ECLI:CZ:US:2008:3.US.2713.07.1
sp. zn. III. ÚS 2713/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. A. H., zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Proškem, advokátem se sídlem Plzeň, Sady 5. května 46, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2007 č. j. 9 Cmo 320/2007-161, 9 Cmo 112/2007, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2007 č. j. 2 Nc 1004/2007-104, a proti průtahům v řízení vedeném Vrchním soudem v Praze ve věci sp. zn. 9 Cmo 320/2007, 9 Cmo 112/2007, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 1) VIRIBUS UNITIS - investiční společnost, s. r. o., se sídlem Praha 1, Spálená 51, 2) PROTON, spol. s r. o. se sídlem Zlín, Kvítková 80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obou obecných soudů, která podle jeho názoru porušila jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1, právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a na veřejné projednání věci ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), neboť mu tak údajně bylo v podstatě znemožněno "se proti rozhodnutí řádně bránit".
Současně stěžovatel tvrdí, že Vrchní soud v Praze dosud nerozhodl o jeho podání ze dne 10. 5. 2007, v němž označený soud požádal, aby rozhodl o jeho odvolání ze dne 16. 2. 2007 proti výroku IV. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007 č. j. 2 Nc 1004/2007-29, a proto dovozuje, že v předmětném řízení dochází k průtahům a žádá, aby Ústavní soud kromě zrušujícího nálezu současně Vrchnímu soudu v Praze přikázal nepokračovat v průtazích ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 9 Cmo 320/2007, 9 Cmo 112/2007 a neprodleně rozhodnout o jeho odvolání proti výroku IV. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007 č. j. 2 Nc 1004/2007-29.
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že prostřednictvím RM-SYSTÉMU, a. s. nakoupil celkem 44.000 kusů zaknihovaných akcií ve formě na majitele, emitenta společnosti TOMA a. s. (dále jen "předmětné akcie"). Městským soudem v Praze však bylo stěžovateli a dalším vlastníkům těchto akcií předběžným opatřením s těmito akciemi znemožněno disponovat. Městský soud v Praze tak v podstatě vyhověl návrhu vedlejších účastníků řízení, kteří chtěli zabránit dalším převodům předmětných akcií, neboť ty byly dříve předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi společností SUXESS, spol. s r. o. (dále jen "společnost") a vedlejšími účastníky řízení, která však takto kupované akcie nezaplatila a dále převedla jejich vlastnictví mimo jiné i na stěžovatele. Vedlejší účastníci z tohoto důvodu od kupní smlouvy odstoupili a podali žalobu na jejich vydání. Protože Městský soud v Praze své usnesení o nařízení předběžného opatření neodůvodnil, bylo toto rozhodnutí usnesením odvolacího soudu zrušeno a vráceno Městskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel však namítá, že i když jeho odvolání bylo odvolacím soudem "v zásadě" vyhověno, měl prý tento soud zrušit předběžné opatření i ve vztahu ke společnosti RM-SYSTÉM, a. s. a Středisku cenných papírů, neboť označené usnesení i nadále dopadá do vlastnické sféry stěžovatele a porušuje tak výše označené články Listiny a Úmluvy.
I když po zrušení svého dřívějšího rozhodnutí Městský soud v Praze vydal nové rozhodnutí, které již obsahuje odůvodnění, nesplňuje prý ani toto odůvodnění náležitosti řádného odůvodnění usnesení, neboť z jeho obsahu není zřejmé, které skutečnosti vedly soud k nařízení předběžného opatření, resp. které důkazy byly jeho podkladem. Soud prvního stupně při svém rozhodování nepřípustným způsobem vycházel z podkladů ve věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 53 Cm 2/2005, přičemž v napadeném usnesení vyjádřil i svůj subjektivní názor na možný výsledek předmětného sporu. Označenému soudu stěžovatel dále vytýká, že si "nepřípustným způsobem zajistil důkaz" vyžádáním zprávy od RM-SYSTÉMU, a. s.
Stěžovatel považuje ústavní stížností napadená rozhodnutí za porušení rovnosti účastníků řízení a za svévolná, neboť prý šla nad rámec návrhu vedlejších účastníků řízení; rozhodnutí jsou údajně založena na extrémním nesouladu mezi "podklady" a rozhodnutími samotnými.
II.
Z připojených dokladů se zjišťuje, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2007 č. j. 2 Nc 1004/2007-29 ve věci vedlejších účastníků (v dřívějším řízení v procesním postavení navrhovatelů) proti stěžovateli (v dřívějším řízení v procesním postavení povinného ad 1) rozhodl o návrhu na nařízení předběžného opatření tak, že pod bodem I. výroku stěžovateli uložil zdržet se převádění předmětných akcií na třetí osoby, a to do doby právní moci rozhodnutí ve věci samé, současně mu uložil nezatížit předmětné akcie zřízením zástavního práva k zajištění peněžitých a nepeněžitých pohledávek. Soud prvního stupně s odvoláním na ustanovení §169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") své rozhodnutí neodůvodnil.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 4. 2007 č. j. 9 Cmo 112/2007-84 rozhodl tak, že zrušil usnesení soudu prvního stupně v bodech I., II., III. výroku a v bodu IV. v části týkající se Burzy cenných papírů Praha, a. s. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem zrušujícího výroku odvolacího soudu byla skutečnost, že absence odůvodnění rozhodnutí o předběžném opatření založila jeho "nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost".
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 5. 2007 č. j. 2 Nc 1004/2007-104 následně pod bodem I. výroku rozhodl shodně jako ve svém dřívějším zrušeném rozhodnutí. Pod bodem IV. výroku zamítl návrh na nařízení předběžného opatření na zdržení se povinnosti Burzy cenných papírů Praha, a. s. převádět předmětné akcie, které jsou evidovány na účtech ve Středisku cenných papírů pro stěžovatele, na nového zde označeného majitele.
V odůvodnění výše označeného usnesení soud prvního stupně uvedl, že společnost osvědčila smlouvou, že sice nakoupila uvedené množství předmětných akcií, ale dosud nezaplatila jejich kupní cenu. Sporným zůstává zjištění, zda v důsledku toho došlo k platnému odstoupení od kupní smlouvy. V mezidobí převedla tato společnost předmětné akcie na další osoby, mimo jiné i na stěžovatele. Uvedené skutečnosti měl soud prvního stupně za osvědčené. Soud konstatoval, že spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření byla složena i požadovaná jistota a soudní poplatek, přičemž vedlejší účastníci podali žalobu na vydání předmětných cenných papírů i vůči stěžovateli.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. 7. 2007 č. j. 9 Cmo 320/2007-161, 9 Cmo 112/2007 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve vztahu ke stěžovateli v bodě I. výroku. Pod bodem III. výroku odvolací soud doplnil svůj výrok v usnesení ze dne 2. 4. 2007 č. j. 9 Cmo 112/2007-84 tak, že bod IV. výroku usnesení soudu prvního stupně, kterým se ukládá RM-Systému, a. s. a Středisku cenných papírů zdržet se provádění zaknihovaných akcií na majitele ISIN vydaných emitentem TOMA, a. s., které jsou evidovány na účtech majitele cenných papírů ve Středisku cenných papírů pro stěžovatele, a to do doby právní moci rozhodnutí ve věci samé, se potvrzuje.
Odvolací soud konstatoval správnost závěru soudu prvního stupně o potřebě zatímně upravit právní poměry účastníků řízení ve smyslu ustanovení §102 o. s. ř. formou zákazu dispozice s předmětnými akciemi jejich vlastníkem, neboť probíhá spor mezi vedlejšími účastníky řízení a společností, resp. stěžovatelem o vydání předmětných akcií. Protože návrh na nařízení předběžného opatření předcházel návrhu ve věci samé, zkoumal soud opodstatněnost návrhu jak podle ustanovení §74, tak i podle ustanovení §102 o. s. ř.
III.
Ústavní soud ve shodě se svou platnou judikaturou i v tomto případě konstatuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky.
Tento předpoklad je důležitý především z toho důvodu, že Ústavní soud v civilním řízení (ale nejen v něm) zpravidla posuzuje jeho soulad se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy teprve poté, co řízení bylo jako celek skončeno, tedy hodnotí spravedlnost průběhu procesu. Pouze výjimečně přezkoumává Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, která pravomocnému skončení řízení předcházejí, případně po něm následují, to však za podmínky, že vydáním takového rozhodnutí bylo flagrantním způsobem s neodčinitelnými důsledky zasaženo do některého základního práva či svobody.
V tomto ohledu je rozhodnutí o nařízení předběžného opatření podrobováno přezkumu ze strany Ústavního soudu jen s určitým omezením a při vědomí toho, že jde o rozhodnutí, která do práv a povinností zasahují nikoli konečným způsobem, přičemž obvykle podstatou takového přezkumu může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí. Posouzení podmínek pro jeho nařízení je zásadně věcí obecných soudů (shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 3061/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se zpravidla omezuje na zkoumání, zda rozhodnutí o nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole rozhodujícího soudu.
V projednávané věci se soud prvního stupně v době vydání (vyhlášení) svého usnesení ze dne 4. 5. 2007 zabýval tím, zda ve smyslu ustanovení §102 odst. 1 o. s. ř. je dána potřeba zatímně upravit poměry účastníků, a to za situace, kdy vedlejší účastníci podali žalobu ve věci samé (16. 2. 2007), přičemž vedou spory jak proti společnosti, tak i proti stěžovateli o vydání předmětných akcií. V této souvislosti dospěl soud prvního stupně ke kladnému závěru. Z jakých skutečností či podkladů dovodil prokázání této potřeby, je seznatelné z odůvodnění výše označeného usnesení, na něž Ústavní soud v krátkosti odkazuje. I když podkladem pro rozhodnutí soudu zda nařídit či nikoli předběžné opatření nejsou (i pro krátkost tohoto řízení nemohou být) výsledky dokazování v procesním smyslu, nic soudu nebrání v tom, aby svůj úsudek o této otázce založil jak na okolnostech významných pro rozhodnutí o předběžném opatření, které se podávají z listin připojených navrhovateli, tak i z těch, které byly předloženy soudu jinak. Posledně uvedené platí o skutečnostech zřejmých např. ze spisů v právní věci týchž účastníků či věcí spolu skutkově souvisejících a zahájených u téhož soudu.
Protože soud o nařízení předběžného opatření rozhodne bez nařízení jednání a bez provádění dokazování (postupem podle ustanovení §75c o. s. ř.) nemůže stěžovatel již z povahy právní úpravy tohoto řízení argumentovat porušením čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud se např. ve svém usnesení ze dne 26. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 3284/07 zabýval smyslem předběžného opatření i jeho možnými dopady do sféry práv a oprávněných zájmů účastníků řízení a v této souvislosti dovodil, že i když je "smyslem předběžného opatření zatímní úprava poměrů účastníků řízení (nikoli však s konečnou platností), musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči němuž předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Současně však platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu zájmů druhé strany".
Námitka stěžovatele o porušení jeho práva na zákonného soudce (ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny) není namístě, neboť jak již konstatoval odvolací soud v napadeném usnesení, soud prvního stupně v projednávané věci rozhodl o návrhu vedlejších účastníků na nařízení předběžného opatření, přičemž vzal v úvahu především jeho obsah a smysl. Jestli bude řízení o předběžném opatření a řízení ve věci samé spojeno, bude předmětem dalšího rozhodování (§112 odst. 1 o. s. ř.).
Ústavní soud rovněž ověřil, že napadená rozhodnutí spočívají na rozhodovacích důvodech, které nevykazují znaky libovůle, postup i úvahy obou soudů jsou v odůvodnění rozhodnutí jasně a srozumitelně vyložené. Argumentace těchto soudů je založena na logickém uvažování, vycházejícím ze skutkových okolností, které nebyly z hlediska relevantních souvislostí pro takové rozhodnutí zpochybněny ani stěžovatelem.
K námitce stěžovatele ohledně průtahů spočívajících v tom, že Vrchní soud v Praze dosud nerozhodl o jeho odvolání ze dne 16. 2. 2007 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007 č. j. 2 Nc 1004/2007-29, "a to v části výroku IV., jenž se týká Střediska cenných papírů Praha a RM-SYSTÉMU, a. s.", Ústavní soud poukazuje na zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) s tím, že v právním řádu s účinností od 1. 7. 2004 byla zakotvena nová právní úprava stížnosti na průtahy v řízení, na kterou nyní navazuje institut návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích). Právě využití postupu podle výše uvedeného ustanovení považuje Ústavní soud od účinnosti této novely za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti z pohledu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 142/06, sp. zn. II. ÚS 32/06, sp. zn. III. ÚS 246/06, sp. zn. III. ÚS 1412/08). Na této již ustálené judikatuře setrvává Ústavní soud i nadále. Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel uvedeného procesního prostředku před podáním ústavní stížnosti využil. Z hlediska principu subsidiarity je třeba nevyčerpání jiných prostředků nápravy posoudit jako důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto neshledal, že by v činnosti a rozhodování výše označených obecných soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu