ECLI:CZ:US:2008:3.US.3201.07.1
sp. zn. III. ÚS 3201/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Eliškou Hlavsovou, advokátkou v Praze 8, Molákova 10, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2007 č. j. 21 Cdo 1199/2007-471, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006 č. j. 23 Co 153/2006-423 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. 11. 2005 č. j. 9 C 307/2001-403, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 13. 12. 2007, a doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 12. 2007, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily její základní právo garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jímž bylo mezitímně rozhodnuto o tom, že základ nároku stěžovatelky na náhradu škody na zdraví je důvodný z jedné poloviny. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, není opodstatněná.
Dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou podané dovolání není přípustné, neboť, i když dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 25. 6. 2003 č. j. 9 C 307/2001-143, kterým žalobu zamítl a který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 2. 12. 2003 č. j. 23 Co 417/2003-177 zrušen - mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, není příčinná souvislost. Závěr soudu prvního stupně, obsažený v jeho pozdějším - mezitímním - rozsudku o důvodnosti základu nároku stěžovatelky na náhradu škody na zdraví v rozsahu jedné poloviny, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu. K jinému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě důkazů, které byly provedeny až po rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud neshledal dovolání stěžovatelky přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť stěžovatelka v dovolání nenastolila žádnou právní otázku, pro kterou by napadený rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
K obsahu dalšího podání stěžovatelky Nejvyšší soud nemohl v souladu s ustanovením §241b odst. 3 věta první o. s. ř. přihlédnout, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty stanovené pro podání dovolání.
Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je zřejmé, že přípustnost stěžovatelčina dovolání posoudil v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a své závěry jasně a srozumitelně vyložil. Ústavní soud dospěl k závěru, že z hlediska ústavněprávního nelze dovolacímu soudu nic vytknout.
V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou.
Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost proti nim za včasnou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jí podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tato podmínka však v daném případě splněna není.
Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; 60denní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu