ECLI:CZ:US:2008:3.US.2359.07.1
sp. zn. III. ÚS 2359/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. G., CSc., zastoupeného JUDr. Václavem Horákem, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 9, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 1. 2007, č.j. 15 Co 616/2006-125, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 22. 9. 2006, č.j. 8 C 294/2005-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel, domáhal, aby byla žalovanému Pozemkovému fondu České republiky (dále jen "vedlejšímu účastníku") uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o bezúplatném převodu pozemku zapsaného na LV č. 10002 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, parcely č. 435/1 o výměře 9.926 m2 v k.ú. Plasy.
Soud zamítavý výrok odůvodnil závěrem, že vznesený nárok na bezúplatný převod pozemku (který nabyl od oprávněné osoby ve smyslu §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. M. K. dne 7. 10. 2005 "postupní smlouvou" Ing. J. a posléze od něj dne 11. 10. 2005 smlouvou o postoupení pohledávky stěžovatel) podle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., jímž byl změněn zákon č. 229/1991 Sb., uplynutím dne 31. 12. 2005 zanikl, resp. změnil se na nárok na finanční náhradu, i když stěžovatel zahájil řízení o uložení povinnosti k převodu pozemku před tímto datem.
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, sdíleje jeho skutková zjištění, jakož i právní závěry (§219 o. s. ř.). Upřesnil jen, že nešlo o prekluzi práva, ale o zánik práva omezeného na dobu určitou, který nastává bez ohledu na to, zda věřitel své právo v dané lhůtě uplatnil u soudu (§578 obč. zák.).
Dovolání stěžovatele dovolací soud jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c), §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež byly vysloveny v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněném pod č. 531/2005 Sb., stejně jako v judikatuře Nejvyššího soudu, kupříkladu v usnesení ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, usnesení ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, a usnesení ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007.
Nejvyšší soud připomenul, že Ústavní soud uvedeným nálezem "změnil" článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., pouze ve vztahu k "původním oprávněným osobám (tedy těm, které splňovaly požadavky uvedené v §4 a §6 odst. 1 zákona o půdě)" a v jeho odůvodnění podrobně vyložil, z jakého důvodu vyjmul z dosahu derogačního výroku osoby ostatní, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly cesí. Dovolací soud sice uvažoval - oproti soudu odvolacímu - o "prekluzi" práva postupníka, avšak ve shodě s ním konstatoval, že rozhodné je jeho neuspokojení ve stanovené lhůtě (do 31. 12. 2005), nikoli okolnost, zda právo na náhradní pozemek bylo ve lhůtě uplatněno u soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že Ústavní soud v odkazovaném nálezu konstatoval, že "platí ústavní konformita přiměřenou lhůtou omezené možnosti uplatnění práva oprávněné osoby (restituenta) na vydání náhradního pozemku dle §11 odst. 2 zákona o půdě, ovšem za podmínky platnosti efektivního procesního prostředku k ochraně tohoto práva". Z toho dovozuje, že "neexistence zákonem stanoveného postupu pro věřitele - oprávněné osoby, jak se domoci svého práva na převod náhradního pozemku", spolu s okolností, že "lhůta dle zákona č. 253/2003 Sb. je lhůtou, která není stavěna ani včas podanou žalobou", představují "kombinaci skutečností", které vedou "k extrémnímu rozporu s principem spravedlnosti a právního státu", a tedy i k porušení jeho základních práv.
Stěžovatel proto vyslovuje přesvědčení, že jelikož 1/ "před 31. 12. 2005 byl držitelem oprávněného nároku na vydání náhradního pozemku dle zákona o půdě", 2/ "tento svůj nárok se u dlužníka před 21. 10. 2005 (před vydáním nové nabídky pozemků) snažil uplatnit", 3/ "dlužník s ním ve věci uspokojení jeho nároku odmítl jakkoli komunikovat", a 4/ "svůj existující nárok uplatnil žalobou", pak zůstal jeho nárok do dnešního dne "udržen"; jinými slovy, stěžovatel má za to, že jeho nárok na vydání předmětného pozemku nezanikl. Použití později přijatého zákona č. 253/2003 Sb. na již existující právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem je v rozporu s právní zásadou "lex retro non agit" a soudy obou stupňů akceptovaly stav nerovnosti, kdy "vlastník nároku majetkové povahy je závislý na vůli dlužníka, který svým nikterak neskrývaným odmítavým postupem čeká na uplynutí lhůty, s níž je spojen zánik tohoto nároku".
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Deficit spravedlivého procesu (jež stěžovatelka v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde o to, zda tyto následky nenastaly výkladem a aplikací ustanovení článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., jímž byl změněn zákon č. 229/1991 Sb., jež v dané věci obecné soudy uplatnily.
Ústavní soud je názoru, že nikoli.
Zůstává totiž nepřehlédnutelným, že rozhodnutí obecných soudů jsou ve svém výsledku v souladu se závěry, jež pro ústavněprávní hodnocení lhůty zakotvené v ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb. (jeho ustanovení čl. VI), časově omezují uplatnění práva na vydání náhradního pozemku ve vztahu k postupníkům (tj. rovněž ku stěžovateli), vyjádřil Ústavní soud ve výše citovaném nálezu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05.
Zde Ústavní soud v rozhodných souvislostech uvedl, že smyslem a účelem právní konstrukce, dle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, jež lze postoupit na základě §524 obč. zák., bylo rozšířit "vějíř alternativ" uspokojení nároků restituentů, neplyne však odtud, že by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly vedle původních oprávněných osob i na postupníky jejich restitučních nároků. Zde platí naopak stejná úvaha, jakou byly vedeny obecné soudy při posuzování důvodů osvobození od daně z příjmu dle §4 odst. 1 písm. g) zákona o dani z příjmu; "pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku dle §11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování ústavnosti §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), případně v rozhodovaném kontextu rozpor s principem legitimního očekávaní při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě".
Z bodu VIII/g odůvodnění nálezu ("modifikace rationis decidendi"), z nějž je výše citováno, jsou tak dovoditelné odpovědi na námitky, jež stěžovatel vznesl i v posuzované ústavní stížnosti; nedostatek "efektivního prostředku" k ochraně práva (bod VIII/e odůvodnění) jakožto rozhodný prvek pro závěr o protiústavnosti odpovídajících "lhůt" tím byl omezen jen na určitou skupinu oprávněných (tzv. původně oprávněných osob), do které stěžovatel zahrnut nebyl.
Na tyto závěry, jakož i jemu obdobné, vyjádřené v navazující judikatuře Nejvyššího soudu, upozornil stěžovatele již dovolací soud.
Sluší se na vysvětlenou stěžovateli poznamenat, že argumentace "legitimním očekáváním" není v jeho případě udržitelná již proto, že pohledávku nabyl po vstupu zákona č. 253/2003 Sb. v účinnost.
Možnost realizace stěžovatelem tvrzené pohledávky formou finanční náhrady přitom ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nikterak nepredisponují (zůstává zachována).
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2008
Jiří Mucha
předseda senátu