ECLI:CZ:US:2008:3.US.2585.07.1
sp. zn. III. ÚS 2585/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. P. S., advokátky, zastoupené JUDr. Karlem Minářem, advokátem v Brně, Ludmily Konečné 14, proti výroku III usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2007 č. j. 3 Azs 55/2007-95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 27. 9. 2007, doplněnou podáním ze dne 30. 1. 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení výroku III usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2007 č. j. 3 Azs 55/2007-95, a dále se domáhala, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu správnímu soudu "znovu rozhodnout o odměně soudem ustanovené advokátky JUDr. Pěvy Skýbové tak, že tato se určuje částkou 5 712,- Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu". Dle stěžovatelky byly porušeny čl. 28 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývá, že ke Krajskému soudu v Brně byla podána žaloba ukrajinského příslušníka proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR o zamítnutí jeho žádosti o udělení azylu. Krajský soud v Brně ustanovil žalobci pro žalobní řízení právní zástupkyni - JUDr. P.S. (stěžovatelku). Žaloba byla zamítnuta. Žalobce podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ustanovil žalobci pro řízení o kasační stížnosti právní zástupkyni, a to opět stěžovatelku. Stěžovatelka požadovala v řízení o kasační stížnosti advokátní odměnu ve výši 5 712,- Kč za dva úkony právní služby. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost; stěžovatelce přiznal odměnu ve výši 2 856,- Kč za jeden úkon právní služby dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu), včetně náhrady hotových výdajů, a naopak odměnu za úkon dle písm. b) téhož ustanovení stěžovatelce nepřiznal s odůvodněním, že stěžovatelka žalobce zastupovala již v předchozím řízení žalobním a byla s věcí seznámena.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s výší přiznané odměny za zastupování v řízení o kasační stížnosti. Argumentuje, že žalobní řízení skončilo vydáním rozsudku; řízení o kasační stížnosti je jiným druhem řízení, ve kterém je nutné zastoupení advokátem, a jedná se zde o samostatný úkon převzetí a přípravy zastoupení [§11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu]. Uvedla, že přestože byla s věcí z žalobního řízení seznámena, kasační stížnost podal žalobce (v té době nesplňoval povinné zastoupení advokátem), a ona se musela s obsahem kasační stížnosti seznámit a konzultovat podrobnosti s žalobcem; kasační stížnost přitom považuje za velice významný právní institut.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou; ve vztahu ke druhému závěrečnému návrhu stěžovatelky (na uložení Nejvyššímu správnímu soudu povinnosti) je Ústavní soud nepříslušný.
Otázkou povahy odměny ustanoveného advokáta se Ústavní soud zabýval ve stanovisku Pl. ÚS-st. 1/96 (publikováno ve Sb.n.u.ÚS, sv. 10, str. 387), kde mimo jiné uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů o odměně ustanoveného zástupce s ustanoveními advokátního tarifu nelze aplikovat čl. 28 Listiny základních práv a svobod týkající se soukromoprávních smluvních vztahů (byť se stanovisko týkalo předchozí vyhlášky č. 270/1990 Sb., lze tyto závěry použít i v daném případě). Z hlediska ústavního přezkumu je však rozhodné, zda se (namítaný) rozpor nedotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod a svou intenzitou nenarušuje princip proporcionality, tedy zda soudy nerozhodly o odměně advokáta a náhradě hotových výdajů v nepoměru k pracovní zátěži. Ústavní soud na odůvodnění uvedeného stanoviska odkazuje i v této věci.
Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí ve smyslu výše uvedeném, avšak porušení principu proporcionality neshledal. Stěžovatelce byla přiznána odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud nepřiznal stěžovatelce odměnu ve výši, kterou uplatňovala, avšak tento svůj závěr odůvodnil. Jeho odůvodnění, ač stručné, je zcela srozumitelné, racionální, a lze je rozumně zastávat; v žádném případě se nejedná o svévoli soudu a o interpretační exces dosahující ústavněprávní roviny.
Pokud jde o (druhý závěrečný) návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu správnímu soudu rozhodnout o advokátní odměně určitým způsobem, v tomto rozsahu je Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout pro nepříslušnost. Ústavní soudnictví je vybudováno na kasačním principu; Ústavní soud není oprávněn zavazovat obecné soudy k tomu, jak mají rozhodnout (jakou výši odměny mají advokátu v dané věci přiznat).
Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv; ústavní stížnost odmítl, a to dílem pro neopodstatněnost a dílem pro nepříslušnost - ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu