ECLI:CZ:US:2008:3.US.2805.08.1
sp. zn. III. ÚS 2805/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci Ing. L. K., zastoupeného Mgr. Martinem Charvátem, advokátem se sídlem Špitálka 23b, Brno, proti průtahům ve věci vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 14 C 75/99 a ve věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 15 Co 266/2006, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. 11. 2008, napadá stěžovatel postup obou v záhlaví usnesení označených obecných soudů, které se podílejí na rozhodování v "jeho věci" s tím, že jejich postupem dochází k porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i k porušení jeho práva na legitimní očekávání ve smyslu článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud uložil oběma výše označeným obecným soudům "nepokračovat dále v průtazích v řízení, neprodleně jednat a rozhodnout tak, aby naplnily legitimní očekávání stěžovatele".
V další části odůvodnění ústavní stížnosti je stručně shrnut dosavadní průběh řízení v právní věci stěžovatele, které do doby podání ústavní stížnosti nebylo pravomocně ukončeno, neboť Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 19. 8. 2008 č. j. 21 Cdo 3014/2007-188 obě předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů (usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2006 č. j. 14 C 75/99-118 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2006 č. j. 15 Co 266/2006-140) na základě dovolání stěžovatele zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Stěžovatel se domnívá, že v průběhu dosud probíhajícího soudního řízení, které trvá téměř deset let, došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť nebylo naplněno jeho "legitimní očekávání, že utrpěl-li pracovní úraz, má vůči zaměstnavateli nárok na náhradu ušlého výdělku".
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že i když vyhověl jeho dovolání, v odůvodnění zrušujícího usnesení prý "bez hlubšího posouzení problematiky pracovního poměru stěžovatele u zbývajících dvou zaměstnavatelů radí soudu prvního stupně jak nevyhovět nároku stěžovatele", neboť tyto pracovní poměry byly podle názoru dovolacího soudu neplatné. Stěžovatel s tímto názorem dovolacího soudu polemizuje a vysvětluje svůj právní názor v této věci.
II.
Z připojeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008 č. j. 21 Cdo 3014/2007-188 se zjišťuje, že dovolací soud vyhověl dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2006 č. j. 15 Co 266/2006-140 a zrušil rovněž usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2006 č. j. 14 C 75/99-118.
Důvodem zrušení obou rozhodnutí nižších stupňů bylo zjištění, že k zastavení řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.") není důvod, neboť pokud poškozený zaměstnanec - stěžovatel (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) uplatnil u soudu v dřívějším řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 327/95 nárok na náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity do výše svého průměrného měsíčního výdělku u jednoho ze svých zaměstnavatelů a v nynějším řízení požaduje náhradu za ztrátu na výdělku také u svých dalších zaměstnavatelů do výše jím vyčísleného průměrného měsíčního výsledku, jde o dva skutkově odlišně vymezené nároky, přičemž překážka věci pravomocně rozhodnuté se bude uplatňovat v tomto řízení jen v rozsahu rozsudku Městského soudu v Brně ze de 16. 10. 1996 č. j. 17 C 327/95-18.
Dovolací soud současně zavázal oba soudy řídit se v dalším řízení právním názorem vyjádřeným v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98.
III.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat meritem věci, zkoumá podmínky řízení a formální náležitosti ústavní stížnosti, mezi něž patří i přípustnost ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jež o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 citovaného zákona). Podle ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího odstavce, jestliže v řízení o podaném opravném prostředku dochází k průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. V projednávané věci však stěžovateli takový extrémní zásah nehrozí.
Ohledně splnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků poskytovaných zákonem k ochraně práv stěžovatele Ústavní soud dříve judikoval, že takovým prostředkem je i stížnost na průtahy řízení předsedovi soudu (ve smyslu ustanovení §164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, v platném znění, dále jen "zákon o soudech a soudcích") a přípustnost ústavní stížnosti podmiňoval předchozím podáním takové stížnosti. V souvislosti s platnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz např. Hartman proti České republice, RoESLP 2003:4, http://hudoc.echr.coe.int/, stížnost č. 53341/99 ze dne 10. 7. 2003) však Ústavní soud změnil dosavadní restriktivní postoj s odůvodněním, že tuto stížnost nelze považovat za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení.
S účinností od 1. 7. 2004 však zákonodárce reagoval na deficit účinné právní ochrany účastníků řízení na nečinnost soudu zavedením institutu návrhu na provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích). Existence tohoto procesního prostředku přináší sebou kvalitativní změnu v procesních prostředcích účastníků řízení umožňující účastníkům řízení, v němž dochází k značným a neodůvodněným průtahům, domoci se nápravy, přičemž vyčerpání tohoto procesního prostředku je nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti konkrétního subjektu na "jiný zásah orgánu veřejné moci do základních práv stěžovatele" [článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], kterým průtahy řízení bezesporu jsou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti sice tvrdí, že přistupuje "k vyřešení sporu velmi aktivně a odpovědně, podal stížnost na průtahy řízení a uplatnil nárok na náhradu škody způsobené průtahy soudního řízení", netvrdí však (ani to nijak nedokládá), že by před podáním ústavní stížnosti využil prostředku podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, nabízeného mu k dosažení stanoveného cíle - řádného pokračování v dosud pravomocně neskončeném řízení.
Ačkoli stěžovatel napadá rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 2008 č. j. 21 Cdo 3014/2007-188 pro nesouhlas s jeho odůvodněním, v petitu ústavní stížnosti, který je pro Ústavní soud závazný, jeho zrušení nepožaduje, neboť jak sám připouští, Nejvyšší soud ČR zrušením výše označených rozhodnutí vyhověl jeho dovolání a umožnil mu, aby v dalším řízení před soudy obou stupňů byly řádně posouzeny jím uplatněné nároky.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, neboť podaná ústavní stížnost je podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2008
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj