ECLI:CZ:US:2008:3.US.202.06.1
sp. zn. III. ÚS 202/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. prosince 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. J., zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Policie České republiky, správy Středočeského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, Praha, ze dne 2. 1. 2006 ČTS: PSC-2002/OHK-2006 a usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 1. 2006 č. j. KZV 1/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 2. 2006 napadla stěžovatelka usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 1. 2006 č. j. KZV 1/2006, jakož i jemu předcházející usnesení Policie ČR, správy Středočeského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, Praha, ze dne 2. 1. 2006 ČTS: PSC-2002/OHK-2006, a s tvrzením, že postupem uvedených orgánů byla porušena její základní občanská a lidská práva garantovaná čl. 9 Ústavy ČR a že bylo porušeno i její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), se domáhala jejich zrušení.
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, jejích příloh a příslušného policejního spisu, který si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, napadeným usnesením policejního orgánu bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Uvedeného trestného činu se měla stěžovatelka dopustit tím, že jako jednatelka společnosti - v úmyslu získat finanční prostředky a tyto nesplatit - neoprávněně uzavřela dne 10. 1. 1996 s Evrobankou, a. s., úvěrovou smlouvu, získané finanční prostředky pak byly použity na uhrazení úvěru společnosti WAKR, s. r. o., u Evrobanky, a. s., přičemž úvěr splácen nebyl, čímž měla způsobit zmíněné bance škodu ve výši 8 000 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka prostřednictvím zvoleného obhájce JUDr. Milana Hulíka stížnost (stížnost podal i ustanovený obhájce JUDr. R. P.), ve které namítala, že došlo podle §67 odst. 1 písm. b) trestního zákona k zániku trestnosti daného trestného činu, takže její trestní stíhání je promlčeno [§11 odst. 1 písm. b) trestního řádu], a také že trestní stíhání je vyloučeno z důvodu materiálněprávního, neboť skutek, pro který je stěžovatelka stíhána, se nestal, protože pohledávka z této smlouvy byla v plné výši zaplacena. Krajské státní zastupitelství tuto stížnost však jako nedůvodnou ústavní stížností napadeným usnesením zamítlo, když dospělo k závěru, že v dané věci byly dány důvody pro postup podle §302 a násl. trestního řádu, usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 1. 2006 č. j. Nt 808/2006-2 byl stěžovatelce ustanoven obhájce JUDr. R. P., kterému bylo dne 10. 1. 2006 doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, takže k promlčení trestního stíhání nedošlo. Dále krajské státní zastupitelství konstatovalo, že z důkazů plyne, že pohledávka ze zmíněné úvěrové smlouvy zaplacena nebyla.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo doručeno advokátu JUDr. R. P. dne 10. 1. 2006 do advokátní kanceláře Camrda, Premus, Peter, Vychopeň, Vachoušek a partneři se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, ten však v této době nebyl obhájcem stěžovatelky, neboť jím byl ustanoven až dne 12. 1. 2006. Přitom trestnost daného trestného činu zanikla dne 11. 1. 2006. V návaznosti na to je v ústavní stížnosti citováno z odůvodnění usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 1. 2006 č. j. KZV 1/2006, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti shora uvedenému rozhodnutí policejního orgánu, kterou podal soudem ustanovený advokát JUDr. R. P., přičemž stěžovatelka vyslovuje nesouhlas se závěrem krajské státní zástupkyně, že opatření o ustanovení obhájce bylo doručeno dne 10. 1. 2006, kdy byl obhájce s tímto ustanovením ústně i písemně seznámen, resp. že k tomuto datu měla vzniknout práva a povinnosti obhájce, neboť zákonné i podzákonné předpisy doručení takového opatření nevyžadují, přičemž povinnost převzít obhajobu vzniká dle §40 trestního řádu a proti opatření nejsou opravné prostředky přípustné. Proto je nutno pohlížet na usnesení o zahájení trestního stíhání za doručené ještě před uplynutím promlčecí doby. Stěžovatelka však poukazuje na skutečnost, že z tvrzení JUDr. R. P. i z jím podepsané doručenky je zřejmé, že předmětné opatření převzal obhájce až dne 12. 1. 2006, a proto teprve k tomuto datu se stal uvedený advokát obhájcem stěžovatelky. Argumentuje tím, že pokud bylo usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky doručeno dne 10. 1. 2006 do advokátní kanceláře, jež má sedm advokátů, a to bez souběžného ustanovení obhájcem, nebylo zřejmé, komu bylo takové usnesení určeno, a obhájci ani nemůže vzniknout povinnost provádět nějaké úkony na základě jeho práv a povinností ještě před tím, než byl obhájcem konkrétního obviněného ustanoven. Stěžovatelka poukazuje na zásady ius ex iniuria non oritur a poenalia nullo modo sunt extendenda, přičemž označuje argumentaci státní zástupkyně za protiprávní a jsoucí v rozporu s povinností státního zastupitelství ex officio dodržovat základní trestněprávní normy a vést jiné k jejich dodržování. K tomu dodává, že pokud jde o stížnost, kterou podala prostřednictvím jí zvoleného právního zástupce, pak se státní zástupkyně zcela vyhnula odůvodnění, proč ona práva a povinnosti obhájce existují ode dne 10. 1. 2006. Dále stěžovatelka ve vztahu k oběma rozhodnutím státního zastupitelství namítá, že se státní zástupkyně vyhnula argumentaci obsažené zejména ve stížnosti podané prostřednictvím stěžovatelkou zvoleného obhájce, že ji nelze považovat za osobu uprchlou nebo osobu se skrývající ve smyslu §303 trestního řádu. Stěžovatelka upozorňuje na to, že o svém chystaném trestním stíhání nevěděla; kvůli úmrtí otce dne 17. 12. 2005 odjela na zdravotní dovolenou, ze které se měla vrátit tak, aby se dne 19. 1. 2006 mohla zúčastnit podání vysvětlení podle §158 trestního řádu, jak byla policií požádána prostřednictvím advokáta JUDr. Milana Hulíka, jenž se nalézal dne 27. 12. 2005 na policii v souvislosti s úkonem v jiné trestní věci. K tomu dodává, že do odjezdu na zdravotní dovolenou nebyla na poště uložena jakákoliv zásilka od policejního orgánu. Závěrem stěžovatelka uvádí, že vzhledem k výše uvedené argumentaci ústavní stížnost ponechává stranou meritorní stránku věci.
Ústavní soud si vyžádal v souladu s §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádření účastníků řízení. Policejní orgán uvedl, že vzhledem k předchozím zkušenostem, kdy se manžel stěžovatelky vyhýbal převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 15. 2. 2005, přičemž se nechal od stěžovatelky zapírat, a vzhledem k důvodnému podezření z vyhýbání se trestnímu stíhání ze strany stěžovatelky, bylo z taktických důvodů s obhájcem manžela stěžovatelky, JUDr. Milanem Hulíkem, dne 27. 12. 2005 dohodnuto setkání policejního komisaře se stěžovatelkou pod záminkou podání vysvětlení v jiné trestní věci, a to na den 6. 1. 2006, tento termín byl však zmíněným advokátem zrušen. Následně bylo provedeno bezúspěšné šetření zaměřené ke zjištění pobytu stěžovatelky za účelem doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, dne 10. 1. 2006 byla na adrese K. provedena domovní prohlídka. V rámci tohoto šetření bylo jednoznačně prokázáno, že se stěžovatelka skrývá, aby dosáhla promlčení trestního stíhání, a tak byl postup dle §302 a násl. trestního řádu správný.
Krajské státní zastupitelství uvedlo, že k projednání věci téměř 10 let po spáchání nedošlo liknavostí orgánů činných v trestním řízení, ale v důsledku pozdě učiněného oznámení. Po doplnění podkladových materiálů byl důvodně učiněn závěr, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že došlo ke spáchání předmětného trestného činu. Usnesení o zahájení trestního stíhání se nepodařilo doručit obviněné poštou ani prostřednictvím policie, policejní komisař se opakovaně pokoušel o osobní doručení a prováděl operativní šetření k pobytu stěžovatelky, neúspěšná byla též domovní prohlídka. Z úředních záznamů ze dne 3., 4., 5., 6., 8. a 10. 1. 2006 vyplynulo, že stěžovatelka ví o hrozícím trestním stíhání a v důsledku toho se skrývá, takže bylo postupováno podle §302 a násl. trestního řádu. Policejní komisař požádal o ustanovení obhájce, což se také stalo opatřením Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 1. 2006 č. j. Nt 808/2006-2. Postup při ustanovení a předání ustanovení a usnesení podle §160 odst. 1 trestního řádu je popsán v odůvodnění napadeného usnesení. Řízení proti uprchlému bylo zahájeno v souladu s trestním řádem, neboť stěžovatelce byl ustanoven obhájce, kterému bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Formální pochybení v tom ohledu, že obhájce nepotvrdil písemně převzetí opatření o ustanovení obhájce, nemůže zákonnost a relevantnost zahájení nijak ovlivnit. Stěžovatelka si toto usnesení vyzvedla dne 11. 1. 2006 na poště, kde je měla uložené. Trestní stíhání je vedeno pro trestný čin, u kterého promlčecí doba činila 10 let, k uzavření úvěrové smlouvy, která je předmětem trestního řízení, došlo dne 10. 1. 1996, k vlastnímu převodu finančních prostředků mělo dojít dne 14. 1. 1996, tedy až tímto dnem by došlo k obohacení ke škodě cizího majetku, což je jedním ze znaků skutkové podstaty daného trestného činu. Toto je v současné době předmětem vyšetřování, jakož i zjištění eventuálního pobytu stěžovatelky v cizině v průběhu promlčecí doby. Závěrem krajské státní zastupitelství uvedlo, že k podrobnostem ohledně postupu policie a informování o pobytu stěžovatelky (pozn.: míněno zřejmě z její strany) se může vyjádřit policejní komisař, který podle úředních záznamů založených ve spise musel použít i určité taktické postupy, aby nedošlo k vyzrazení, za jakým účelem je zjišťován pobyt stěžovatelky (např. úřední záznam ze dne 30. 12. 2005). Závěrem krajské státní zastupitelství uvádí, že v průběhu trestního řízení nedošlo k porušení práva stěžovatelky na řádný a zákonný proces zakotvený v §2 odst. 1 trestního řádu a celkové posouzení a rozhodnutí věci bude možno učinit až po skončení vyšetřování.
Ústavní soud se zabýval tím, zda jsou splněny všechny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh podaný včas, jenž je i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem. Z tohoto důvodu přistoupil k posouzení otázky, zda se jedná o návrh opodstatněný.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá postup policie, která měla pochybit již tím, že postupovala podle §302 a násl. trestního řádu, neboť se v jejím případě nejednalo o osobu uprchlou, hlavní těžiště ústavní stížnosti však spočívá v tvrzení, že mělo dojít k zániku trestnosti trestného činu, pro který je stíhána, uplynutím promlčecí doby [§67 odst. 1 písm. b) trestního zákona], takže její trestní stíhání není ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) trestního řádu přípustné. V tomto ohledu je podstatou ústavní stížnosti polemika se závěry krajského státního zastupitelství ohledně okamžiku doručení usnesení o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 trestního řádu) stěžovatelce, který je rozhodný pro posouzení, zda došlo k přerušení běhu promlčecí doby [§67 odst. 3 písm. a) trestního zákona] či nikoliv, protože byl uvedený úkon učiněn až po uplynutí desetileté promlčecí doby.
Při posuzování ústavní stížnosti stěžovatelky Ústavní soud musí přihlédnout ke dvěma zásadním aspektům. Prvním je aspekt subsidiarity ústavní stížnosti (v materiálním smyslu), spočívající v tom, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení; trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, a jako takový neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti i ústavnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, č. 78).
Ingerence Ústavního soudu do činnosti orgánů činných v trestním řízení v principu připadá v úvahu až poté, co bude vydáno (pro stěžovatele negativní) meritorní rozhodnutí ve věci; zpravidla jen takové je totiž způsobilé porušit jeho ústavně zaručená základní práva a svobody. Jde-li konkrétně o usnesení o zahájení trestního stíhání, není důvodu se od výše uvedených pravidel nijak odchylovat, jak ostatně dokládá ustálená judikatura Ústavního soudu. Dle ní je důvodnost obvinění předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz např. usnesení ze dne 3. 5. 1999 sp. zn. III. ÚS 539/98, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno). Výjimku pak tvoří ty případy, kdy by s takovým rozhodnutím byl spojen konkrétní zásah do základních práv a svobod, který by bylo nemožné odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle §75 tr. řádu), kde by ústavní stížnost - po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele - mohla přicházet v úvahu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, usn. č. 4, a rozhodnutí Ústavního soudu, na která toto usnesení v daných souvislostech odkazuje). O takový případ se však v posuzované věci nejedná, resp. žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly opaku, stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí.
O další (mimořádnou) situaci, kdy je Ústavní soud v souvislosti s vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání oprávněn zasáhnout, jde tehdy, kdy je v příslušném rozhodování orgánů činných v trestním řízení obsažen prvek zjevné libovůle (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, č. 105). V uvedené věci byla důvodem pro zrušení ústavní stížností napadeného usnesení státního zástupce, jímž bylo rozhodováno o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, existence zcela nedostatečného odůvodnění, naznačující svévoli v rozhodování státního zástupce; daný postup v dalším svém rozhodnutí Ústavní soud označil za materiální (obsahové), na první pohled zřejmé denegationis iustitiae (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03, uveřejněno jak uvedeno výše). Konečně další skutečností opravňující Ústavní soud k zásahu by mohlo být (oproti výše uvedené věci "formální") denegationis iustitiae, konkrétně spočívající v odmítnutí věcně projednat včas podaný opravný prostředek pro údajnou opožděnost (viz nález ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 631/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, č. 24).
O posledně uvedenou situaci se rovněž v posuzované věci nejedná, a tak Ústavní soud zkoumal, zda rozhodování orgánů činných v trestním řízení netrpí výše zmíněnou ústavně relevantní vadou, označenou jako libovůle v rozhodování. Nutno předeslat, že nyní posuzovaná věc se poněkud odlišuje od věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 511/02. Předmětem není posuzování důvodnosti trestního stíhání z hlediska formálního, tedy zda z odůvodnění příslušných rozhodnutí lze (alespoň minimálně) seznat, co orgány činné v trestním řízení vedlo k závěru, že došlo k naplnění podmínek ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu, ale zda příslušné závěry orgánů činných v trestním řízení, vyjádřené v odůvodnění napadených rozhodnutí, které se týkají posouzení zákonných podmínek pro zahájení trestního stíhání stěžovatelky (spíše pro pokračování v něm), mohou z hlediska ústavnosti obstát.
V této souvislosti je třeba připomenout, že - jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu - vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, příp. jiných orgánů veřejné moci, a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojí mimo soustavu těchto orgánů, a tak jej není možno považovat za "superrevizní" instanci, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti jimi vydaných rozhodnutí. To je v pořadí druhým aspektem, jímž se Ústavní soud musí při svém rozhodování řídit.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se krajské státní zastupitelství vyhnulo zdůvodnění svého závěru, že práva a povinnosti obhájce ustanoveného stěžovatelce podle §39 trestního řádu jako osobě uprchlé v daném trestním řízení nastaly dne 10. 1. 2006. Sama tato skutečnost dle názoru Ústavního soudu podstatná není, neboť předmětnou otázkou se souběžně zabývalo krajské státní zastupitelství v již zmíněném usnesení ze dne 24. 1. 2006 č. j. KZV 1/2006, a to v souvislosti se stížností stěžovatelky, podanou prostřednictvím jí ustanoveného obhájce, přičemž v odůvodnění tohoto rozhodnutí je příslušná argumentace obsažena. Bylo by tak v podstatě nadbytečné ji znovu v usnesení krajského státního zastupitelství, jež je napadeno touto ústavní stížností, opakovat.
Skutečnost, že stěžovatelka se s argumentací krajského státního zastupitelství neztotožňuje, důvodnost ústavní stížnosti nezakládá, neboť jak plyne z výše uvedeného, úlohou Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, a to tím spíše v těch případech, kdy stěžovatelka v rámci svého trestního stíhání může otázku promlčení daného trestného činu učinit předmětem posouzení ze strany obecných soudů. V dané věci nelze přehlédnout, že posouzení uvedené otázky bude závislé také na stanovení počátku běhu promlčecí doby.
Namítala-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že v jejím případě nešlo o osobu uprchlou, takže nebyl důvod postupu podle §302 a násl. trestního řádu, pak není zřejmé, zda tuto námitku uplatnila stěžovatelka ve stížnosti prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Hulíka. Ve vyžádaném vyšetřovacím spisu totiž není kopie zmíněné stížnosti kompletní, přičemž z napadeného usnesení tato skutečnost krajského státního zastupitelství neplyne. Podstatné však je, že i touto otázkou se státní zástupkyně zabývala a dospěla k závěru, že daný postup byl namístě, přičemž odkázala na obsah spisu. Z něj je pak zřejmé, že ani v této věci se nejedná o závěr bez (jakékoliv) opory ve spisovém materiálu. Předpoklady ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stadiu přípravného řízení, jak byly uvedeny výše, tak ani v tomto bodě naplněny nebyly.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu