ECLI:CZ:US:2008:3.US.2122.07.1
sp. zn. III. ÚS 2122/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Václavem Kučírkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Slavíkova 26, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 28 Cdo 1266/2006-289, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, č. j. 29 Co 252, 262/2005-258, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 36 odst.1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z připojených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z vyžádaného procesního spisu, se podává následující.
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 11. 6. 1997, č. j. 3 C 114/95-31, bylo žalované V. G. uloženo zaplatit stěžovateli (v řízení žalobci) 58 328 Kč s příslušenstvím na základě dohody ze dne 17. 4. 1994 o vypořádání majetku po ukončení smlouvy o sdružení.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 4. 1998, č. j. 29 Co 50/98-44, rozsudek soudu prvního stupně zrušil s tím, že je třeba doplnit dokazování o vzájemně odsouhlasenou účetní závěrku o hospodaření sdružení, případně posudek znalce ke stanovení výše podílu žalobce na zisku a ztrátách sdružení ke dni 17. 4. 1994.
Dalším rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 4. 2004, č. j. 3 C 114/95-207, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. 4. 2004, bylo žalované uloženo zaplatit stěžovateli z titulu vypořádání majetku sdružení částku 37 556,30 Kč s příslušenstvím, a co do částky 20 771,70 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že při zjišťování skutkového stavu se soud soustředil na určení výše podílu žalobce na společném majetku sdružení ke dni jeho rozpuštění, a pro tento účel vycházel jak z informací podávajících se ze znaleckého posudku a výslechu znalkyně, tak z výpovědí účastníků, jakož i z předložených listin. Na tomto základě pak dospěl k závěru, že výše podílu každého účastníka na společném majetku činila 123 295,30 Kč; jestliže žalovaná již dne 17. 4. 1994 zaplatila stěžovateli na jeho podíl částku 85 739,- Kč jako "vypořádání s ukončením společného sdružení", pak jeho nárok činí nadále 37 556,30 Kč, a tuto částku soud prvního stupně uložil žalované k zaplacení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, č. j. 29 Co 252, 262/2005-258, rozsudek soudu prvního stupně - kromě jiného - změnil tak, že žalobu co do částky 37 556,30 Kč zamítl. Poté co zopakoval rozhodné důkazy a dokazování doplnil listinou (potvrzením stěžovatele ze dne 17. 4. 1994 o převzetí 85 739 Kč), učinil vlastní - "pro rozhodnutí ve věci relevantní" - skutkové závěry, v nichž položil důraz na to, co bylo obsahem dohody účastníků, kterou uzavřeli dne 17. 4. 1994; tu hodnotil jakožto "jasnou, určitou a srozumitelnou", na jejímž základě "spoluvlastnictví účastníků bylo vypořádáno úplně", a jež svým obsahem vyvrací i tvrzení stěžovatele, že částka zde uvedená představuje "pouze rozdělení zásob a ostatního majetku sdružení. Jestliže žalovaná stěžovateli již téhož dne vyplatila 85 739 Kč jako "vypořádání v souvislosti s ukončením sdružení", nelze to podle odvolacího soudu chápat jinak, než jako úplné majetkové vypořádání z uzavřené dohody, a okolnost, že bylo zaplaceno o 27 411 Kč více, je pro posouzení věci právně bezvýznamné.
O dovolání stěžovatele proti měnícímu a potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodl dovolací soud rovněž napadeným rozsudkem tak, že je zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., uzavřel však, že není důvodné. K dovolacím důvodům, jež stěžovatel založil výlučně na nesouhlasu s hodnocením důkazů a postupu odvolacího soudu při dokazování (§241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.), uvedl, že odvolací soud postupoval v souladu s ust. §213 odst. 2 o. s. ř., ve znění před účinností zákona č. 59/2005 Sb., jestliže zopakoval dva podstatné listinné důkazy a "doplnil dokazování o čtené potvrzení ze dne 17. 4. 1994", neboť nešlo o rozsáhlejší doplnění dokazování, a proto na tomto základě bylo legitimní hodnotit skutkový stav odlišně od soudu prvního stupně; dovolací soud neshledal ani nesoulad mezi výsledky dokazování (zachycenými ve spise) a skutkovými zjištěními, k nimž na jejich základě dospěl soud odvolací.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud "zopakoval nebo provedl jen tři důkazy" a pominul, že v "prvním zrušujícím rozhodnutí" uložil soudu prvního stupně provést (pro stanovení výše jeho podílu na majetku sdružení) důkazy další, jmenovitě účetní závěrkou a znaleckým posudkem, jež "svědčí v jeho prospěch", avšak odvolací soud k nim nepřihlédl. Ve svých skutkových zjištěních se odchýlil od skutkového stavu, jenž byl zjištěn "oběma soudy prvního stupně", přičemž se opřel jen o část listinných důkazů, k nimž účastníky ani nevyslechl, aby zjistil "která listina byla sepsána dříve", nehodnotil je "s přihlédnutím ke všemu co z nich vyplývá nebo může vyplývat" a tím je jednostranně vyložil ve prospěch žalované. Kromě toho stěžovatel poukazuje na nepřiměřenou délku řízení, jestliže se původně požadovaný znalecký posudek a dokazování vedené ke zjištění majetku sdružení ukázalo zbytečným a ke "spravedlivému a zákonnému ...rozhodnutí stačilo přečíst tři krátké listiny". Stěžovatel kritizuje rovněž Nejvyšší soud, který dovolání zamítl s tím, že se týká "jen hodnocení důkazů", a jeho výtkami směřujícími k procesu dokazování, resp. jeho neúplnosti, se vůbec nezabýval, ačkoliv ve skutečnosti "podstata dovolání nebyla pouze v hodnocení důkazů".
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Podle 213 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 3. 2005, není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, dokazování může opakovat nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů, přičemž dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného. Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a.
Těmto zásadám se odvolací soud nezpronevěřil, a opak netvrdí (ve skutečnosti) ani stěžovatel. Jádro jeho výhrad odvolacímu soudu spočívá v tom, že - oproti soudu prvního stupně - jinak vymezil těžiště sporu, ukotvuje je - a očividně nikoli nepřiléhavě - k obsahu stěžovatelovy žaloby, v ní uvedených rozhodných skutkových tvrzení a jim odpovídajícímu žalobnímu návrhu. Pakliže mělo jít o vypořádání z dohody ze dne 17. 4. 1994, byly důkazy, jež odvolací soud zopakoval (nově provedl), vskutku rozhodné, a není důvod pochybovat, že i dostačující.
Důvodem pro zásah Ústavního soudu do řízení před obecnými soudy pak není ani okolnost, že předchozím (zrušovacím) rozhodnutím odvolací soud orientoval soud prvního stupně - co do dokazování - jiným směrem.
Ústavnímu soudu se přísluší pak omezit na úsudek, že důvod k závěru, že odvolací soud pochybil - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů (§213 o. s. ř.), zde zjevně není; odvolacím soudem přijaté skutkové závěry ohledně nedůvodnosti žalobou požadovaného nároku stěžovatele na vyplacení peněžitého vypořádání v souvislosti s rozpuštěním sdružení (§841 obč. zák.) mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) pak odpovídá i okolnost, že učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry odvolací soud řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodnil; rozumně a uspokojivě též vyložil, proč (jím) provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Kritika rozhodnutí dovolacího soudu nemá ústavněprávní rozměr rovněž.
Z ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel - ač tvrdí porušení ústavněprávně relevantních principů tzv. spravedlivého procesu - podléhá představě, že této námitce je podřaditelné každé tvrzení porušení podústavního (hmotného i procesního) práva, a že Ústavní soud je další přezkumnou instancí v režimu obecného soudnictví; výše však bylo vyloženo, že mu takové postavení nepřísluší.
Zákon o Ústavním soudu - oproti tomu - rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího plyne, že právě tak je tomu v dané věci.
Při hodnocení ústavnosti (z hlediska "správnosti") napadených rozhodnutí je bez významu i námitka délky trvání soudního řízení, neboť - i kdyby byla deklarována - ku stěžovatelem požadované jejich kasaci by nevedla, jelikož výsledek sporu ovlivnit nemohla.
Relevance by mohla tato námitka - ve vztahu k řízení již skončenému - nabýt pouze v rámci řízení o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů). Pokud by se však Ústavní soud ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům v již ukončeném řízení neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně k jejich existenci jakkoliv vyjadřoval, předjímal by tím závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku, uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním; tím by pak vykonal státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07).
Vzhledem k řečenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
Jiří Mucha
předseda senátu