ECLI:CZ:US:2008:3.US.2319.08.1
sp. zn. III. ÚS 2319/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Podzimní LB, s.r.o., se sídlem v Liberci, Soukenné nám. 121/1, zastoupené JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Bubenská 47/113, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, č. j. 25 Cdo 1220/2007-57, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2006, č. j. 13 Co 194/2006-46, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 1. 2006, č. j. 21 C 32/2005-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi podle jejího názoru mělo dojít k porušení základních práv, plynoucích z čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a z čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 21 C 32/2005 a obsahu ústavní stížnosti se podává následující.
Stěžovatelka se žalobou, odvolávající se na ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb."), domáhala, aby byla žalované České republice - Ministerstvu financí (dále jen "vedlejšímu účastníkovi") uložena povinnost zaplatit jí 1.213.926,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem; ten pak spatřovala v pochybení "kompetentního orgánu státu", který v návaznosti na kasační nálezy Ústavního soudu "nepřijal právní normu, která by respektovala zájmy vlastníků v oblasti podnikání s nájmy bytů", čímž došlo k "ekonomicky nešetrnému zvýhodnění skupiny nevlastníků - nájemců bytů".
Stěžovatelka - vlastník nájemního domu - vymezila tvrzený nárok coby rozdíl mezi nájemným ve výši, které mohla dosahovat (v období od 1. 1. 2002 do 30. 6. 2003 u 36 bytů v jejím domě) nebýt cenové regulace, a nájemným regulovaným podle vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., zrušené nálezem Ústavního soudu ČR č. 231/2000 Sb., a následně podle výměrů Ministerstva financí č. 1/2002 a č. 6/2002 (zrušených nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 8/02, N 142/28 SbNU 237, č. 528/2002 Sb.) a podle nařízení vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z bytů (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 2/03, N 41/29 SbNU 371, č. 84/2003 Sb.).
Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka nedoložila existenci jednání vedlejšího účastníka, jež by bylo možné identifikovat s nesprávným úředním postupem (odkázal též na ustanovení §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), a neunesla ani důkazní břemeno ohledně vzniku a výše tvrzené škody.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil.
Ztotožnil se s hodnocením soudu prvního stupně, že za období do 20. 3. 2003, kdy byly platné a účinné právní předpisy upravující (regulující) výši nájemného, nemá požadavek stěžovatelky opodstatnění, neboť očividně neobstojí předpoklad jejího nároku spočívající v nečinnosti státu, neboť ten v této době činný byl a "stát regulační normy vydával"; skutečnost, že byly posléze shledány protiústavními, na jejich aplikovatelnost v období, jež předcházelo jejich zrušení, nemá vliv (§71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Pro období po 20. 3. 2003, ať již před účinností nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a I. ÚS 489/05 anebo poté, odvolací soud dovodil, že žalobce (stěžovatelka) "stejně jako jiní pronajímatelé měl možnost řešit otázku nájemného v rámci soudního sporu s jednotlivými nájemci, a pokud tak neučinil, nelze přenášet odpovědnost za důsledky takového postupu na stát". Případný nárok pronajímatele na náhradu škody vůči státu by mohl být proto "legitimní jedině tehdy, pokud by se pronajímatel nedomohl svého práva vůči nájemci", a jelikož tato podmínka splněna není, je stěžovatelčina žaloba "předčasná".
O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením tak, že je jako nepřípustné odmítl [srov. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené. V odůvodnění svého usnesení odkázal na vlastní rozsudek ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, publikovaný pod č. 7 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS, roč. 2008, kde "s poukazem na čl. 15, čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavy České republiky byl učiněn závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům". Na tom podle dovolacího soudu nic nemění ani nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. (ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000), jelikož se jím zákonodárnému sboru "nestanovuje závazně lhůtu k přijetí nového právního předpisu, a to už z toho důvodu, že takovou pravomocí Ústavní soud nedisponuje". Ani nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, a ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, na něž stěžovatelka poukazovala, nemají z hlediska předpokladů odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. význam, neboť se v nich Ústavní soud nevyjadřoval k otázce, zda legislativní činnost či nečinnost Parlamentu ČR je nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž v nich pouze dovodil, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislostech na místních podmínkách tak, "aby nedocházelo k diskriminaci".
Po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá protiústavnost postupu státu (Ministerstva financí), jíž spatřuje v nerespektování nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného z bytů, což podle jejího názoru zakládá porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy.
Stěžovatelka dále obecným soudům vytýká nesprávné právní posouzení věci.
Především nadále zastává názor, že nečinnost Parlamentu ČR nesprávný úřední postup představovat může; v právním státě totiž - podle jejího názoru - nelze připustit stav protiústavní mezery v zákonodárství, v jejímž důsledku jsou porušována lidská práva, konkrétně "nepřijetím zvláštního předpisu, vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní úpravy".
Stěžovatelka namítá, že je nucena výlučně ze svých příjmů financovat sociální program státu, "doplácí na nájemníky a nemá přiměřeného zisku, aby mohla nemovitost udržovat a zhodnocovat", jelikož "současné činže" nemohou stačit ani k nutným opravám. Uznává, že "stát má právo regulovat některé ceny, a to v oblastech, kde by spekulativní tvorba cen mohla mít vážné ekonomické nebo sociální dopady", avšak regulace nájemného v období, do kterého žalobou obrací svoji pozornost, způsobila, že "určitá skupina vlastníků se dostává do situace, že jejich vlastnické právo nemá stejný zákonný obsah a stejnou ochranu, jakou mají ostatní vlastníci, kteří takto znevýhodněni nejsou", přičemž "k nucenému omezení vlastnického práva" nedošlo v zájmu veřejném, nýbrž privátním, "týkajícím se zcela určité fyzické osoby".
Stěžovatelka proto dovozuje, že obecné soudy chybují, pokud odmítají poskytnout ochranu právům fyzických a právnických osob, které se na ně obrátily se žádostí o spravedlnost, pakliže jejich žaloby zamítají s formalistickým odůvodněním a odvoláním se na nečinnost zákonodárce (neexistenci příslušné právní úpravy), a to i poté, co jim Ústavní soud, jako ochránce ústavnosti a její kontroly, otevřel svými rozhodnutími cestu"; vzhledem k nemožnosti nahradit normotvornou činnost moci zákonodárné měly obecné soudy zasáhnout rozhodnutím, kterým by uložily náhradu tímto stavem způsobené škody.
Na základě výzev Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona o Ústavním soudu podaly obecné soudy k ústavní stížnosti vyjádření.
Nejvyšší soud uvedl, že napadené rozhodnutí je plně v souladu s jeho judikaturou, podle které "proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu Parlamentu České republiky není úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům". Ústavní stížnost, spočívající v polemice se skutkovými i právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a jen s obecnou výtkou protiústavnosti, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však (ve smyslu článku 83 Ústavy) nepřísluší. K nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. IV. ÚS 175/08, dovolací soud "v obecné rovině" poznamenal, že "pojetí rozsahu poučovací povinnosti soudů při žalobách pronajímatelů proti státu na náhradu škody v souvislosti s regulací nájemného, jdoucí až na hranici hmotněprávního poučení, se jeví být problematickým".
Městský soud v Praze ve svém vyjádření - ve shodě s odůvodněním napadeného rozsudku - dovozoval, že stěžovatelka v období následujícím vydání Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 2/03 se mohla domáhat proti nájemcům vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající rozdílu mezi "cenou odpovídající poskytnutým plněním a výkonům" ve smyslu zákona č. 520/1990 Sb., a částkami zaplaceného nájemného, a "jen kdyby s tímto svým nárokem pronajímatel proti nájemcům neuspěl, mohl by žádat jeho uspokojení od státu". Ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. IV. ÚS 175/08, se odvolací soud vyslovil tak, že "poučení žalobce, nadto zastoupeného právním zástupcem, kterým je advokát, o tom, kdo by podle hmotného práva měl být žalován a o možnosti změny návrhu, přesahuje poučovací povinnost soudu podle §5 a nyní též §118a o. s. ř. a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení".
Obvodní soud pro Prahu 1 práva podat vyjádření nevyužil.
K ústavní stížnosti se vyjádřil i vedlejší účastník, a především odkázal na stanovisko vlády České republiky k přijatelnosti a odůvodněnosti stížnosti J. V., O. M., Art 38 a. s., a V. a V. H. proti České republice ze dne 28. 12. 2007. Připomenul též, že stěžovatelka je "novým vlastníkem nájemního domu" a "nájemníky převzala dobrovolně od předchozího vlastníka s právním závazkem dodržení všech platně uzavřených nájemních smluv", přičemž "nyní se chce zbavit této své povinnosti" prostřednictvím "typizované žaloby na nedodržování LZPS". Nález Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 vedlejší účastník uvítal s tím, že "budou-li žalobní návrhy majitelů nájemních domů proti českému státu změněny na žaloby proti nájemníkům, bude tím dána možnost objektivního zjištění skutečných příjmů a výdajů majitelů těchto nemovitostí, kterému se dosud většinou vyhýbají", přičemž "uvedený postup by nepochybně vedl k významnému úbytku v podávání obdobných žalob proti státu".
Stěžovatelka možnost repliky - ve lhůtě stanovené Ústavním soudem - nevyužila.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Přitom platí, že v rámci ústavněprávního přezkumu není konečným způsobem rozhodné, zda v řízení před obecnými soudy uplatněné právní názory obstojí (samy o sobě, resp. v jednotlivostech) či nikoli, nýbrž podstatným je celkové vyznění sporu; to pak otevírá prostor i k založení závěru, že ústavním pořádkem chráněná práva nebyla dotčena, jestliže je objektivně k dispozici jiný než dosud užitý - ústavněprávně relevantní - argument, který je způsobilý dosažený výsledek řízení podpořit.
Klíčové pak v dané věci je, že posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, ve významné míře identifikuje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě nálezem ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. IV. ÚS 175/08 (ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007, č. j. 54 Co 244/2007-47, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 1. 2007, č. j. 24 C 81/2006-29), jakož i v rozhodnutích navazujících; doposud tak učinil nálezem ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 1133/08 (ve vztahu k rozsudkům týchž soudů ze dne 12. 3. 2008, č. j. 68 Co 29/2008-44, a ze dne 6. 6. 2007, č. j. 30 C 387/2006-22), nálezem ze dne 20. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 156/06 (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008, č. j. 25 Cdo 1309/2006-73, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2006, č. j. 20 Co 30/2006-57, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 11. 2005, č. j. 24 C 148/2005-38), a usnesením ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 294/06 (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, č.j. 25 Cdo 1250/2006-58, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2006, č.j. 20 Co 2/2006-47, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 10. 2005, č.j. 24 C 3/2005-33).
To je významné potud, že v těchto rozhodnutích formulované závěry se přiměřeně uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.
Ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem - s negativním závěrem - posouzeno, resp. když ústavní stížností napadený výsledek občanskoprávního řízení je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k obdobným věcem již dříve vyslovil, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
Zde je proto nezbytné zaznamenat, jaké právní názory ve výše označených rozhodnutích Ústavní soud vyjádřil; ve všech uvedl shodně následující:
Ústavní soud nálezem ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, publikovaným pod č. 252/2006 Sb., konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, zamítl návrh na zrušení §696 odst. 1 občanského zákoníku a odmítl návrh na zrušení §685 až §695, §696 odst. 2 a §697 až 716 občanského zákoníku. V odůvodnění citovaného nálezu mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.
K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl i v nálezu ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05, a dále také v nálezech ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05, ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. IV. ÚS 111/06, ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 93/05, ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 47/05 a dalších.
V nálezu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, pak Ústavní soud nadto dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Má-li tato podmínka mít rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu (ve věci sp. zn. I. ÚS 489/05 byla žaloba stěžovatele podána Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 5. 8. 2004 a samotné řízení vedeno pod sp. zn. 38 C 154/2004).
V nálezu ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 93/05, jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 983/2005, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že zákonodárce reagoval až přijetím zákona č. 107/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 31. 3. 2006, že v dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, a že odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
K uvedeným právním názorům se - po zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005, nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05 - přihlásil rovněž Nejvyšší soud, a to v rozsudcích ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006 (a dále ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1213/2006, ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006 a dalších).
V nálezu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05 (jakož i v nálezech dalších - viz nález ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. IV. ÚS 111/06) Ústavní soud vyslovil následující tezi: "výrokem I. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody." Uvedená teze tudíž formuluje požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody v předmětné věci vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva, směřujících vůči nájemcům.
Z pohledu (této) zásady subsidiarity odpovědnosti státu, jejíž uplatnění představuje v uvedených věcech zjevně ústřední rozhodovací důvod, vyznívají shodně též závěry, formulované Ústavním soudem či Nejvyšším soudem v dalších srovnatelných věcech; lze zejména uvést rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2625/2003 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 712/04 odmítl), usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1704/2004, usnesení ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1397/2004, usnesení ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2402/2004, usnesení ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2222/2004, usnesení ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 454/2005, usnesení ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 26 Co 28/2005 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1649/07 odmítl), a usnesení ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 5074/2007 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1157/08 odmítl).
Řečené reflektuje obecnou zásadu, že pro vypořádání poruchy v závazkovém právním vztahu je nevyhnutelné primárně využít ty reparační instrumenty, jež jsou vlastní jeho obsahu a jemu odpovídajícím (závazkovým) právním nástrojům, a teprve poté, nejsou-li způsobilé zajistit úplnou nápravu, lze uvažovat o nástrojích tomuto vztahu vnějších, včetně institutu náhrady škody, budou-li splněny zákonné podmínky pro jeho aplikaci.
Není důvod, aby se tato podmínka úspěchu žaloby o náhradu škody (zde proti státu) neuplatnila i ve vztahu k závazkovému poměru nájmu bytu mezi pronajímatelem a nájemcem, jehož kritickým obsahem je nálezy Ústavního soudu (viz výše) předjímaný nárok o "navýšení" (cum grano salis) nájemného nad částku účastníky v nájemní smlouvy sjednanou.
Také ve zmíněných nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08, II. ÚS 1133/08 a IV. ÚS 156/06, jakož i v usnesení sp. zn. III. ÚS 294/06 byl nedostatek splnění této materiální podmínky žaloby pronajímatele o náhradu škody proti státu určujícím pro závěr, že tato žaloba nemůže obstát (tam dále dovozené kolize s čl. 36 Listiny nejsou kladeny proti tomuto závěru, nýbrž vně, ve vztahu k úvaze, jak jinak poskytnout pronajimatelům - ve zde rozhodných souvislostech - ochranu).
Shodný závěr je logicky namístě vyslovit i ve věci nyní posuzované, čímž je stěžovateli nepříznivý výsledek řízení před obecnými soudy aprobován, a nelze mu tím - ani v kontextu ústavněprávních námitek stěžovatele (čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny) - ničeho vytknout.
Stojí pak již jen za připomenutí, že řečené je též v souladu s právním názorem, který jakožto dominantní vyslovil v dané věci odvolací soud. Z hlediska stěžovatelem tvrzeného základu uplatněného nároku pak není rozdíl mezi námitkou nečinnosti státu vůbec a činností "vadnou", již lze v části jeho žaloby rovněž sledovat.
Kasační důsledky dovozené ve věci sp. zn. IV. ÚS 175/08 se ve věci nyní posuzované (obdobně jako ve věci sp. zn. III. ÚS 294/06) přímo neuplatní, jelikož spor o poučení ze strany soudů (§5, §43 odst. 1, §79 odst. 1, §92 odst. 2, §95 odst. 2 o. s. ř.) zde nebyl otevřen. Ústavní soud se jím zde ani zabývat nemohl (srov. princip dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Názor, vyslovený v nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08, II. ÚS 1133/08 a IV. ÚS 156/06, že "u žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného, podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, byly obecné soudy povinny poučit žalobce o možnosti změny návrhu" (ve smyslu §5, §43 odst. 1, §79 odst. 1, §92 odst. 2, §95 odst. 2 o. s. ř.), jde nadto již zjevně nad rámec vlastního výsledku ústavněprávního přezkumu napadených (negativních) rozhodnutí ve věci náhrady škody proti státu, a je vyjádřením snahy nalézt procesní východisko pro založení řízení proti nájemcům o nájemné ("stanovení", "navýšení", resp. uložení další peněžní povinnosti apod.), a to již bezprostředně pokračováním v řízení původním. Ústavní soud tak zde činí odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 489/05, jímž byl vymezen "speciální rámec" pro poučovací povinnost obecných soudů potud, že obecný soud musí dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu a žalobci "se musí dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v §5 o. s. ř." Tento pokyn, uvádí se ve zmiňovaných nálezech, pak nutno interpretovat ve smyslu výjimky z obecné teze, jak je obsažena v ustálené judikatuře obecných soudů (např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 227/2002, dle nějž naopak poučení, že ve věci namísto dosavadního žalovaného má být žalována jiná osoba, ve vazbě na institut záměny účastníků, obsažený v §92 odst. 2 o. s. ř., součástí poučovací povinnosti soudů není).
Poučení, jež se výše řečeným předpokládá, lze vyjádřit i jinak, a pro jiné - možné - procesní postupy, včetně těch, jež vedou k zahájení řízení nového (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 294/06).
V usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07 (jakož i posléze v usnesení ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07 a ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 294/06, resp. v nálezu ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 3158/07) Ústavní soud nabídl možnost rozšířit procesní dispozice pro občanskoprávní uplatnění nároků vycházejících z nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (též ve vztahu k zmíněnému nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05) na základě důkladného zvážení, o jakém návrhu (pronajímatele proti nájemci) lze procesně regulérně v dotčených skutkových a právních souvislostech rozhodovat, mimo jiné i se zřetelem k otázce, zda lze vskutku nárok, o který materiálně může jít, identifikovat s opětujícím se plněním (do budoucna), a zda co do "konstitutivního rozhodnutí pro futuro", by pak neměl být pominut výklad, že "do budoucna" může znamenat pouhé "od podání žaloby, resp. od okamžiku, který žalobce v ní jako počátek rozhodného období vymezil", a že "konstitutivnost" lze ukotvit ve smyslu "vytvoření", resp. založení "nové", "další" peněžní povinnosti (nad rámec té, jež vyplývá z nájemní smlouvy), vztažené k době vymezené žalobou, resp. do rozhodnutí soudu.
Není důvod zastírat, že nové uplatnění takových nároků pronajímatele proti nájemci může být v některých případech ohroženo, resp. limitováno (v závislosti na tom, jaké nároky byly konkrétně uplatněny a k jaké době byly vztaženy); stejná situace však nastane při prosazení procesních postupů podle §95 odst. 1, §92 odst. 2 o. s. ř. předjímaných v nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08, II. ÚS 1133/08 a IV. ÚS 156/06, neboť obecně platí, že důsledky zahájeného řízení proti záměnou založenému účastenství nájemce (namísto státu) i zde nastanou až okamžikem, kdy pronajímatel v (původním) řízení učiní návrh podle §92 odst. 2 o. s. ř. Z logiky věci se však podává, že obecné soudy budou muset v těchto případech přijmout taková výkladová hlediska, která - shodně - zajistí vzájemně vyváženou ochranu obou subjektů napříště rozhodných právních vztahů.
Obdobně jako ve věci této rozhodl Ústavní soud i usnesením ve zmíněné věci sp. zn. III. ÚS 294/06.
Shrnutím řečeného, v návaznosti na rozhodovací důvody nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 175/08, II. ÚS 1133/08 a IV. ÚS 156/06, a usnesení sp. zn. III. ÚS 294/06, je tak odůvodněn již předznačený závěr, že stěžovatelčina ústavní stížnost - pro nedostatek doložení zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod (viz výše) - je návrhem zjevně neopodstatněným, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu