ECLI:CZ:US:2008:3.US.2796.07.1
sp. zn. III. ÚS 2796/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Stanislava Kužely, se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672, správce konkursní podstaty úpadce ZEZ Hořice a. s. v likvidaci, zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 8. 2007 č. j. 29 Odo 205/2006-515, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 25. 10. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z kopií rozhodnutí předložených stěžovatelem Ústavní soud zjistil tyto skutečnosti.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 42 K 232/98 schválil konečnou zprávu o zpeněžení majetku z konkursní podstaty úpadce, kterou stěžovatel jako správce konkursní podstaty předložil dne 30. 7. 2004. Stěžovateli (správci) přiznal odměnu ve výši 2 982 561,70 Kč (vypočtena dle vyhlášky č. 476/1991 Sb.); navýšení odměny o částku 566 686,80 Kč představující 19% daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") stěžovateli nepovolil s tím, že toto navýšení nemá oporu v platné právní úpravě.
Stěžovatel podal odvolání, ve kterém uvedl, že zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZDPH"), neřeší postavení správce konkursní podstaty, proto dle §5 odst. 2 ZDPH odměna správce konkursní podstaty podléhá DPH a dle §36 odst. 1 ZDPH tak má správce, který je plátcem DPH, právo uplatnit vyúčtovanou DPH vůči konkursní podstatě (tj. navýšit odměnu o částku DPH).
Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 24. 8. 2005 sp. zn. 2 Ko 19/2005 prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Uvedl, že otázku, zda odměna správce konkursní podstaty podléhá či nepodléhá DPH, řeší daňové předpisy. Dle odvolacího soudu je odměna správců konkursních podstat jednotně určována dle vyhlášky č. 476/1991 Sb., proto zde není nerovnost v odměňování. Moderace výše odměny správce je možná jen dle §8 odst. 3 věty čtvrté zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV"). Odvolací soud také vyloučil analogii dle §137 odst. 3 občanského soudního řádu s tím, že postavení správce konkursní podstaty je zcela odlišné od postavení zástupce účastníka řízení. Odvolací soud také uvedl, že nemohl aplikovat zákon č. 179/2005 Sb. (novelizoval §8 odst. 3 ZKV), a to s ohledem na znění jeho článku XXX.
Stěžovatel podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2007 sp. zn. 29 Odo 205/2006 odmítnuto. Nejvyšší soud s odkazem na své usnesení ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 29 Odo 424/2005 uvedl, že napadené odvolací rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam (neshledal důvod ke změně svých dříve uvedených závěrů o tom, že zvýšení odměny správce konkursní podstaty o částku DPH možné nebylo).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá totéž co před obecnými soudy. Poukazuje na to, že výpočet odměny dle vyhlášky č. 476/1991 Sb., bez ohledu na to, zda správce konkursní podstaty je či není plátcem DPH, je v rozporu se zásadou rovnosti; dle stěžovatele skutečnost, že odměna dle uvedené vyhlášky zahrnuje u správce plátce DPH také částku odpovídající DPH, nevyplývá z platné právní úpravy (soudy postupovaly v rozporu se ZDPH a ZKV). Stěžovatel poukazuje také na novou právní úpravu - zákon č. 179/2005 Sb., umožňující navýšení odměny správce konkursní podstaty o částku DPH.
Ústavní soud dospěl k závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud musí připomenout, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Proto není jeho úkolem zabývat se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Podstatou ústavní stížnosti je spor o navýšení odměny správce konkursní podstaty (který je plátcem DPH) vypočtené dle vyhlášky č. 476/1991 Sb. o částku odpovídající DPH. Touto problematikou se Ústavní soud zabýval již ve svých rozhodnutích týkajících se odměny advokátů v době před nabytím účinnosti právní úpravy, jež umožnila, aby advokátovi či notáři plátci DPH byla zvýšena odměna o částku DPH (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 517/03 ze dne 11. 3. 2004 a sp. zn. II. ÚS 122/04 ze dne 15. 6. 2004, obě dostupná na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel se v dané věci nachází ve srovnatelném postavení jako advokát či notář v době před novelou umožňující navýšení jejich odměny o částku DPH, neboť až zákon č. 179/2005 Sb. (kterým byl novelizován §8 odst. 3 ZKV) umožnil, aby byl správci konkursní podstaty, který je plátcem DPH, zvýšen nárok na odměnu o částku odpovídající DPH. Závěry uvedené ve výše uvedených dvou rozhodnutích Ústavního soudu se tak týkají věcně srovnatelné materie a Ústavní soud neshledal důvod se od svých dříve přijatých závěrů odchýlit. I ve stěžovatelově věci proto Ústavní soud konstatuje, že výklad dotčených ustanovení právních předpisů provedený obecnými soudy nelze označit za svévolný či v rozporu s pravidly logiky, když daná otázka nebyla výslovně upravena kogentní normou (to ostatně sám stěžovatel uvádí). Ústavní soud rovněž nemá za to, že by soudy provedená interpretace "jednoduchého práva" odporovala principu spravedlnosti či vedla k porušení ústavně zaručených práv. Rozdílný názor na výklad "jednoduchého práva" sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces; k tomu zpravidla dojde v případech svévolného postupu orgánu veřejné moci (spočívajícím například v nerespektování kogentní normy) anebo v případech interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). O takový případ se však ve stěžovatelově věci nejedná. Z hlediska rovnosti subjektů pak nelze srovnávat postavení plátce a neplátce DPH, neboť jejich postavení musí být nutně odlišné. Skutečnost, zda v určitých konkrétních situacích má jedna kategorie subjektů relativně "výhodnější" postavení oproti druhé, je z pohledu čl. 1 Listiny základních práv a svobod bez významu; z tohoto důvodu (jakož i důvodu uvedeného shora) neobstojí ani srovnání stěžovatele jako správce konkursní podstaty s postavením advokátů, notářů či patentových zástupců. Dále Ústavní soud odkazuje na svá dvě výše uvedená rozhodnutí.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, svůj závěr na danou problematiku přitom již vyslovil ve svých dřívějších rozhodnutích, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu