ECLI:CZ:US:2008:3.US.2825.07.1
sp. zn. III. ÚS 2825/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. března 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Železárny - Annahütte spol. s r. o., IČ: 00546542, se sídlem Dolní 100, 797 11 Prostějov, právně zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem AK se sídlem Riegrova 12, 772 00 Olomouc, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 Cmo 89/2007-129 ze dne 26. července 2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 36 Cm 53/2000-81 ze dne 14. září 2006, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci, a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. října 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 Cmo 89/2007-129 ze dne 26. července 2007, jakož i rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 36 Cm 53/2000-81 ze dne 14. září 2006, a to pro porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 53/2000.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 36 Cm 53/2000-81 ze dne 14. září 2006 byla žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") uložena povinnost zaplatit žalobci částku 21 000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 20. června 2000 do zaplacení a dále byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9 140,- Kč.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 Cmo 89/2007-129 ze dne 26. července 2007 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně částky 21 000,- Kč potvrzen; ve zbývající části byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. září 2007. V částce 21 000,- Kč, proti které směřují námitky ústavní stížnosti, byla tedy věc již pravomocně skončena.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a v důsledku toho byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci.
Odvolacímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že chybně uvedl, že řízení je vedeno v systému neúplné apelace, tak jak byla do občanského soudního řízení zakotvena novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 30/2000 Sb."), který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2001, tedy v době, kdy spor již běžel, a tudíž odvolací soud upřel stěžovatelce možnost navrhovat další důkazy. Vzhledem ke vzniku sporu v době, kdy neplatila zásada neúplné apelace, nelze podle stěžovatelky přihlížet ke skutečnosti, že stěžovatelka byla poučena podle ust. §119a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť podle části dvanácté, hlavy I., bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, a podle části dvanácté, hlavy I., bodu 1. zákona č. 30/2000 Sb.
Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy neprovedly důkazy, jež byly navrženy, aniž by však v ústavní stížnosti blíže specifikovala, které navržené důkazy má konkrétně na mysli.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům vytýká vadný procesní postup při provádění dokazování, neprovedení navržených důkazů, nesprávné hodnocení provedených důkazů, a v důsledku toho nedostatečné zjištění skutkového stavu věci.
Stěžovatelka namítá, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí chybně uvedl, že řízení je vedeno v systému neúplné apelace, tak jak byla do občanského soudního řízení zakotvena novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2001, tedy v době, kdy spor již běžel, a tudíž odvolací soud upřel stěžovatelce možnost navrhovat další důkazy. K této námitce je třeba uvést, že stěžovatelka mylně vychází z toho, že v její právní věci proběhlo řízení u soudu prvního stupně podle dosavadních právních předpisů. Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 1. zákona č. 30/2000 Sb., není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Protože pro souzenou věc není v uvedené novele nic stanoveno jinak, platí věta první bodu 1 hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., i pro předmětné řízení, které bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V návaznosti na uvedené se pak v souzené věci bod 15. hlavy I., části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb., (ve kterém je uvedeno, že odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů), neuplatní. Pokud tedy odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že toto řízení je vedeno v systému neúplné apelace tak, jak byla do občanského soudního řízení zakotvena novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (část dvanáctá, hlava I., bod 1., věta první zák. č. 30/2000 Sb.), postupoval zcela v souladu s novou právní úpravou zakotvenou v zákoně č. 30/2000 Sb.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud dále uvedl, že při jednání soudu prvního stupně dne 14. září 2006 byli přítomní zástupci účastníků řízení řádně poučeni podle ust. §119a odst. 1 o. s. ř., a shodně uvedli, že poučení porozuměli, a nikdo z nich poté neuvedl žádná nová tvrzení, ani nenavrhl další důkazy. Teprve v průběhu odvolacího řízení žalovaná začala uvádět na svoji obranu další tvrzení a k prokazování těchto tvrzení navrhovala nové důkazy. Protože podle odvolacího soudu evidentně šlo o nová tvrzení, odlišná od těch, která na svoji obranu žalovaná uplatňovala před soudem prvního stupně a nejednalo se přitom o skutečnosti, jejichž uplatnění v odvolacím řízení umožňuje ust. §205a odst. 1 o. s. ř., odvolací soud dovodil, že ke skutečnostem, které žalovaná nově tvrdí v odvolacím řízení, nesmí přihlížet. Ze stejných důvodů, jak odvolací soud dále uvedl, neprováděl důkazy navržené žalovanou v průběhu odvolacího řízení, neboť tyto důkazy jednak měly prokazovat nově tvrzené skutečnosti, a jednak nešlo o důkazy, které by splňovaly podmínky ust. §205a odst. 1 o. s. ř., a to ze stejných důvodů, které jsou uváděny ohledně nových tvrzení žalované.
K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. V posuzované věci takové porušení zjištěno nebylo.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.
K námitce stěžovatelky ohledně rozsahu dokazování provedeného obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že při provádění dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci nebyl shledán takový extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Rovněž při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Oba obecné soudy ve svých rozhodnutích dospěly ke shodnému závěru, že mezi žalobcem a žalovanou (stěžovatelkou) došlo dne 10. 4. 2000 k uzavření přepravní smlouvy na provedení přepravy ocelových drátů vrypových z Prostějova do Mindelheimu v Německu. Přeprava zboží byla žalobcem uskutečněna, avšak žalovaná sjednanou cenu přepravy žalobci nezaplatila. Soudy na základě provedeného dokazování rozhodly, že žaloba ohledně zaplacení částky 21 000,- Kč je důvodná.
Tento závěr obecné soudy ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily a tato rozhodnutí splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 o. s. ř. Postup a rozhodnutí obou obecných soudů nevybočují z Ústavou vymezeného rámce. Do závěrů obecných soudů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jejich argumentaci žádný protiústavní exces.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 Listiny. Je ovšem třeba si uvědomit, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.V předmětné věci stěžovatelkou tvrzené porušení procesních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavnosti, shledáno nebylo.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2008
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu