ECLI:CZ:US:2008:3.US.2850.07.1
sp. zn. III. ÚS 2850/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. S., zastoupené Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, SNP 1872, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, č. j. 1 Co 111,112/2007-383, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2007, č. j. 56 Co 338/2006-376, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2007, č. j. 56 Co 338/2006-372, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2007, č. j. 56 Co 338/2006-373, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jež byla vydána v její občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti, připojených listin a procesního spisu se podává následující.
Rozsudkem ze dne ze dne 25. 1. 2007, č.j. 56 Co 338/2006-376, Krajský soud v Plzni změnil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 3. 2006, č.j. 18 Nc 2045/2004-278, tak, že pro dobu před i po rozvodu manželství jejích rodičů se nezletilá K. svěřuje do výchovy otce (výrok I), stěžovatelce (matce nezletilé) byla uložena povinnost přispívat na její výchovu (výrok II, III) a byl upraven styk stěžovatelky s nezletilou (výrok IV); dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V) a stěžovatelce a otci nezletilé bylo uloženo "zaplatit České republice ... zálohové náklady tohoto řízení každý v částce 13 880 Kč ...".
Usneseními Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2007, č.j. 56 Co 338/2006-372, a č.j. 56 Co 338/2006-373, bylo za podání revizního znaleckého posudku přiznáno na znalečném znalkyni Doc. PhDr. J. K. 17 150 Kč a znalci MUDr. J. K. 10 610 Kč
Řízení o odvolání stěžovatelky proti těmto rozhodnutím o znalečném Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2007, č. j. 1 Co 111, 112/2007-383, zastavil; dovodil nedostatek své funkční příslušnosti, jestliže krajský soud rozhodoval jako soud odvolací, čímž je podle jeho názoru založen neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§103, §104 odst. 1 o.s.ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatelka - oponujíc usnesením krajského soudu o znalečném - namítla, že MUDr. J. K. bylo znalečné přiznáno neoprávněně, jestliže "nikdy" nebyl krajským soudem jako znalec k podání posudku ustanoven, a nemohl být honorován ani jako konzultant, protože naopak znalkyně ustanovená, Doc. PhDr. K., soud o "souhlas s přibráním konzultanta" nepožádala. Rozsudkem ve věci samé jí krajský soud uložil povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých státu jakožto nákladů znalečného toliko "zálohovaných", avšak až teprve poté o přiznání znalečného ve vztahu ku znalcům rozhodl. Podle názoru stěžovatelky jí tímto postupem bylo znemožněno dosáhnout přezkumu těchto následných rozhodnutí, což se zjevuje v rovněž kritizovaném usnesení vrchního soudu, kterým bylo řízení o odvolání, jež proti nim podala, zastaveno. Stěžovatelka je přesvědčena, že krajský soud zde nevystupoval jakožto soud odvolací, nýbrž jako soud prvního stupně, proti jehož rozhodnutí musí být odvolání přípustné, a rozhoduje o něm vrchní soud, na který se také obrátila.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, a není jim instančně nadřazen; Ústavní soud neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka své výtky - obsahově - směřuje v prvé řadě proti rozsudku odvolacího soudu (ze dne 25. 1. 2007), jímž jí byla uložena též povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých státu. Zde je však určující, že toto rozhodnutí jí (její zástupkyni) bylo doručeno již dne 28. 2. 2007.
Jestliže podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, je pak zjevné, že bylo-li řízení o ústavní stížnost zahájeno až 5. 11. 2007, jde v této části o návrh podaný po uvedené lhůtě, čemuž odpovídá, že musí být podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Stojí za připomenutí, že proti tomuto rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelka opakovaně, poté, co její předchozí ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. III. ÚS 1084/07, jako zjevně neopodstatněnou odmítl; podle odůvodnění tohoto usnesení zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal "ani v poměru k výroku napadeného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zálohovaných státem".
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, jsou-li namítány vady soudního řízení, že postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže být učiněn závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku (v ústavněprávním smyslu).
To je zvláště důležité v dané věci, jestliže se další stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - spojují s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že postupem obecných soudů (zejména pak soudu vrchního) jí byla odepřena možnost dosáhnout věcného přezkumu usnesení o přiznání znalečného v odvolacím řízení.
Ústavněprávní deficit, jež stěžovatelka v ústavní stížností namítá, se nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názor, který byl v dané věci vrchním soudem v rovněž napadeném usnesení aplikován, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
Odvolání je opravným prostředkem, který lze podat jen proti rozhodnutí okresního soudu; proti rozhodnutí soudu krajského pak pouze v případě, že jde o rozhodnutí vydané v řízení v prvním stupni (tj. nikoli v řízení odvolacím, jak tomu v dané věci bylo), pokud to zákon výslovně nevylučuje (§201 o. s. ř.).
Je standardní zásadou soudní praxe, že rozhodnutí odvolacího soudu odvoláním napadnout nelze, a to ani v případě, bylo-li vydáno v rámci odvolacího řízení, aniž jím odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1037/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 102/1998, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 26 Cdo 8/2003, tamtéž pod č. 22/2003, a shodně též Bureš J., Drápal L., Krčmář Z., Občanský soudní řád, komentář - díl II, 7. vydání, C. H. Beck 2006, str. 1045). Tomu logicky odpovídá, jak dovodil vrchní soud, že občanský soudní řád neupravuje ani funkční příslušnost soudu pro projednání takového odvolání proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího, a tento nedostatek funkční příslušnosti pak představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř., čemuž nemůže korespondovat nic jiného, než že řízení o takovém "odvolání" musí být zastaveno.
Řečené je konformní i se závěry, jež se podávají kupříkladu z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 182/99 (Sb. n. a u. Ústavního soudu, svazek 18, č. 77) či z jeho usnesení sp. zn. I. ÚS 551/07.
Ústavní soud též opakovaně vyslovil názor, že "v českém civilním procesu se sice uplatňuje princip dvouinstančnosti řízení, avšak tento princip neplatí zdaleka bezvýhradně. Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové a jednostupňové soudnictví ve věcech objektivně bagatelního významu nikterak nevybočuje z ústavních mezí (srov. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 22, č. 22, str. 387). Ostatně tento požadavek neklade na civilní řízení ani Evropský soud pro lidská práva" (srov. kupříkladu usnesení sp. zn. II. ÚS 771/06).
Z uvedeného plyne, že nelze dospět k závěru, že usnesením vrchního soudu mohlo být zasaženo do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces v té podobě, jak byl jeho nedostatek výše vymezen; vrchní soud své závěry, souhlasné s těmi, jež byly vyloženy, též řádně a srozumitelně odůvodnil. Na tomto základě pak nezbylo, než ústavní stížnost (v této části) podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ve vztahu k samostatným usnesením krajského soudu o znalečném pak platí, že je ústavní stížnost zde návrhem (shodně s tou částí, jež směřuje proti rozhodnutí ve věci samé) opožděně podaným. Bylo-li totiž pojmově vyloučené napadnout tato usnesení odvoláním, nemůže být rozhodnutí, jímž bylo řízení o nich zastaveno, rozhodnutím o posledním opravném prostředku, od jehož doručení se odvíjí 60-ti denní lhůta k podání ústavní stížnosti (nejde totiž o "rozhodnutí o ... procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje"); v důsledku toho tato lhůta běžela již od doručení samotných usnesení krajského soudu (srov. sp. zn. II. ÚS 771/06), k němuž v daném případě došlo již dne 16. 2. a 27. 2 2007.
Také v této části - jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem - jej Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Tím je výrok usnesení odůvodněn.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu