ECLI:CZ:US:2004:3.US.517.03
sp. zn. III. ÚS 517/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. R. Š., advokáta, zastoupeného Mgr. L. J., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 9 To 510/2003, a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 1 T 103/99, a ve věci ústavních stížností stěžovatele Mgr. L. J., advokáta, zastoupeného Mgr. R. Š., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 7 To 504/2003, usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 6 T 116/2000, usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 12. 12. 2003, čj. 1 KZt 422/2003-18, usnesení Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 14. 11. 2003, čj. 1 Zt 345/99-128, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 9 To 682/2003, usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 15. 8. 2003, sp. zn. 1 T 135/2002, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 8 To 792/2003, a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 11. 2003, sp. zn. 1 T 57/2000, takto:
I. Ústavní stížnosti vedené pod spisovými značkami III. ÚS 517/03, III. ÚS 73/04, III. ÚS 90/04, III. ÚS 91/04 a III. ÚS 92/04 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou III. ÚS 517/03.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 11. 2003 (vedena je pod sp. zn. III. ÚS 517/03), se prvně uvedený stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 1 T 103/99, jímž mu - jakožto obhájci v trestní věci P. H. - byla podle §151 odst. 2, 3 trestního řádu a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb., přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1.393,50 Kč, pokud však šlo o částku 69,70 Kč, již stěžovatel požadoval jako 5% daň z přidané hodnoty, tato mu přiznána nebyla s tím, že tento nárok není upraven advokátním tarifem. Současně se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 9 To 510/2003, jímž byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stěžovatelova stížnost proti prvně citovanému usnesení, kdy krajský soud dospěl k závěru, že otázku přiznání částky představující daň z přidané hodnoty podle §5 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty") z odměny určené podle advokátního tarifu řeší judikát zveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 30 z roku 1994, jenž lze použít i na vyhlášku č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb., přičemž soud prvního stupně postupoval v souladu s uvedenou vyhláškou i citovaným judikátem, když stěžovateli nepřiznal jím účtovanou 5% daň z přidané hodnoty.
V již zmíněné ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že u otázky přiznání odměny
je - vzhledem k tomu, že zmíněná vyhláška neupravuje postup při uplatňování daně z přidané hodnoty - třeba aplikovat příslušná ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty. Argumentuje přitom tím, že základem pro výpočet daně podle §14 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty je cena za zdanitelné plnění, která neobsahuje daň, přičemž cenou ve smyslu citovaného ustanovení je třeba rozumět i cenu určenou podle zvláštních právních předpisů, nikoliv jen cenu dle ustanovení §2 (srov. i §1 odst. 4) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, na něž §14 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty formou poznámky odkazuje, protože ani zákon o dani z přidané hodnoty, ani vyhláška č. 177/1996 Sb. tuto problematiku neřeší; dle stěžovatele je třeba vycházet z analogického výkladu a aplikovat na věc právní předpis této problematice nejbližší, kterým je §14 odst. 1 (pozn.: dle všeho zákona o dani z přidané hodnoty), přičemž za základ daně nutno považovat částku přiznanou za příslušný úkon advokátním tarifem. Daný, dle stěžovatele logický výklad má odpovídat názoru Ministerstva financí ČR vyjádřenému v pokynu č. D-247 ze dne 17. 4. 2003. Za nelogické naopak stěžovatel považuje to, aby plátci daně z přidané hodnoty byli oproti neplátcům diskriminováni tím, že ze stejné odměny, kterou obdrží od klienta, zde státu, byli povinni ještě odvést zmíněnou daň. Vzhledem k tomu stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a právo rovného postavení účastníků v soudním řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo dle čl. 3 odst. 3 Listiny. V ústavní stížnosti současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud určil, že jde o věc naléhavou ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 2. 2004 (vedena pod sp. zn. III. ÚS 73/04), a dalšími třemi ústavními stížnostmi doručenými dne 13. 2. 2004 (vedeny pod sp. zn. III. ÚS 90/04, III. ÚS 91/04 a III. ÚS 92/04), napadl v pořadí druhý stěžovatel postupně usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 6 T 116/2000, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 7 To 504/2003, dále pak usnesení Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 14. 11. 2003, čj. 1 Zt 345/99-128, a usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 12. 12. 2003, čj. 1 KZt 422/2003-18, jakož i usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 15. 8. 2003, sp. zn. 1 T 135/2002, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 9 To 682/2003, a konečně rovněž usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 11. 2003, sp. zn. 1 T 57/2000, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 8 To 792/2003. Všechna tato rozhodnutí byla rovněž vydána ve věci odměn a náhrad hotových výdajů podle §151 odst. 2, 3 trestního řádu a vyhlášky č. 177/1996 Sb., přičemž výše uvedené orgány nepřiznaly stěžovateli ze stejných důvodů, jež byly zmíněny výše, jím účtovanou 5% daň z přidané hodnoty. Uvedené ústavní stížnosti se přitom co do obsahu i formy shodovaly s výše citovanou ústavní stížností prvně uvedeného stěžovatele, tj. Mgr. R. Š.
Protože předmětné návrhy na zahájení řízení o ústavní stížnosti spolu skutkově souvisí, jde v nich o totožnou právní problematiku a týkají se týchž účastníků, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení podle §112 odst. 1 občanského soudního řádu použitého přiměřeně v souladu s §63 zákona spojil tyto věci ke společnému řízení.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavních stížností ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Poté, co bylo zjištěno, že ústavní stížnosti byly podány včas [§72 odst. 2 zákona], rovněž z hlediska formálních náležitostí jsou (v jednom případě po odstranění vad k výzvě Ústavního soudu) ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], se Ústavní soud zabýval jejich opodstatněností ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Jádrem ústavních stížností je spor o výši odměny obhájce v trestním řízení ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb.; ve své podstatě tak jde o polemiku stěžovatelů s výkladem jednoduchého práva ze strany příslušných orgánů veřejné moci. Zde je však třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle níž tento soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Proto není jeho úkolem zabývat se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Vzhledem k tomu platí, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny (srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 66). K tomu může dojít obvykle v těch případech, v nichž výklad zákona je v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti; to může nastat především v důsledku svévolného postupu orgánu veřejné moci, spočívajícím např. v nerespektování kogentní normy, anebo v takovém postupu, jenž zakládá zásadní rozpor s principy spravedlnosti, jako je např. přepjatý formalismus (viz nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
O takové případy se však dle Ústavního soudu nejedná. V prvé řadě postup orgánů veřejné moci nelze označit za svévolný, neboť tyto vycházejí z konstantní judikatury obecných soudů a jejich právní argumentace, ať již byla v napadených rozhodnutích obsažena přímo nebo odkazem na danou judikaturu, není ve zjevném rozporu s pravidly logiky - jak ostatně sami stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, daná otázka výslovně (pozn.: jednoznačně znějící kogentní normou - viz výše) upravena není, přičemž ke svým závěrům docházejí prostřednictvím analogie.
Rovněž tak nebylo zjištěno, že by stěžovateli napadená interpretace byla v rozporu s principy spravedlnosti či vedla k porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatele, než je čl. 36 Listiny, na nějž stěžovatelé poukazují ve své ústavní stížnosti. Předně je třeba poznamenat, že shodnou problematikou - ovšem (zejména) z hlediska čl. 9 odst. 1 Listiny - se již Ústavní soud zabýval ve svém usnesení ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 730/02 (ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepubl.) a dospěl k závěru, že příslušnou ústavní stížnost je třeba jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, protože nucenou prací ve smyslu citovaného ustanovení nelze rozumět situaci, kdy dojde de facto ke sporu o cenu poskytnuté služby či vykonané práce, jak tomu bylo ve zmíněné věci, ale případ, kdy určitá osoba musí konat proti své vůli a současně příslušný závazek je zjevně nespravedlivý, resp. pro povinného představuje zbytečnou tvrdost.
Dovolávají-li se stěžovatelé ve svých shora uvedených podáních zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny s tím, že jsou "znevýhodněni" proti osobám, které nejsou plátci daně z přidané hodnoty, jedná se o odkaz nepřiléhavý, protože uvedená zásada se vztahuje na postavení účastníků řízení z hlediska procesního (srov. např. nález ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 50/2000, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 22, č. 72); v souvislosti s uvedenou námitkou Ústavní soud však nezjistil ani porušení zásady rovnosti v právech (čl. 1 Listiny), neboť z hlediska uvedeného ustanovení nelze srovnávat postavení plátce, jež nutně musí být odlišné od postavení "neplátce" daně z přidané hodnoty, přičemž skutečnost, zda v určitých konkrétních situacích má jedna kategorie subjektů relativně "výhodnější" postavení oproti druhé, je z pohledu čl. 1 Listiny bez významu (k výjimkám srov. např. nález ze dne 7. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 4/95, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 29 - o takový případ se však v dané věci zjevně nejedná). Pokud stěžovatelé namítají porušení čl. 3 odst. 3 Listiny, ústavní stížnost v daném ohledu postrádá jakoukoliv argumentaci, a protože ani Ústavnímu soudu není patrné, jak by se citované ustanovení mohlo týkat posuzovaných případů, nebyla taktéž tato námitka shledána důvodnou.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout. Protože o předmětných návrzích bylo rozhodnuto (v podstatě) neprodleně, Ústavní soud již o žádostech o přednostní projednání věci ve smyslu §38 zákona nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. března 2004