrétně na mysli. Z vyžádaného spisového materiálu, jakož i z odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že zástupce stěžovatelky při jednání konaném dne 31. října 2007 žádal, aby soud prostřednictvím dopravního podniku zjistil, jak jsou instruováni kontroloři o tom, které údaje jsou povinné, jak jsou instruováni o tom, jak mají postupovat při zápisech, jakými předpisy se řídí postup kontrolorů při kontrolách. Soud však další dokazování neprováděl a v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že důkazy v řízení provedené jsou dostatečným podkladem pro rozhodnutí ve věci.
Vytýká-li stěžovatelka soudu, že nevyhověl jejímu návrhu na provedení dalších důkazů, je v této souvislosti nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3., č. 10). Z odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu vyplývá, že dokazování v dané věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu a nadto stěžovatelka neuvedla v ústavní stížnosti konkrétní důkazy, které by byly relevantní pro posouzení předmětné věci, a co těmito důkazy mělo být prokázáno.
Pokud jde o námitky stěžovatelky ohledně hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu, podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že mu nepřísluší v daných souvislostech hodnotit hodnocení důkazů provedených obecným soudem, a to ani za situace, kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1., č. 28).
Z odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu rovněž nevyplývá, že by jeho právní závěry byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, který by byl příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3., č. 34).
Ústavní soud proto uzavírá, Obvodní soud pro Prahu 9 v dané věci své rozhodnutí řádně a přesvědčivým způsobem odůvodnil v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. Obvodní soud stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že obvodní soud provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s ust. §132 o. s. ř. Obvodní soud vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, proč tvrzení žalované stěžovatelky neobstálo a nezpochybnilo důkazy žalobcem předložené. V tomto směru nelze jeho postupu nic podstatného vytknout.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Protože stěžovatelka neuvedla soudu jiné skutečnosti, o které by opřela svá tvrzení, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu