ECLI:CZ:US:2008:3.US.2838.07.1
sp. zn. III. ÚS 2838/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. D., zastoupeného Mgr. Markétou Zerdalogluovou, advokátkou v Brně, Koliště 55, a 2. J. P., bez zastoupení, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2007 č. j. 2 Ko 73/2007-317 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2007 č. j. 24 K 13/2001-301, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 2. 11. 2007 návrh označený jako "Ústavní stížnost" stěžovatelů J. D. a J. P., směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2007 č. j. 24 K 13/2001-301č. j. 2 Ko 73/2007-317 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2007 č. j. 24 K 13/2001-301. Stěžovatelé nebyli při podání návrhu zastoupeni advokátem, jak to vyžaduje §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"). Ústavní soud proto oba stěžovatele vyzval v souladu s §41 písm. b) ZÚS, aby ve lhůtě 20 dnů od doručení výzvy nedostatek zastoupení advokátem i další vady návrhu odstranili, a současně je poučil o následcích neodstranění vad.
Oba stěžovatelé reagovali (podání ze dne 4. 2. 2008 a 7. 2. 2008) tak, že požádali o prodloužení lhůty k odstranění vad. Ústavní soud stěžovatelům prodloužil lhůtu do 14. 3. 2008; oběma stěžovatelům byl přípis doručen dne 12. 2. 2008.
II.
Stěžovatel J. P. přes výzvu Ústavního soudu neodstranil vady návrhu ve lhůtě stanovené (ani v prodloužené lhůtě), a to přes řádné poučení o následcích takového postupu. Ústavnímu soudu proto nezbylo než postupovat dle §43 odst. 1 písm. a) ZÚS a stěžovatelův návrh odmítnout.
III.
Stěžovatel J. D. zaslal Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2008 podání, kterým odstranil vady svého návrhu. Ústavní soud se proto dále zabýval ústavní stížností tohoto stěžovatele.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů. Dle stěžovatele byla těmito rozhodnutími porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložených kopií napadených usnesení vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Brně byl ve výroku I zamítnut návrh stěžovatelů J. D. a J. P. na ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Ve výrocích II, III a IV soud vyzval stěžovatele k odstranění vad dovolání a poučil je o následcích neodstranění vad. Stěžovatelé podali odvolání proti I. výroku prvostupňového rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci svým usnesením napadený výrok prvostupňového rozhodnutí potvrdil.
Proti výroku II, III a IV prvostupňového rozhodnutí nebylo přípustné odvolání; stěžovatel J. D. ostatně (také) podal odvolání jen proti I. výroku tohoto rozhodnutí. Ústavní stížností však stěžovatel napadá (mimo jiné) také výrok II, III a IV prvostupňového rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je zřejmé, že ve vztahu k těmto výrokům prvostupňového rozhodnutí je ústavní stížnost podána po lhůtě, proto Ústavní soud v tomto rozsahu postupoval dle §43 odst. 1 písm. b) ZÚS a ústavní stížnost pro opožděnost odmítl.
Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností stěžovatele proti výroku I prvostupňového rozhodnutí, ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu.
Dotazem u Krajského soudu v Brně a následně u Ministerstva spravedlnosti Ústavní soud zjistil, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci bylo stěžovateli J. D. doručeno dne 7. 9. 2007, tedy ústavní stížnost byla v tomto rozsahu podána včas.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry obecných soudů, že jeho poměry neodůvodňují osvobození od soudních poplatků, a tím tedy nejsou splněny ani předpoklady §30 občanského soudního řádu pro ustanovení zástupce pro dovolací řízení.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000, in: Sb.n.u.ÚS, sv. č. 19, str. 275). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99, in: Sb.n.u.ÚS, sv. č. 17, str. 235). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se zabývaly osobními a majetkovými poměry stěžovatele (poměry ve stěžovatelově domácnosti - bydlení, celkové příjmy, pravidelný příjem stěžovatele, žádná vyživovací povinnost, zdravotní stav), posoudily pravděpodobné náklady na zastoupení v dané věci a konstatovaly také skutečnost zákonného osvobození od soudních poplatků. Svá rozhodnutí soudy řádně odůvodnily, přičemž jejich právní závěry se ve vztahu ke skutkovým zjištěním jeví jako přiléhavé. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat; k vybočení z ústavních mezí nedošlo.
S ohledem na uvedené proto Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS a ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti I. výroku prvostupňového usnesení ve spojení s usnesením odvolacího soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu