ECLI:CZ:US:2006:3.US.246.06.1
sp. zn. III. ÚS 246/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. S., zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci" spočívajícím v průtazích v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 25 P 36/2002, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že Obvodní soud pro Prahu 10 průtahy v řízení ve věci péče o nezletilé děti (jeho syny Otakara a Přemysla jedná se o pseudonymy), o výkon rozhodnutí o úpravu styku s nimi, zasáhl do jeho práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen " Úmluvy") a v čl. 9 Úmluvy o právech dítěte, tomuto soudu uložil, aby v těchto průtazích nepokračoval a "neprodleně v této věci jednal"; současně navrhl, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření shodného obsahu, a požádal i o přednostní projednání jeho návrhu.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 1. 9. 2003, č.j. 25 P 36/2002-253, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2004, č.j. 16 Co 116/2004-289, svěřil nezletilé Přemysla a Otakara pro dobu po rozvodu do výchovy matky, otci (stěžovateli) uložil platit na výživném 3.500,- Kč, resp. 3.000,- Kč měsíčně, a posléze upravil i styk stěžovatele s oběma dětmi.
Podle obsahu stížnosti podal stěžovatel dne 7. 6. 2005 u obvodního soudu návrh na výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilými s tím, že není řádně uskutečňován; matka nezletilých měla být podle §272 odst. 2 o.s.ř. soudem vyzvána, aby se podrobila soudnímu rozhodnutí a styk dětí se stěžovatelem umožnila. Dalším podáním (došlým soudu dne 3. 10. 2005) navrhl stěžovatel uložení pokut matce "za neuskutečněné styky za měsíc září", a poté (dne 19. 12. 2005) znovu za totéž v období "od října do začátku prosince 2005"; současně se měl stěžovatel domáhat "odnětí nezletilých dětí z péče matky a předání do péče otce v době termínů styku otce s nezletilými". Stěžovatel tvrdí, že obvodní soud o uvedených návrzích "do dnešního dne" nerozhodl, a dovozuje, že touto jeho nečinností je porušována Úmluva o právech dítěte "zejména v jejím článku 9 odst. 3", a "neprojednáním návrhu v přiměřené lhůtě jsou porušována základní práva" garantovaná v článku 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stížnost na průtahy v řízení, podaná ve smyslu §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o soudech a soudcích") byla místopředsedkyní soudu vyřízena (sdělením ze dne 19. 1. 2006) se závěrem, že procesní návrhy ve věci vskutku "nebyly projednány ve lhůtě, která je přiměřená". Podle stěžovatele přesto nebyl (do podání ústavní stížnosti, tj. do 6. 3. 2006) ve věci učiněn žádný procesní úkon.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákona o Ústavním soudu"/).
K pojmovému vymezení "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu §87 odst. 1 písm. d/ Ústavy se ve svých rozhodnutích vyslovil Ústavní soud opakovaně; výklad tohoto pojmu je obsažen kupříkladu v jeho nálezu sp. zn. III.ÚS 62/95 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 4, str. 243), dle něhož je nutno jej chápat tak, že "zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici ochrana daná celým právním řádem republiky". Není pochyb, že "jiným zásahem orgánu veřejné moci" jsou i tzv. průtahy v soudním řízení.
Rozhodné v posuzovaných souvislostech však je, že ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním. Tím je vyjádřeno, že je přípustná až tehdy, když zvláštní prostředky ochrany práva byly (marně) použity; právě vyčerpáním všech právních (procesních) prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje, je přípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zásadně podmíněna.
Možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy jsou proto - i v případě tvrzených průtahů v řízení - omezeny až na situace, když náprava nebyla zjednána ani na základě instrumentu zakotveného v ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, jehož prostřednictvím se lze dožadovat určení lhůty pro provedení procesního úkonu.
Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" podle tohoto ustanovení považuje Ústavní soud po 1. 7. 2004 (tj. od účinnosti zákona č. 192/2003 Sb.) za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (z pohledu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy, což jest doložit odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 588/04, III. ÚS 142/06, II. ÚS 32/06, III. ÚS 246/06 a dalších.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin vyplývá, že stěžovatel takový návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu nepodal.
Jestliže tedy tvrzení stěžovatele o průtazích v řízení, jež tvoří výchozí základnu ústavní stížnosti, bylo objektivně použitelné v návrhu dle §174a zákona o soudech a soudcích, pak tím, že reálně jeho prostřednictvím uplatněno nebylo, nebyly ani "vyčerpány všechny prostředky, jež zákon k ochraně práva poskytuje"; v souladu se závěry, vyjádřenými v obdobných věcech již ve výše označených usneseních, Ústavní soud i v posuzovaném případě dospívá k závěru, že ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e/ téhož zákona odmítl.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i návrh na vydání předběžného opatření dle §80 zákona o Ústavním soudu, jelikož má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ní věcně oddělit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2006
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj