ECLI:CZ:US:2008:3.US.3228.07.1
sp. zn. III. ÚS 3228/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti I. Č., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 16, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 50 To 474/2007, a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 6. 2007, sp. zn. 10 Nt 258/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že požádal o povolení obnovy z důvodu zjištění totožnosti v předcházejícím řízení neidentifikovaných svědků; ti pak podle jeho názoru potvrdili skutkovou verzi, již dříve předložil. Připomenul, že byl odsouzen toliko na základě jediné výpovědi svědka P., který měl u něj spatřit mobilní telefon poškozeného, což pokládá nadále za vyloučené. K porušení jeho práva na spravedlivý proces tedy došlo tím, že soudy za této situace nově vyslechnutým svědkům neuvěřily, a návrhu na povolení obnovy nevyhověly.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením okresního soudu byla podle §278 odst. 1 ve spojení s §283 písm. d) tr. řádu zamítnuta stěžovatelova žádost o povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 17/2003; ačkoli soud vyslechl stěžovatelem navržené svědky, uzavřel, zhodnotiv jejich věrohodnost a i věcnou nezpůsobilost vnést do věci relevantní skutkový poznatek, že nemohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu stěžovatele. Taktéž napadeným usnesením krajského soudu byla stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, zda "důkazy soudu dříve neznámé, ... by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině".
Podle §278 odst. 1 tr. řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze tedy v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, tj. že tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
K posouzení této podmínky, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, jež stěžovatel předložil obecnému soudu v návrhu na povolení obnovy řízení, a které obecný soud konfrontoval se skutkovými zjištěními učiněnými v původním trestním řízení, není Ústavní soud v zásadě příslušný, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecných soudů, což mu nepřísluší.
Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, Ústavní soud formuloval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takovému případu však v dané věci nedošlo.
Uplatněné právní názory, jakož i předcházející závěry skutkové, obecné soudy adekvátně (úplně a srozumitelně) odůvodnily, a zakotvily v procesu, který - ohledně regulérnosti - nebyl stěžovatelem zpochybněn. Co do hodnocení otázky, zda stěžovatelem navržené důkazy jsou způsobilé ovlivnit (ve výše uvedeném smyslu) výsledek řízení, pak nelze závěry obecných soudů identifikovat ani s excesem ani svévolí zcela zjevně; tím není ani opory pro úsudek, že k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod mohlo dojít nerespektováním zásad spravedlivého procesu.
Vzhledem k tomu pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že tak je tomu v posuzované věci.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Jiří Mucha
předseda senátu