ECLI:CZ:US:2008:3.US.1999.07.1
sp. zn. III. ÚS 1999/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti H. B., zastoupené JUDr. Tomášem A. Schönfeldem, advokátem se sídlem Žitná 25, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2004 č. j. 17 Co 232/2004-135 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. října 2003 č. j. 28 C 284/2002-73, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení a Bytového družstva U Perníkářky 2, se sídlem U Perníkářky 1804/2, Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka ústavní stížností napadá v záhlaví usnesení označené rozsudky, které podle jejího názoru porušily článek 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť oba výše označené soudy rozhodly prý nesprávně, tj. v rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci.
Po rekapitulaci dosavadního průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení stěžovatelka tvrdí, že oba ústavní stížností napadené rozsudky vycházejí prý "z mylného názoru, že stěžovatelka užívá předmětný byt bez právního důvodu", neboť rozhodnutím členské schůze družstva o jejím vyloučení z bytového družstva - nyní vedlejšího účastníka řízení, byl její nájemní vztah k předmětnému bytu ukončen. V této souvislosti stěžovatelka i v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutí o jejím vyloučení není dosud "pravomocné", protože údajně jeho platnost "včas" napadla žalobou, přičemž o této žalobě nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Podle názoru stěžovatelky oba obecné soudy na projednávanou věc nesprávně aplikovaly ustanovení §§710, 711 a §714 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ") a nebraly v úvahu skutečnost, že citovanou právní úpravu nelze aplikovat na nájem bytů členů lidových bytových družstev, jako je tomu v jejím případě.
Stěžovatelka dále uvádí, že jí na úkor vedlejšího účastníka řízení nevzniklo bezdůvodné obohacení, neboť stanovenou zvýšenou úhradu za užívání předmětného bytu neplatila prý proto, že si takto kompenzovala svoji pohledávku, která jí měla vůči vedlejšímu účastníkovi vzniknout tím, že ten "v dohodnuté lhůtě na stěžovatelku nepřevedl vlastnictví k předmětnému bytu".
II.
Z připojeného listinného dokladu se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20. 10. 2003 č. j. 28 C 284/2002-73 uložil stěžovatelce (v dřívějším řízení v procesním postavení žalované) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (v dřívějším řízení žalobci) částku 33 424,30 Kč spolu s příslušenstvím jako nedoplatku nájemného s tím, že ohledně částky 2 081,50 Kč a příslušenství z této částky žalobu zamítl. Soud prvního stupně zjistil, že vedlejší účastník se vyčlenil z Lidového bytového družstva Praha 5, je vlastníkem domu, v němž se nachází byt užívaný stěžovatelkou, který jí byl právním předchůdcem vedlejšího účastníka přenechán do užívání na dobu neurčitou. Členská schůze vedlejšího účastníka dne 27. 11. 1996 rozhodla o nové výši nájemného s účinností od 1. 1. 1997, přičemž na členské schůzi byla stěžovatelka upozorněna na možnost vyloučení z družstva pro neplacení nájemného a později byla stěžovatelka rozhodnutím členské schůze z družstva vyloučena. Toto rozhodnutí jí bylo doručeno a stěžovatelka se proti němu neodvolala, proto k převodu předmětného bytu do jejího vlastnictví nedošlo. Od této doby užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť nájem zanikl dne 18. 9. 1997 spolu se zánikem jejího členství v družstvu. Platnost jejího vyloučení byla posouzena soudem jako otázka předběžná. Stěžovatelka v předmětném bytě bydlí jen do zajištění bytové náhrady. Protože stěžovatelka od prosince 1998 do dubna 2003 neplatila zvýšené nájemné a neplatila za služby spojené s užívání předmětného bytu, obohatila se na úkor vedlejšího účastníka.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2004 č. j. 17 Co 232/2004-135 k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, přičemž za správné shledal jak skutkové tak i právní závěry soudu prvního stupně. Nepřisvědčil námitce stěžovatelky o pochybení vedlejšího účastníka spočívajícího v tom, že nepřevedl předmětný byt do jejího vlastnictví či o údajně nezvýšené výši nájemného.
Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Dovolací soud konstatoval, že stěžovatelka spojuje otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí se zánikem svého práva nájmu družstevního bytu a s předcházejícím posouzením, zda došlo k zániku jejího členství v bytovém družstvu vyloučením či nikoli.
Dovolací soud konstatoval, s odvoláním na svoji platnou judikaturu, že "osoba, jíž svědčí právní důvod bydlení ve smyslu ustanovení §712 odst. 6 OZ, má stejně jako nájemce povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného stanoveného za trvání nájemního vztahu". Proto stěžovatelka byla povinna platit nájemné, které bylo stanoveno členskou schůzí, a to ať již by byt užívala jako nájemkyně družstevního bytu či jako osoba, které svědčí právní důvod bydlení v bytě do zajištění bytové náhrady. Obdobně i osoba, která bydlí v bytě bez právního důvodu, je povinna platit stanovené nájemné. Námitka stěžovatelky, že ustanovení §714 OZ se nevztahuje na nájmy bytů lidových bytových družstev, není podle dovolacího soudu důvodná proto, že vedlejší účastník se z lidového bytového družstva vyčlenil, takže předmětný byt již není tímto typem bytu. Závěrem dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou zpochybňované právní závěry odvolacího soudu nejsou zásadně právně významné a dovolání nečiní proto přípustným. Dovolání proto podle ustanovení §243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností těchto soudů. Do rozhodovací činnosti těchto soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by jejich pravomocnými rozhodnutími v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, došlo k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Protože se stěžovatelka dovolává ochrany svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces především ve vztahu k údajně nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci a v této souvislosti argumentuje závěry Ústavního soudu uvedenými v jeho nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, resp. v jeho nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (oba dostupné na http://nalus.usoud.cz). Námitky stěžovatelky směřují proti postupu soudu prvního stupně a soudu odvolacího; přestože v řízení rozhodoval i Nejvyšší soud ČR odmítavým usnesením (viz rekapitulace výše), jeho zrušení stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje, a proto se jím Ústavní soud nezabýval. Ostatně i kdyby tak stěžovatelka učinila, necítil by se Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasahovat do posouzení Nejvyššího soudu ČR v otázce, zda v této konkrétní projednávané věci jde o věc zásadního právního významu [v situaci, v níž byla zvažována přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Ústavní soud se k námitkám o údajně nedostatečně či nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci staví nanejvýš rezervovaně, neboť respektuje, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.
Ústavněprávní argumentace je v projednávané věci spojena spíše s nesouhlasnou polemikou se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, které vyplývají ze stěžovatelkou provedeného vlastního hodnocení provedených důkazů. Nesouhlas stěžovatelky se skutkovými zjištěními obecných soudů a odlišný právní názor na ně však samy o sobě nemohou založit důvodnost ústavní stížnosti.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud taková rozhodnutí za stojící v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Co se týče námitek stěžovatelky proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, odvíjí se jejich obsah od nepodloženého tvrzení, že stěžovatelka i nadále je členkou družstva vedlejšího účastníka (viz bod II. stížnosti), resp. od vlastní verze skutkového děje o údajné "kompenzaci" zvýšeného nájemného a úhrad spojených s užíváním předmětného bytu a vzniklou škodou způsobenou "nedodržením závazku vedlejšího účastníka řízení k předání předmětného bytu do osobního vlastnictví stěžovatelky v dohodnutém termínu". Její argumentace v těchto tvrzeních nejenže postrádá jakoukoli oporu v dosavadním průběhu a výsledku pravomocně skončených řízení - stěžovatelka sama připouští, že sice napadla rozhodnutí členské schůze vedlejšího účastníka o svém vyloučení žalobou, která však byla rozsudky obecných soudů zamítnuta, ale především zcela postrádá ústavně právní rozměr. Jakkoli se stěžovatelka brání přijmout závěr o zániku svého členství v družstvu vedlejšího účastníka, nelze přehlédnout skutečnost, že tato skutečnost je v řízení, v němž se vedlejší účastník vůči stěžovatelce domáhal zaplacení nedoplatku nájemného, pro rozhodnutí ve věci irelevantní, neboť ať již stěžovatelka užívá předmětný byt oprávněně či bez právního důvodu, je její povinností řádně a včas platit stanovené nájemné a úhradu za služby s tímto užíváním spojené.
Ústavní soud nezjistil v projednávané věci porušení článku 36 Listiny, proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu