ECLI:CZ:US:2008:3.US.2417.07.1
sp. zn. III. ÚS 2417/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. Janem Bartošem, CSc., advokátem se sídlem Praha 10 - Vršovice, Sámova 876/11, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 9. 2004 č. j. 6 C 140/2002-30, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2005 č. j. 23 Co 366/2004-107 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 6. 2007 č. j. 26 Odo 1544/2005-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 14. 9. 2007 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 6. 2007 č. j. 26 Odo 1544/2005-135, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ze dne 19. 1. 2005 č. j. 23 Co 366/2004-107 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též jen "obvodní soud") ze dne 9. 9. 2004 č. j. 6 C 140/2002-30 s tím, že v soudním řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 9 C 140/2002, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, rozsudkem téhož soudu ze dne 19. 1. 2005 č. j. 6 C 140/2002-44 byla zamítnuta žaloba Městské části Praha 8, kterou se žalobkyně domáhala na stěžovateli z titulu bezdůvodného obohacení zaplacení částky 67 518 Kč s příslušenstvím. K odvolání žalované městský soud usnesením ze dne 17. 9. 2003 č. j. 62 Co 291/03-59 toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ten následně žalobkyni vyhověl, a to ústavní stížností napadeným rozsudkem, a spornou částku jí přiznal, vycházeje z toho, že stěžovatel měl ve své dispozici byt po své zemřelé matce (nájemkyni bytu) od 7. 6. 2000 do 29. 11. 2002, přes výzvy jej nevyklidil a žalobkyni řádně nepředal, přičemž za nájem a za služby spojené s užíváním bytu nic neplatil, v důsledku čehož se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, avšak městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ústavní stížností napadeným rozsudkem. Stěžovatel poté napadl rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího dovoláním, Nejvyšší soud ale řízení o dovolání proti rozsudku obvodního soudu zastavil a proti rozsudku městského soudu dovolání zamítl, a to rozsudkem, jenž je také napaden touto ústavní stížností.
V ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje průběh řízení a obsahy rozhodnutí obecných soudů a současně poukazuje na to, že žalobkyně neprokázala, že by byt užíval či že by převzal závazky po zemřelé nájemkyni. Pokud se z důvodu občanské slušnosti a synovského vztahu k zesnulé matce fakticky staral o některé záležitosti stran bytu, nezakládá to žádné právní povinnosti, zejména jeho povinnost uskutečnit předání bytu. Soudu prvního stupně vytýká, že se nezmínil o právním důvodu, z jakého by měl platit nájemné či zálohy za služby, a že ani po doplnění dokazování neměl oporu pro závěr, že on měl ve své dispozici byt po své matce. Proti závěru odvolacího soudu, že byl jako dědic zemřelé povinen byt vyklidit a odevzdat klíče žalobkyni, stěžovatel namítá, že nemá oporu v provedeném dokazování, neboť se dědicem nestal. Pokud posléze Nejvyšší soud uvedl, že se stěžovateli nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, stalo se tak za porušení občanského soudního řádu, a to tak, že jde o vybočení z mezí a zásad spravedlivého procesu.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření obvodního soudu, městského soudu i Nejvyššího soudu. Prvně uvedený soud v podstatě odkázal na odůvodnění ve věci vydaných soudních rozhodnutí. Městský soud vzhledem k samotnému průběhu řízení odmítl, že by došlo k vybočení z mezí a zásad spravedlivého procesu, a poukázal na to, že soud vydal stěžovateli nepatrný majetek, tedy i majetek nacházející se v bytě, ten jej měl tedy vyklidit a předat. Skutečnost, že chtěl pomoci své dceři, která u soudu neúspěšně uplatnila právo přechodu nájmu, a že nebyl jediným dědicem, nelze zohlednit. Stěžovatel měl od bytu klíče, odhlásil elektřinu a byl pronajímatelem vyzván, aby byt předal. Závěrem zmíněný soud prohlásil, že považuje ústavní stížnost za neodůvodněnou. Nejvyšší soud sdělil, že se stěžovatel v podstatě domáhá přehodnocení hodnocení důkazů a že se v ústavní stížnosti zčásti opakují námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy. Jde-li o soudy zjištěný skutkový stav, uvedený soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že se jej nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace zvrátit. Závěrem odmítl, že by byla stěžovateli způsobena nějaká újma na jeho ústavních právech.
Ústavní soud si vyžádal i vyjádření Městské části Praha 8. Ta nesouhlasí s tím, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně postrádá právní důvod uložené povinnosti, a dodává, že nemůže jít o vybočení ze zásad spravedlivého procesu, pokud jeho nové rozhodnutí vyzní v neprospěch strany původně úspěšné. Jeho odůvodnění pak reflektuje výsledky dokazování, je v souladu s §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a má náležitosti stanovené §157 odst. 2 o. s. ř. S odkazem na odůvodnění rozsudku městského soudu a Nejvyššího soudu odmítla jednak, že by skutková zjištění neměla oporu v provedeném dokazováním a jednak, že by došlo k vybočení z mezí a zásad spravedlivého procesu, a navrhla odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
V replice k výše uvedeným vyjádřením stěžovatel uvedl, že došlo k svévolnému hodnocení důkazů, což představuje vybočení z mezí a zásad spravedlivého procesu, a dále zopakoval, že se soud prvního stupně nesprávně snažil vyhovět městskému soudu a jeho závěry neodpovídají provedenému dokazování.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů v tom směru, že stěžovatel neoprávněně užíval byt žalobkyně, jehož nájemkyní byla jeho zesnulá matka, resp. že tento byt "blokoval", když jej nevyklidil a vyklizený spolu s klíči nepředal žalobkyni, ač to bylo jeho povinností. Stěžovatel, jak plyne z jeho repliky, má za to, že takové závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Jak patrno z ustálené judikatury Ústavního soudu, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Jde-li konkrétně o otázku hodnocení důkazů, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že mu vzhledem k výše uvedeným principům nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; výjimku pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy), anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94; uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě zásadních vad v daném hodnotícím procesu, tedy když hodnocení důkazů nese známky zjevného faktického omylu nebo je zatíženo evidentní logickou chybou, příp. když rozhodnutí soudu v příslušném ohledu postrádá adekvátní odůvodnění a jeho rozhodování tak vykazuje znaky libovůle.
Žádné takové vady ovšem Ústavním soudem zjištěny nebyly. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svou argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudu a se kterou se tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Soudy správně vycházely z toho, že stěžovateli jako osobě, jež se postarala o pohřeb, byl vydán (veškerý) majetek po zesnulé matce, a to jako majetek "nepatrné hodnoty" ve smyslu §175h odst. 2 o. s. ř.; stěžovatel tak k němu nabyl vlastnické právo, nikoliv však z titulu dědění, ale na základě rozhodnutí státního orgánu (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kolektiv: Občanský soudní řád, komentář, I. díl, 7. vydání, C. H. Beck, str. 817). Tento majetek se nacházel (také) v předmětném bytě, stěžovatel jej ostatně, jak sám ve své výpovědi uvedl, s dcerou vyklízel. Stejně tak stěžovatel uvedl, že od bytu měl klíče, jež posléze údajně dal své dceři.
Stěžovateli, jak lze zjistit z ústavní stížnosti, bylo nepochybně také známo, že k užívání bytu nemá žádné právo. Za této situace však bylo jeho povinností věci, které byly v jeho vlastnictví, nejen vyklidit, ale současně - jak plyne z povahy věci - také byt předat žalobkyni nebo alespoň oznámit, že si jej může žalobkyně převzít. Je totiž třeba vzít v úvahu, že žalovaná sama bez takové informace nic podnikat nemohla; pokud by se totiž rozhodla do bytu vzniknout za účelem jeho převzetí, riskovala by porušení práv stěžovatele a z toho plynoucí možný právní postih svůj nebo svých zaměstnanců. Do oznámení stěžovatele tak důvodně žalobkyně vycházela z toho, že stěžovatel byt užívá. Zbývá dodat, že pokud stěžovatel již nepovažoval za svou povinnost cokoliv oznamovat žalované, mohl alespoň nějakým způsobem reagovat na její žádost o odevzdání bytu.
Za popsané situace Ústavní soud neshledal, že by závěr obecných soudů, že stěžovatel měl ve své dispozici předmětný byt, byl v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. s účastnickou výpovědí samotného stěžovatele. Žádná konkrétní závažná vada v procesu hodnocení důkazů, jak bylo zmíněno shora, nebyla zjištěna, přičemž opodstatněnost ústavní stížnosti nemůže založit to, že stěžovatel by rozhodné skutečnosti hodnotil jiným způsobem, než tak učinily soudy obecné, jak již rovněž bylo naznačeno výše.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu