ECLI:CZ:US:2008:3.US.3132.07.1
sp. zn. III. ÚS 3132/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J.P.B. KOVOVÝROBA, spol. s r. o., se sídlem v Jirkově, Březenec 42, zastoupené JUDr. Milanem Teleckým, advokátem v Chomutově, Revoluční 48, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. ledna 2007 č. j. 24 Ro 628/2006-29 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2007 č. j. 1 Cmo 79/2007-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl zamítnut její návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu. Stěžovatelka navrhla rovněž zrušení shora citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Těmito rozhodnutími mělo podle stěžovatelky dojít k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřízen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce. Z toho vyplývá, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Jádro ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky s právním názorem obecných soudů obou stupňů, který stěžovatelka zpochybňuje a prosazuje vlastní názor a hodnocení. Jak uvádí stěžovatelka a jak současně vyplývá z napadených rozhodnutí, stěžovatelka zmeškala lhůtu k podání odporu v důsledku pracovní neschopnosti svého právního zástupce v poslední den lhůty k podání odporu. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se přiklonil k závěru soudu prvního stupně, že se nejedná o omluvitelný důvod pro zmeškání lhůty ve smyslu §58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"), když stěžovatelka měla k dispozici bez posledního dne celou patnáctidenní lhůtu k podání odporu a mohla tento odpor učinit i sama bez právního zastoupení, neboť odpor nemusí být odůvodněn.
Podle názoru stěžovatelky je tento právní názor obecných soudů v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a napadenými rozhodnutími tak došlo ke zjevnému zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka také argumentuje blíže nespecifikovanou judikaturou Ústavního soudu, podle níž je takový postup soudů považován za porušení tohoto ústavně zaručeného práva.
Dle názoru Ústavního soudu však v tomto případě nejde o porušení práva na soudní a jinou právní ochranu. Stěžovatelka založila svou ústavní stížnost na nesouhlasu s právním názorem obecných soudů týkajícího se prominutí zmeškání lhůty podle §58 odst. 1 OSŘ. K tomu je třeba uvést následující. Jak Ústavní soud mnohokrát ve své judikatuře zdůrazňoval, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z ustanovení Listiny základních práv a svobod upravujících právo na soudní a jinou právní ochranu. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit, z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 a násl.).
Ústavní soud v předmětném případě neshledal extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními. Zde je nutné připomenout, že nespokojenost a nesouhlas stěžovatelky s právními závěry soudu ještě není důvodem k podání úspěšné ústavní stížnosti. Prominutí zmeškání lhůty podle §58 odst. 1 OSŘ je zcela na úvaze obecného soudu, s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Je tedy zcela v kompetenci soudu, jak daný případ posoudí, pokud jej náležitě odůvodní, jak se v dané věci také stalo. Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před obecnými soudy obou stupňů nedošlo k porušení tvrzených základních práv stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené došel Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu