ECLI:CZ:US:2008:3.US.2539.08.1
sp. zn. III. ÚS 2539/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky REGEX, spol. s r. o., se sídlem Praha 10 - Petrovice, Rezlerova 301, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 25, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2005 č. j. 34 Cm 223/2001-106, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2006 č. j. 4 Cmo 216/2005-136 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008 č. j. 32 Cdo 1824/2007-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces zaručeného články 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále byl dle stěžovatelčina mínění porušen princip autonomie vůle a svobodného individuálního jednání zaručeného na ústavní úrovni článkem 2 odst. 3 Listiny.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 7. 2005, č. j. 34 Cm 223/2001-106, zavázal stěžovatelku jakožto objednatelku (žalovanou) zaplatit zhotoviteli díla (žalobci Ing. arch. Z. Š.) v rozsudku uvedenou částku (324 997,20 Kč s přísl.) a Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2006, č. j. 4 Cmo 216/2005-136, toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Podstatou sporu bylo, zda se zhotovitel dostal do prodlení i v období, kdy objednatelka nezaplatila sjednanou zálohu, a zda i za ně opodstatněně proti ceně díla započetla smluvní pokutu dohodnutou pro jeho opožděné předání. Proti striktně ujednané povinnosti objednatelky (článek VII. písm. a/ smlouvy o dílo) platit zálohy (a v případě opaku oprávnění zhotovitele přerušit stavební práce) bylo totiž též dohodnuto, že počínaje zálohou č. 4 bude "vyzálohovaná" částka "zhruba odpovídat skutečně provedeným pracím a uplatněným subdodávkám" (článek VII. písm. c) téže smlouvy). Toto ujednání obecné soudy kvalifikovaly jakožto neplatné pro jeho neurčitost, neboť "ve své podstatě neumožňuje zcela jednoznačně kvantifikovat rozsah provedených prací a dodávek ve vazbě na zaplacené zálohy", a to na rozdíl od "jednoznačné" povinnosti objednatelky platit zálohy. Jelikož tedy - uzavřel odvolací soud - "žalovaná nezaplacením zálohy č. 8 porušila článek VII. písm. a) smlouvy, byl žalobce oprávněn přerušit stavební práce dle článku X. odst. 4 smlouvy", pročež nebyl v prodlení se zhotovením díla v trvání 265 dnů, nýbrž jen 115 dnů, a tomu odpovídá skutečně započitatelná částka smluvní pokuty (jen ve výši 432 400,-Kč), jakož i započtením naopak nezaniklý nárok na zaplacení ceny díla, který právem zhotovitel v řízení uplatnil.
Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání jakožto nepřípustné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) usnesením ze dne 30. 7. 2008, č. j. 32 Cdo 1824/2007-156, odmítl. K námitce, že nižšími soudy dovozená neplatnost ujednání podle čl. VII. písm. c) smlouvy by měla vést i k neplatnosti ujednání o povinnosti k zálohám podle čl. VII. písm. a) smlouvy, dovolací soud uvedl, že obě ujednání lze od sebe "jednoznačně" oddělit.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obšírně oponuje obecným soudům, pakliže dovodily, že ustanovení čl. VII. písm. c) smlouvy o dílo je neplatné. Poukazuje na "právo jednotlivce na autonomii vůle" jakožto jednoho z principů právního státu, a porušení tohoto práva se státní orgán dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem jednoduchého práva odepře tomuto projevu vůle smluvních stran důsledky, které s ním spojovaly. Výkladem příslušných ustanovení smlouvy nelze podle jejího názoru dospět k jinému závěru, než že vůlí obou účastníků smlouvy bylo sjednání povinnosti stěžovatelky platit zálohové platby počínaje zálohou č. 4 pouze za předpokladu, že zaplacené zálohy budou sloužit k "pokrytí" ceny již provedených prací. Obecným soudům rovněž vytýká, že se nevypořádaly s její námitkou, že neplatnost ujednání dle článku VII. písm. c) smlouvy způsobuje i neplatnost ujednání o jednotlivých zálohových fakturách obsaženého v článku VII. písm. a) smlouvy, neboť jinak závazek k zálohám by pro ni nebyl akceptovatelný.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy). Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nepřísluší mu zásadně posuzovat ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní názory a závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody; Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Výklad smluv jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, ledaže jsou splněny výše naznačené podmínky.
Interpretace smlouvy má oproti výkladu zákona určitá specifika; především je nutno zohlednit, že autoři smluv často nejsou schopni koherentní struktury, pregnantní terminologie ani systematického uspořádání. Jak ostatně Ústavní soud dovodil ve své judikatuře, právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy ČR a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a v korespondujícím ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny.
Základní zásadou výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá jejich neplatnost, před tím, který k tomu naopak směřuje, jsou-li možné výklady oba. Je tím vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. (srov. nález sp. zn. I.ÚS 625/03, Sb.n.u., sv. 37, str. 157).
Podstatou stěžovatelkou namítané argumentace obecných soudů však není nejasnost potud, že smluvní strany zamýšlely vázat úhradu záloh na splnění konkrétních podmínek (aby "zhruba odpovídaly skutečně provedeným pracím"), nýbrž že obsah těchto podmínek vyjádřily neurčitě, v důsledku čehož nelze objektivně zjistit, zda byly splněny či nikoli. Pakliže obecné soudy takto uzavřely, nelze jim logicky - již na první pohled - ničeho vytknout; jejich právní závěr není v rozporu s výše prezentovanými názory co do ústavněprávních požadavků výkladu právních úkonů, ačkoli se stěžovatelkou - v rovině obecné - lze souhlasit. V dané věci pak nenese ani znaky nepřípustného formalizmu, ani jiným způsobem nevybočuje (zejména ne extrémně) z mezí předvídatelného výkladu, a nelze jej označit za arbitrární, neboť je srozumitelně a logicky konzistentně v rozhodnutích obecných soudů odůvodněn.
Nelze konečně přisvědčit stěžovatelce v tvrzení, že se obecné soudy nezabývaly její námitkou následné neplatnosti rovněž ujednání o placení záloh; odůvodnění usnesení dovolacího je totiž evidentním dokladem opaku. K jeho právnímu závěru o oddělitelnosti obou kritických ujednání o zálohách nelze než znovu připomenout, že není úkolem Ústavního soudu vykládat podústavní právo, resp. že rozdílný názor na jeho interpretaci sám o sobě porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny založit nemůže (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 351/05, Sb.n.u., sv. 41, s. 253). Jinak řečeno, stěžovatelka zde - znovu - otevírá toliko spor o věcnou správnost rozhodnutí, jež vydaly obecné soudy, jehož hodnocení - v této rovině - Ústavnímu nepřísluší, a to i kdyby se k jí vyslovenému názoru jinak mohl přiklonit spíše.
Lze tedy uzavřít, že stěžovatelkou předestřená oponentura rozhodnutí obecných soudů nemá přesah do ústavní roviny, a proto se stěžovatelce nezdařilo prokázat zásah do jejích ústavně zaručených práv, jenž by zakládal důvod pro kasační intervenci Ústavního soudu.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát usnesením (mimo ústní jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu