ECLI:CZ:US:2008:3.US.3087.07.1
sp. zn. III. ÚS 3087/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. R. D., zastoupeného Mgr. Radimem Dostalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého 168 - "Na Rybárně", proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007, č. j. 6 Ads 83/2006-196, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2006, č. j. 41 Cad 115/2005-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2, 3, 4, čl. 30 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaných v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 41 Cad 115/2005 se podává následující.
Rozsudkem ze dne 30. 4. 2004, č. j. 41 Ca 76/2000-74, Krajský soud v Brně potvrdil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze (dále jen "žalované") ze dne 4. 3. 1999, č. 660 705 2254, kterým byl stěžovateli od 22. 4. 1999 odňat plný invalidní důchod.
Ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2005, č. j. 6 Ads 29/2003-104, napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, z jakých důvodů soud neprovedl důkazy navržené stěžovatelem; též mu vytkl, že se nezabýval námitkami stěžovatele ohledně nesprávného procesního postupu žalované a Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ( dále jen "Posudkové komise MPSV").
Rozsudkem ze dne 18. 1. 2006, č. j. 41 Cad 115/2005-142, Krajský soud v Brně žalobu stěžovatele zamítl. Za správný označil postup, kdy zdravotní stav a schopnost soustavné výdělečné činnosti stěžovatele posuzovala Posudková komise MPSV; uvedl, že nevyvstaly pochybnosti o objektivitě a odbornosti jejích závěrů vyslovených v posudku ze dne 8. 6. 2001 (doplněném dne 18. 12. 2001, a opětovně dne 17. 10. 2005), který čerpal z dostupných lékařských nálezů, a proto nebylo třeba zkoumat zdravotní stav stěžovatele znaleckým ústavem. Po provedeném (doplněném) dokazování soud dospěl k závěru, že komise jednala ve správném složení a její jednání nebylo "formální"; v souladu s procesními ustanoveními správního řádu byl podle soudu i průběh jednání před Okresní správou sociálního zabezpečení v Olomouci, neboť stěžovateli byla dána možnost se k učiněným zjištěním vyjádřit. S ohledem na výsledky dokazování k osobě MUDr. G. odmítl soud i námitku stěžovatele o jeho neodbornosti; též zdůvodnil, proč neprovedl navržené důkazy výslechem předsedy a dalších členů posudkové komise, či důkaz metodickým pokynem upravujícími činnost Posudkové komise MPSV.
Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2007, č. j. 6 Ads 83/2006-196, jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že krajský soud zcela respektoval jeho (dřívější) názor, jenž směřoval k odstranění procesních vad v předchozím řízení, a tato pochybení napravil; rozhodnutí proto nelze hodnotit ani jako nepřezkoumatelné, resp. nesrozumitelné, a jeho výrok odpovídá obsahu odůvodnění. Závěry krajského soudu o skutkovém stavu, jakož i jeho právní posouzení, označil kasační soud - z podrobně rozvedených důvodů - za správné, a stejně jako krajský soud neshledal ani vady v řízení před správním orgánem, jež by mohly představovat zásah do procesních práv stěžovatele. V souladu se zákonnými principy dokazování považoval i postup krajského soudu v dokazování a hodnocení provedených důkazů, jakož i zdůvodnění, proč některé z navržených důkazů provedeny nebyly.
V ústavní stížnosti stěžovatel krajskému soudu vytýká, že neprovedl důkazy k prokázání "formálnosti řízení" žalované (zejména výslechem MUDr. F., MUDr. G., MUDr. K., D. K. a listinou "interními pokyny MPSV"), přičemž důvody, proč navržené důkazy nebyly provedeny, se z odůvodnění rozhodnutí podle jeho názoru nepodávají. Ústavní zásadě "rovnosti zbraní" též neodpovídá, byl-li jeho zdravotní stav posouzen a následný posudek pro soudní účely zpracován Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, jež je nadřízeným orgánem žalované, která je tím k němu ve vztahu "organizační závislosti"; v této souvislosti poukazuje i na okolnost, že u jednání posudkové komise nebyl přítomen a nemohl jí klást otázky a "žádat vysvětlení". Podle stěžovatele se krajský soud též nezabýval jeho námitkou, že žalovaná nedostatečně zjistila skutkový stav věci a své rozhodnutí řádně nezdůvodnila, a nesouhlasí ani s tím, jak se krajský soud vypořádal s tvrzením o "nedostatečné odbornosti MUDr. G.". Nejvyššímu správnímu soudu pak - již bez bližšího zdůvodnění - toliko vytýká, že rozhodnutí krajského soudu nezrušil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".
To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že krajský soud porušil zákonem stanovená procesní pravidla dokazování, jmenovitě že vadně aplikoval §77 s. ř. s.
Co do stížností otevřené skutkové roviny řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu správních orgánů a obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se k nim též adekvátně vyjádřily. V ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s obecnými soudy, na úrovni jimi aplikovaného práva.
V rovině ústavněprávního přezkumu je především významné, že není důvod pochybovat, že krajský soud (proti jehož rozhodnutí stížnost především směřuje) opřel svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které mu umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž je nezbytný pro rozhodnutí; přitom úvahy, jimiž se řídil při jejich hodnocení, vyložil dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. I kdyby soudem učiněné závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedokládá. Napadeným rozhodnutím nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění.
Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru o pochybení obecných soudů - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, zde zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
Z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění, založené tvrzením o neprovedení navržených důkazů, je (v kontextu vyložených zásad ústavněprávního přezkumu) podstatné, že zde o situaci tzv. opomenutých důkazů nejde; neplatí totiž, že soud (případně i správní orgán) je povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, jmenovitě tomu, který je vzhledem k jiným skutkovým zjištěním již zjevně nepotřebný (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Krajský soud podrobně zdůvodnil, proč stěžovatelem navržené důkazy neprovedl a k témuž se - ke zcela shodným kasačním námitkám stěžovatele jako v ústavní stížnosti - pečlivě vyjádřil ve svém rozhodnutí i Nejvyšší správní soud.
O existenci ústavněprávně relevantních vad v procesu vytváření skutkového základu věci, jak byly výše vymezeny, v daném případě tedy nejde.
Pro úplnost se poznamenává, že proti zamítavému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatel fakticky žádné námitky nevznesl, a ústavní stížnost - materiálně - proti němu ani nesměřuje.
Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
Jiří Mucha
předseda senátu