ECLI:CZ:US:2008:3.US.2721.08.1
sp. zn. III. ÚS 2721/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: A) R. V., B) B. K. a C) H. D., zastoupených JUDr. Pavlem Dejlem, advokátem AK Kocián Šolc Balaštík se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2008 č. j. 36 Co 9/2008-54 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. října 2007 č. j. 24 C 391/2006-31, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 11. 2008, napadají stěžovatelky výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2008 č. j. 36 Co 9/2008-54, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (výrok I.) a proti výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 10. 2007 č. j. 24 C 391/2006-31, kterými byla, podle jejich názoru, porušena základní práva a svobody zakotvené v článku 3 odst. 1, článku 11 odst. 1, odst. 4 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož práva uvedená v článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále článek 13 a článek 14 Úmluvy.
Stěžovatelky jsou podle svého tvrzení podílovými spoluvlastnicemi domu čp. 239, Masarykovo nábřeží 22, Praha 1, zapsaného na LV č. 1162 u Katastrálního úřadu Praha - město pro katastrální území Nové Město, obec Praha (dále jen "předmětný dům"), které do svého vlastnictví nabyly na základě uplatněného restitučního nároku.
Protože se stěžovatelky cítily poškozeny protiústavním postupem státu, který nerespektoval stav konstatovaný Ústavním soudem již v jeho nálezu ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, a který trval až do účinnosti dalšího nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05, publikovaného pod č. 252/2006 Sb., domáhaly se žalobou proti České republice - Ministerstvu financí (dále jen "vedlejší účastník řízení") zaplacení náhrady škody ve výši 4 619 538,- Kč spolu s příslušenstvím. Žalovaná částka představuje rozdíl mezi tzv. regulovaným a tržním nájemným, který vznikl u některých bytů předmětného domu v období od 1. 6. 2003 do 1. 6. 2006. Tato náhrada škody nebyla stěžovatelkám přiznána.
Stěžovatelky jsou však přesvědčeny, že dlouhodobá legislativní nečinnost Parlamentu a dalších orgánů státu, která trvala od zrušení vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, publikovaného pod č. 231/2000 Sb., nebyla ústavně souladným způsobem napravena ani v Ústavním soudem poskytnuté lhůtě do 31. 12. 2001. Ani po 1. 1. 2002 totiž zákonodárce nevydal právní předpis, který by upravoval jednostranné zvyšování nájemného z bytu tak, aby se stěžovatelky mohly na základě takové normy a v jejích mezích domoci svého nároku na úhradu tzv. tržního nájemného za užívání všech bytů v předmětném domě. Protože však zákonodárce závěry Ústavního soudu vyplývající z jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 nerespektoval a protiústavní stav neodstranil, je zde podle mínění stěžovatelek dána jednoznačná odpovědnost státu za "nepřijetí předvídané právní úpravy".
Protizákonným postupem jak vedlejšího účastníka řízení, tak i obou obecných soudů byla porušena rovněž vlastnická práva stěžovatelek, přičemž nebylo respektováno, že nucené omezení vlastnictví je možné jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a jen za náhradu, neboť regulací nájemného nemohly pobírat za užívání bytů v jejich domě tzv. "tržní nájemné", současně došlo k jejich "znerovnoprávnění" s vlastníky domů, resp. bytů s neregulovaným (tržním) nájemným.
V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelky poukazují na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne sp. zn. Pl. ÚS 20/05, v němž Ústavní soud posoudil zamítání žalob vlastníků bytových domů na jednostranné zvýšení nájemného jako "odmítání spravedlnosti". I když se stěžovatelky, jak samy uvádějí, podáním příslušné žaloby nedomáhaly takového rozhodnutí, nelze prý z této skutečnosti dovodit závěr, že by pouze volba takového procesního postupu byla podmínkou pro možnost stěžovatelek domáhat se náhrady škody proti státu, v důsledku jehož nečinnosti předmětná škoda stěžovatelkám vznikla.
Stěžovatelky dále obsáhle a podrobně rekapitulují průběh a výsledek legislativního procesu problematiky jednostranného zvyšování nájemného z bytu, a tvrdí, že právě tato poměrně dlouhodobá nečinnost příslušných zákonodárných orgánů, včetně protiústavního postupu obecných soudů při rozhodování žalob pronajímatelů způsobily, že teprve po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05, publikovaného pod č. 252/2006 Sb., se mohou domoci nápravy protiústavního zásahu do svých vlastnických práv, ovšem jen za dobu od právní moci případného rozsudku obecného soudu, kterým by bylo vyhověno jejich žalobě na zvýšení nájemného, s čímž zásadně nesouhlasí.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozsudků se zjišťuje:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 10. 2007 č. j. 24 C 391/2006-31 výrokem I. zamítl žalobu stěžovatelek proti vedlejšímu účastníkovi řízení o uložení povinnosti zaplatit jim 4 619 538,- Kč s příslušenstvím. Výrokem II. rozsudku bylo stěžovatelkám uloženo solidárně zaplatit náklady řízení v soudem stanovené výši.
Podle názoru soudu prvního stupně stěžovatelky uplatnily nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). I když se nedařilo po zrušení právního předpisu o regulaci nájemného z bytu až do vydání zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 31. 3. 2006 (dále jen "zákon č. 107/2006 Sb.") "v rámci zákonodárného sboru při dodržování zákonného postupu přijímání zákonů dosáhnout politické shody pro přijetí zákona o nájemném z bytu", nelze z této skutečnosti dovozovat nečinnost státu, jak to předpokládá ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. Nárok na náhradu škody vůči státu by mohl stěžovatelkám podle soudu prvního stupně vzniknout jen v tom případě, kdyby se nejprve žalobou o nahrazení projevu vůle nájemců k určení obvyklého nájemného nedomohly své údajné majetkové újmy na nájemcích bytů s regulovaným nájemným, což stěžovatelky v řízení nejen neprokázaly, ale ani netvrdily.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 3. 2008 č. j. 36 Co 9/2008-54 výrokem I. citovaného rozsudku rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vedlejšímu účastníkovi se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává a nepřiznal mu ani náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí s odvoláním na ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. uvedl, že i když "nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, přičemž nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit příslušný úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě", nelze považovat za nesprávný úřední postup či protiprávní jednání "pasivitu moci zákonodárné", protože z žádného právního předpisu podle názoru odvolacího soudu nevyplývá povinnost moci zákonodárné přijímat zákony. Z tohoto důvodu nelze v předmětné věci dovodit vznik škody. Navíc odpovědnost státu ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. lze spojovat jen s nesprávným úředním postupem orgánů moci soudní a výkonné; proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu Parlamentu ČR za takový postup považovat nelze. Protože se vedlejší účastník řízení nedopustil protiprávního jednání, které by způsobilo vzniklý protiprávní stav, nebylo možné se domáhat náhrady škody ani podle obecných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ani podle zákona č. 82/1998 Sb.
Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení aplikoval odvolací soud ustanovení §150 o. s. ř., a to jak na řízení před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím.
III.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nezasahuje do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů v případě, že tyto soudy postupují ve shodě a v mezích hlavy páté Listiny.
V projednávané věci stěžovatelky tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jejich právo na rovné zacházení, jehož součástí je i zákaz diskriminace ve smyslu článku 14 Úmluvy, právo na ochranu vlastnictví, právo na náhradu při nuceném omezením vlastnictví, jakož i právo na spravedlivé řízení.
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva jeho účastníka.
Přitom platí, že v rámci ústavněprávního přezkumu není rozhodné, zda v řízení před obecnými soudy uplatněné právní názory obstojí (samy o sobě, resp. v jednotlivostech) či nikoli, nýbrž podstatným je celkové vyznění sporu; to pak otevírá prostor i k založení závěru, že ústavním pořádkem chráněná práva nebyla dotčena, jestliže je objektivně k dispozici jiný než dosud užitý - ústavněprávně relevantní - argument, který je způsobilý dosažený výsledek řízení podpořit.
Klíčové pak v dané věci je, že posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, ve významné míře identifikuje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě nálezem ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08, jakož i nálezem ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1133/08.
To je významné potud, že v těchto nálezech formulované závěry se přiměřeně uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.
Ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem - s negativním závěrem - posouzeno, resp. když ústavní stížností napadený výsledek občanskoprávního řízení je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k obdobným věcem již dříve vyslovil.
Zde je proto nezbytné zaznamenat, jaké právní názory ve výše označených nálezech Ústavní soud vyjádřil; v obou uvedl shodně následující:
Ústavní soud nálezem ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 publikovaným pod č. 252/2006 Sb., konstatoval mj., že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. V odůvodnění citovaného nálezu mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o uplatněném nároku na zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách. Konkrétní rozhodovací postup sice Ústavní soud nenabídl (neboť respektoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.
K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl i v nálezu ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/05, a dále také v nálezech ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05, ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05, ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06, ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05, ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 a dalších (všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V nálezu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 pak Ústavní soud dodal, a i v projednávané věci Ústavní soud nevidí důvod tento závěr zpochybnit, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Má-li tato podmínka mít rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu.
V nálezu ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05, jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2006 sp. zn. 26 Cdo 983/2005, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že zákonodárce reagoval na dosavadní legislativní vakuum v problematice možnosti jednostranně zvýšit nájemné až přijetím zákona č. 107/2006 Sb. s tím, že v dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, a že odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
K uvedeným právním názorům se - po zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005 sp. zn. 26 Cdo 819/2005, nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05 - přihlásil rovněž Nejvyšší soud, a to v rozsudcích ze dne 7. 7. 2006 sp. zn. 26 Cdo 32/2006 (a dále ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. 26 Cdo 1213/2006, ze dne 10. 10. 2006 sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. 26 Cdo 2106/2006 a dalších).
V nálezu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (jakož i v nálezech dalších - viz nález ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06) Ústavní soud vyslovil následující tezi: "Výrokem I. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Připustil přitom, že pokud důvodný nárok pronajímatele nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody". Citovaný nález dal zřetelně najevo požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody v předmětné věci vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva, směřujících vůči nájemcům.
Z pohledu (této) zásady subsidiarity odpovědnosti státu, jejíž uplatnění představuje v uvedených věcech zjevně ústřední rozhodovací důvod, vyznívají shodně též závěry, formulované Ústavním soudem či Nejvyšším soudem v dalších srovnatelných věcech.
Jinak řečeno, problematika nájemného z bytu je svou podstatou závazkovým právním vztahem, proto je nutné při vypořádání nároků z něj vyplývajících především využít ty reparační instrumenty, jež jsou vlastní jeho obsahu a jemu odpovídajícím (závazkovým) právním nástrojům, a teprve poté, nejsou-li způsobilé zajistit úplnou nápravu, lze uvažovat o jiných procesních nástrojích, jímž může být i institut náhrady škody, budou-li jinak splněny zákonné podmínky pro jeho aplikaci.
Není důvod, aby se tato podmínka úspěšného uplatnění žaloby o náhradu škody (zde proti státu) neuplatnila i ve vztahu k závazkovému poměru nájmu bytu mezi pronajímatelem a nájemcem, jehož kritickým obsahem je nálezy Ústavního soudu (viz výše) předjímaný nárok o "navýšení" (cum grano salis) nájemného nad částku účastníky v nájemní smlouvě sjednanou.
Také v nálezech Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 175/08 a sp. zn. II. ÚS 1133/08 byl nedostatek splnění této materiální podmínky žaloby pronajímatele o náhradu škody proti státu určujícím pro závěr, že tato žaloba nemůže obstát.
Shodný závěr je logicky namístě vyslovit i ve věci nyní posuzované, čímž je stěžovatelkám nepříznivý výsledek řízení před obecnými soudy, byť na základě odlišného právního nazírání, aprobován, a nelze mu tím - ani v kontextu ústavněprávních námitek stěžovatelek na porušení jimi uváděných základních práv a svobod - ničeho vytknout. Kasační důsledky dovozené ve věci sp. zn. IV. ÚS 175/08 se ve věci nyní posuzované přímo neuplatní, jelikož spor o poučení ze strany soudů (§5, §43 odst. 1, §79 odst. 1, §92 odst. 2, §95 odst. 2 o. s. ř.) zde nebyl otevřen. Ústavní soud se jím zde ani zabývat nemůže (srov. princip dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Názor, vyslovený v nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08 a sp. zn. II. ÚS 1133/08, že "u žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného, podaných podle zákona č. 82/1998 Sb., který vychází ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, byly obecné soudy povinny poučit žalobce o možnosti změny návrhu" (ve smyslu §5, §43 odst. 1, §79 odst. 1, §92 odst. 2, §95 odst. 2 o. s. ř.), jde nadto již zjevně nad rámec vlastního výsledku ústavněprávního přezkumu napadených (negativních) rozhodnutí ve věci náhrady škody proti státu, a je vyjádřením snahy nalézt procesní východisko pro založení řízení proti nájemcům o nájemné ("stanovení", "navýšení", resp. uložení další peněžní povinnosti apod.), a to bezprostředně pokračováním v řízení původním. Ústavní soud tak zde činí odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 489/05, jímž byl vymezen "speciální rámec" pro poučovací povinnost obecných soudů potud, že obecný soud musí dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení se s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu a žalobci "se tak musí dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v §5 o. s. ř." Tento pokyn, uvádí se v obou zmiňovaných nálezech, pak nutno interpretovat ve smyslu výjimky z obecné teze, jak je obsažena v ustálené judikatuře obecných soudů (např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2004 sp. zn. 29 Odo 227/2002, dle nějž naopak poučení, že ve věci namísto dosavadního žalovaného má být žalována jiná osoba, ve vazbě na institut záměny účastníků, obsažený v §92 odst. 2 o. s. ř., součástí poučovací povinnosti soudů není).
Poučení, jež se výše řečeným předpokládá, lze vyjádřit i jinak, a pro jiné - možné - procesní postupy, včetně těch, jež vedou k zahájení řízení nového.
V usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07 (jakož i posléze v usnesení ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07) se Ústavní soud pokusil rozšířit procesní možnosti pro občanskoprávní uplatnění nároků, vycházejících z nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (zejména ve vztahu k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05) tím, že se obrátil k obecnému soudu s výzvou, aby bylo řádně zvažováno, o jakém návrhu (pronajímatele proti nájemci) lze procesně regulérně v dotčených skutkových a právních souvislostech rozhodovat, resp. co se může - ve skutečnosti - mínit návrhem "na určení, že žalovaní jsou povinni platit ... nájemné ... počínaje dnem...", a jaký je jeho vztah k vymezení žalobních návrhů v ustanovení §80 o. s. ř., zda, ač se návrh výslovně domáhá určení, nejde o plnění, zda a jak by rozhodnutí, jež by převzalo takový návrh, bylo vykonatelné, zda lze vskutku nárok, o který materiálně může jít, identifikovat s opětujícím se plněním (do budoucna) atd. Co do konstitutivního rozhodnutí pro futuro, pak by neměl být pominut výklad, uvedl zde Ústavní soud, že do budoucna může znamenat pouhé od podání žaloby, resp. od okamžiku, který žalobce v ní jako počátek rozhodného období vymezil, a že konstitutivnost lze ukotvit ve smyslu vytvoření, resp. založení nové, další peněžní povinnosti nad rámec té, jež vyplývá z nájemní smlouvy, vztažené k době vymezené žalobou, resp. do rozhodnutí soudu (viz sp. zn. Pl. ÚS 20/05, sp. zn. I. ÚS 719/2005, IV. ÚS 611/05, nebo II. ÚS 93/05).
Není důvod zastírat, že nové uplatnění takových nároků pronajímatele proti nájemci může být v některých případech ohroženo, resp. limitováno (v závislosti na tom, jaké nároky byly konkrétně uplatněny a k jaké době byly vztaženy); stejná situace však nastane při prosazení procesních postupů podle §95 odst. 1, §92 odst. 2 o. s. ř. předjímaných v nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08 a sp. zn. II. ÚS 1133/08, neboť obecně platí, že důsledky zahájeného řízení proti záměnou založenému účastenství nájemce (namísto státu) i zde nastanou až okamžikem, kdy pronajímatel v (původním) řízení učiní návrh podle §92 odst. 2 o. s. ř. Z logiky věci se však podává, že obecné soudy budou muset v obou případech přijmout taková výkladová hlediska, která - shodně - zajistí vzájemně vyváženou ochranu obou subjektů napříště rozhodných právních vztahů.
Stěžovatelkami uplatněná tvrzení o porušení jejich vlastnických práv nelze chápat tak, že jejich ochrana je vždy absolutní. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/02 Ústavní soud dal zřetelně najevo svůj názor, že ochrana vlastnických práv zásadně nevylučuje regulaci nájemného jako ústavní formu realizace politiky státu v případě, že se pohybuje v rámci vymezeném ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Zasahování státu však musí respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. Regulace nájemného není vyvlastněním, jak se mylně domnívají stěžovatelky, může se však dotýkat obsahu vlastnického práva. Vlastnictví již z obsahu čl. 11 odst. 3 Listiny tedy není chápáno jako neomezitelné právo, i když ve smyslu článku 11 odst. 4 Listiny může být omezeno jen zákonem a za podmínek stanovených Listinou (čl. 4 odst. 2 Listiny) a pouze v rozsahu, v jakém se nedotýká podstaty vlastnictví, přičemž v tomto omezení platí zákaz diskriminace (čl. 4 odst. 3 Listiny).
I ve vztahu k námitce stěžovatelek na údajné porušení práva ze strany obou obecných soudů na legitimní očekávání nelze než odkázat na platnou judikaturu Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 519/08, případně nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde Ústavní soud jasně vyložil, že "každému z účastníků soudního řízení vzniká v takovém řízení před orgánem veřejné moci legitimní očekávání, že bude-li postupovat v souladu se zákonem a s konkrétními pokyny tohoto orgánu, bude výsledkem řízení vydání reálně vykonatelného rozhodnutí". Tuto obecnou povinnost soudů v České republice respektovat naplnění legitimního očekávání účastníků soudního řízení, které se váže ke konečnému rozhodnutí soudu ve věci samé, reflektuje i Ústavní soud v tomto odůvodnění.
Shrnutím výše řečeného, v návaznosti na rozhodovací důvody nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 175/08 a II. ÚS 1133/08, je tak odůvodněn závěr, že ústavní stížnost - pro nedostatek doložení zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod (viz výše) - je návrhem zjevně neopodstatněným, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát Ústavního soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu