ECLI:CZ:US:2008:3.US.3092.07.1
sp. zn. III. ÚS 3092/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Muchy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně 1, Masarykovo nám. 193/20, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2007 sp. zn. 7 Tdo 1163/2007, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. května 2007 sp. zn. 10 To 79/2007 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 26. února 2007 sp. zn. 4 T 728/2007, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody garantovaná v čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Zásadní námitkou stěžovatele je nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a z těchto důkazů vyvozenými skutkovými zjištěními a na ně navazujícími právními závěry. Stěžovatel tvrdí, že nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným, rozebírá výpovědi spoluobžalovaných a svědků a nabízí vlastní hodnocení těchto důkazů, jakož i dalších důkazů ve věci provedených. Dále namítá, že soud prvního stupně nebyl oprávněn sám hodnotit graficky shodné vyplnění daňových přiznání připojených k žádostem o úvěr s tím, že mělo být vyhověno jeho důkaznímu návrhu na vypracování znaleckého posudku z odvětví písmoznalectví. Porušení zásady presumpce neviny spatřuje stěžovatel v tom, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku zmiňuje skutečnost, že proti němu probíhá další trestní stíhání pro podobné jednání.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.
II.
K prověření námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Semilech sp. zn. 4 T 728/2007, ze kterého zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 26. února 2007 sp. zn. 4 T 728/2007 byl stěžovatel uznán vinným pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) a §250b odst. 1 trestního zákona, které se ve třech případech dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině. Odsouzen byl k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. května 2007 sp. zn. 10 To 79/2007 podle §256 trestního řádu zamítnuto.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. října 2007 sp. zn. 7 Tdo 1163/2007 podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání odmítl.
III.
Jak je shora konstatováno, stěžovatel brojí téměř výlučně proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, podstata odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice s hodnocením důkazů a v nesouhlasu se skutkovými i právními závěry těchto soudů.
Ústavní soud proto zdůrazňuje, že pokud jde o hodnocení důkazů, je i v tomto případě nucen potvrdit stanovisko opakovaně vyjádřené v ustálené judikatuře, podle kterého funkčně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
IV.
Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a řízení jako celek nebylo spravedlivé.
V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel v celém rozsahu již v odvolání a v podstatě i v dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích.
Ústavní soud zdůrazňuje ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelova skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu zaujmutí odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165).Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.
Okresní soud v Semilech v odůvodnění odsuzujícího rozsudku podrobně rozvedl důkazy ve věci provedené a přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícímu se výroku o vině stěžovatele, který využil svého práva a v přípravném řízení i při hlavním líčení nevypovídal. Pozornost věnoval soud prvního stupně i právní kvalifikaci jednání stěžovatele.
Stěžovatel, shodně jako v ústavní stížnosti, v odvolání uplatnil námitky vztahující se k hodnocení důkazů a skutkovému stavu věci, k posouzení zfalšovaných daňových přiznání a nevyhovění návrhu na doplnění dokazování. Krajský soud v Hradci Králové se všemi námitkami vztahujícími se k důkaznímu řízení zabýval a i když se ztotožnil se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem, sám rozvedl a zhodnotil zásadní důkazy usvědčující stěžovatele a zdůraznil, že pro trestní odpovědnost stěžovatele je rozhodující "předání celkem tří falešných daňových přiznání příslušnému peněžnímu ústavu za účelem poskytnutí úvěru, neboť především tato unifikovaně vypracovaná nepravdivá přiznání tvoří ony nepravdivé údaje požadované ustanovením §250b odst. 1 tr. zák.", což mu bylo prokázáno. Vypořádal se rovněž s tvrzením stěžovatele, že dokazování mělo být doplněno znaleckým posudkem z odvětví písmoznalectví, a to konstatováním, že je nepodstatné, kdo v dané věci nepravdivá daňová přiznání vyhotovil, rozhodující je, kdo tyto fingované podklady peněžnímu ústavu předložil. Nedůvodnou shledal i námitku týkající se hodnocení těchto daňových přiznání samotným soudem prvního stupně a tento závěr odůvodnil.
Rovněž Nejvyšší soud se v řízení o dovolání zabýval opakovanými námitkami stěžovatele. Podrobně odůvodnil závěr, že námitky uplatněné v dovolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nejsou námitkami právními, nýbrž námitkami, kterými stěžovatel pouze zpochybňuje skutkový stav a že stěžovatelem formulované argumenty proti uloženému trestu nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Ústavní soud konstatuje, že s námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se zákonným způsobem již vypořádaly soudy odvolací a dovolací a své závěry v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami znovu zabývat a na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů odkazuje. Pouze pro úplnost ve vztahu k nevyhovění důkaznímu návrhu stěžovatele uvádí, že tento návrh byl uplatněn u hlavního líčení, soud prvního stupně návrh na doplnění dokazování zamítl a v odůvodnění rozsudku nadbytečnost vypracování znaleckého posudku řádně odůvodnil, kteréžto odůvodnění dále rozvedl i soud odvolací. Nelze tedy v posuzované věci dospět k závěru, že důkazní návrh stěžovatele byl - bez řádného odůvodnění - opomenut.
V.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti a vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů věnovaly soudy dostatečnou pozornost. Odůvodnění napadených soudních rozhodnutí jsou v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu.
Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení základních zásad trestního řízení. Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v tomto řízení dospěly. Nezjistil žádné vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který byl zjednán pravomocnými rozhodnutími obecných soudů. Ústavní soud uzavírá, že trestní stíhání stěžovatele bylo vedeno z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, jeho trestní věc byla veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který také rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění proti němu vznesenému. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítané stěžovatelem, ani zásah do jiných práv či svobod garantovaných Ústavou a Listinou.
Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu