ECLI:CZ:US:2008:3.US.2567.08.1
sp. zn. III. ÚS 2567/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou v Havířově - Město, Dělnická 1a/434, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2008 č. j. 28 Cdo 2750/2008-240, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2008 č. j. 3 Cmo 416/2007-211 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2007 č. j. 14 Cm 177/2005-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 10. 2008, doplněnou podáním ze dne 27. 10. 2008, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, v řízení o žalobě stěžovatelky proti Advokátní kanceláři F. J. na zaplacení částky 200 626,50 Kč s příslušenstvím Městský soud v Praze shora uvedeným usnesením nepřipustil vstup vedlejšího účastníka společnosti XIO.CZ, a. s. [§93 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí soudu prvního stupně výše označeným usnesením Vrchního soudu v Praze potvrzeno. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud touto ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že k jejímu podnětu se stala společnost XIO.CZ, a. s., vedlejším účastníkem předmětného soudního řízení. Žalovaný se k otázce vstupu vedlejšího účastníka vyjádřil podáním ze dne 24. 5. 2007 tak, že uvedená společnost nemůže mít právní zájem na výsledku sporu, že se jedná spíše o návrh na záměnu účastníka řízení a že s takovou záměnou nesouhlasí. Na jednání dne 21. 9. 2007 měl Městský soud v Praze právního zástupce žalovaného poučit, že dosud nevznesl námitku proti přistoupení vedlejšího účastníka. Teprve poté byla žalovaným předmětná námitka uplatněna. Tím ale došlo k porušení zásady rovnosti, neboť uvedený soud neměl stěžovatele poučovat z důvodu, že byl zastoupen advokátem (§118a odst. 4 o. s. ř.). Stěžovatelka - s poukazem na nutnost postupu dle §105 o. s. ř. per analogiam - dále tvrdí, že předmětná námitka měla být učiněna již v podání dne 24. 5. 2007, a pokud se tak stalo později, neměl k ní soud vůbec přihlížet. K tomu dodává, že výsledek řízení se může dotknout postavení společnosti XIO.CZ, a. s., a to tak, že v případě úspěchu ve sporu by tato společnost měla důkazy o protiprávním jednání žalovaného, jež by mohla použít v dalších řízeních, která vede, a že by také mohla být zkrácena na svých právech, protože nemůže kvůli promlčení svá práva uplatnit samostatně.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Ač se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí dovolacího soudu, ústavní stížnost žádné námitky vůči skutečnosti, že její dovolání bylo posouzeno jako nepřípustné, nevznáší. V tomto ohledu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Jde-li o tu část ústavní stížnosti, která směřuje vůči rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, nutno upozornit, že v posuzované věci dovolání nebylo přípustné, protože rozhodnutí o něm nepředstavovalo ani poslední procesní prostředek k ochraně stěžovatelčiných práv ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ani nešlo ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu o mimořádný opravný prostředek, který byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhodoval. Vzhledem k tomu by bylo třeba odvíjet 60denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelce, ke kterému došlo dne 10. 4. 2008.
Stěžovatelka však po skončení odvolacího řízení včas podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 2. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1175/08 pro nepřípustnost odmítl s odůvodněním, že stěžovatelka podala v dané věci dovolání a že po skončení dovolacího řízení bude moci podat novu ústavní stížnost, a to vzhledem k ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Za daného stavu by odmítnutí této ústavní stížnosti (resp. její části) pro opožděnost představovalo odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). S ohledem na to Ústavní soud dospěl k závěru, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti nutno odvíjet (až) od data doručení rozhodnutí o dovolání, tedy ode dne 8. 10. 2008. Byla-li za této situace ústavní stížnost podána dne 13. 10. 2008, jde o návrh včas podaný.
Ústavní soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti ústavní stížnosti.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Z těchto hledisek pak Ústavní soud přistoupil k posouzení této ústavní stížnosti. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že žalovaný uplatnil svou námitku opožděně, touto otázkou se zabýval odvolací soud a s názorem stěžovatelky se neztotožnil. Ústavní soud nemá důvod v daném ohledu zasahovat, protože je zřejmé, že daná otázka není výslovně upravena v příslušném procesním předpisu, takže její řešení je zásadně věcí obecných soudů, ledaže by následkem toho došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Takováto souvislost ale z ústavní stížnosti neplyne. Vychází-li navíc Ústavní soud z údajů uvedených v ústavní stížnosti, má za to, že předmětná námitka byla vznesena již v podání ze dne 24. 5. 2007. Žalovaný v něm měl totiž uvést, že společnost XIO.CZ, a. s., nemůže mít právní zájem na výsledku řízení, což lze samo o sobě chápat jako implicitní nesouhlas, navíc žalovaný měl upozornit, že se spíše jedná o návrh na záměnu účastníka řízení a s jako takovým že nesouhlasí. (V této souvislosti možno podotknout, že pokud stěžovatelka uvedla jako důvod pro vstup společnosti XIO.CZ, a. s., to, že se žalovaný měl obohatit na úkor této společnosti, nejeví se Ústavnímu soudu tato poznámka jako nepřípadná.) I kdyby Ústavní soud vyšel z toho, že podání žalovaného nebylo zcela srozumitelné - a to konkrétně v tom ohledu, zda i pro případ, že by šlo o věc vstupu vedlejšího účastníka, navrhuje, aby soud takový vstup nepřipustil - měl Městský soud v Praze žalovaného vyzvat, aby danou vadu odstranil. Uvedený soud však na předmětné podání žalovaného zřejmě vůbec nereagoval. Jestliže za této situace (fakticky) umožnil žalobci se k této otázce vyjádřit na jednání dne 21. 9. 2007, nelze to chápat jako pochybení, ale jako nápravu předchozího nesprávného postupu.
Jde-li o posouzení věcné správnosti napadených rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, z jejich odůvodnění lze zjistit, že se otázkou přípustnosti vedlejšího účastenství zabývaly a své závěry řádně zdůvodnily. Ústavní soud tak - vzhledem ke svému postavení v systému orgánů veřejné moci a jeho vztahu k soudům obecným - necítí oprávněn do daného rozhodování jakkoliv vstupovat. V souvislosti s výše uvedeným pak Ústavní soud pokládá za potřebné zdůraznit, že z ústavní stížnosti není patrné, jak v konečném důsledku samotné zabránění vstupu vedlejšího účastníka poškozuje stěžovatelku na jejích ústavně zaručených základních právech. Stěžovatelka totiž argumentuje pouze zájmy společnosti XIO.CZ, a. s., jež si ale sama způsobila, že v důsledku promlčení "nemůže uplatnit vůči vedlejšímu účastníkovi tohoto řízení [tj. žalovanému] svá práva samostatně", přičemž stěžovatelčina ústavní stížnost je speciálním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv jejích, a nikoliv třetích osob. Současně vyvstává otázka, zda (eventuálně nesprávným) rozhodnutím obecných soudů zapříčiněná absence "pomoci ve sporu" ze strany společnosti XIO.CZ, a. s., vůbec může mít na stěžovatelku, resp. na její postavení v soudním řízení tak negativní dopad, že se projeví i v ústavněprávní rovině. Nicméně tuto otázku nebylo třeba řešit, protože stěžovatelka, jak již bylo zmíněno, v daném ohledu žádnou argumentaci nepředložila.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu