ECLI:CZ:US:2008:3.US.3245.07.1
sp. zn. III. ÚS 3245/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. října 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A) Ing. M. K. a B) L. Š., obě zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem Hlinky 92, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. září 2007 č. j. 28 Cdo 3089/2006-297, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2006 č. j. 16 Co 329/2004-268, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a 1) I. B., 2) D. B., 3) Ing. K. J. a 4) PhDr. K. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2007 a po výzvě k odstranění vad doplněném dalším podáním odstraňujícím jeho vady ze dne 25. 1. 2008, napadají stěžovatelky obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jejich názoru porušila právo vlastnit majetek podle čl. 11 a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka ad A) doručila Ústavnímu soudu další podání ze dne 20. 12. 2007, k němuž však Ústavní soud s ohledem na ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") nepřihlédl.
Po rekapitulaci skutkové stránky věci stěžovatelky uvádějí, že nesouhlasí s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR v tom, že již osvědčení o národní spolehlivosti, které bylo po druhé světové válce vydáno H. B., vdově po v té době již zesnulém L. B., které jí bylo po únoru 1948 odebráno, mělo svědčit o německé národnosti jmenované právní předchůdkyně stěžovatelek. Proto těžiště projednávané věci spočívá podle jejich názoru ve zjištění, zda předmětné osvědčení bylo H. B. odebráno "po právu či nikoli". U obou právních předchůdců stěžovatelek prý neodpovídá skutečnosti závěr, že u nich nebyla prokázána "věrnost ČSR". Stěžovatelky však nezpochybňují právní závěr dovolacího soudu, že pro vydání předmětných nemovitostí nemůže svědčit restituční titul uvedený v ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").
Porušení práva na spravedlivý proces proto spatřují ve skutečnosti, že údajně dovolací soud posoudil možný restituční titul podle ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, přičemž prý výše označená "právní kvalifikace se objevila až v řízení před dovolacím soudem, ačkoli sama vyžaduje poměrně obsáhlé dokazování". Dovolací soud podle mínění stěžovatelek porušil čl. 36 Listiny, pokud na základě "svého právního názoru" rozsudek odvolacího soudu nezrušil.
II.
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 5. 11. 2003 č. j. 8 C 1488/92-236 určil, že na stěžovatelky ad A) a ad B) návrhu a dále na žalobkyně I. B. a D. B. (v dřívějším řízení všechny v procesním postavení žalobkyň) přechází vlastnické právo podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě k pozemku parcela č. 1552/1, ostatnímu stavebnímu objektu ev. č. 301 na pozemku parcela č. 1552/2, včetně předmětného pozemku, vše zapsané u Katastrálního úřadu Brno-venkov pro obec a katastrální území Modřice na LV č. 150 (dále jen "předmětné nemovitosti"). Podle názoru soudu prvního stupně jde o nemovitosti, na které se vztahuje režim ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, neboť pozemky náležejí do zemědělského půdního fondu, a stavba patřila k původní zemědělské usedlosti [§1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě], přičemž původní vlastníci předmětných nemovitostí - L. a H. B. byli údajně "oprávněnými osobami" - byli oba občany ČSR, měli na jejím území trvalý pobyt, předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období dle zákona o půdě, a to způsobem uvedeným v ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě a žalobkyně jsou dcery a vnučky původních vlastníků a tedy oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě. Oproti tomu žalovaní Ing. K. J. a PhDr. K. J. (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastníci") měli nabýt předmětné nemovitosti v rozporu s právními předpisy.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 6. 2006 sp. zn. 16 Co 329/2004 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl s tím, že konstatoval, že žalobkyně uplatnily nárok podle speciálního restitučního předpisu (zákona o půdě). Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně v jeho závěru, že důvodem přechodu předmětných nemovitostí na stát byla nezákonná konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret č. 108/1945 Sb."), neboť podle skutkových zjištění soudu prvního stupně byli původní vlastníci nepochybně německé národnosti, přičemž právě tato skutečnost byla důvodem, že L. B. sloužil jako německý voják ve Wehrmachtu a H. B. bylo po únoru 1948 odebráno jí vyžádané osvědčení o národní spolehlivosti a byla též odsouzena podle §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb. Odvolací soud připomněl, že žalobkyněmi nebyl nabídnut k prokázání, že se na jejich právní předchůdce vztahuje výjimka z ustanovení §1 odst. 1 bodu 2 dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., žádný důkaz. Proto odvolací soud dovodil, že konfiskaci majetku právních předchůdců žalobkyň nelze považovat za politickou perzekuci či postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody [§6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě], neboť podmínky dekretu č. 108/1945 Sb. byly splněny a ke konfiskaci došlo v souladu se zákonem.
Jako poslední rozhodoval dovolací soud, který rozsudkem ze dne 5. 9. 2007 č. j. 28 Cdo 3089/2006-297 dovolání stěžovatelek zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění, dále jen "o. s. ř."). Ve vztahu k dovolání stěžovatelky ad B) dospěl k závěru, že není opodstatněné, neboť odvolací soud vycházel z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně, k nimž nebyly vzneseny žádné připomínky.
Rovněž dovolací soud neshledal rozhodnými námitky stěžovatelek směřující k formální stránce provedené konfiskace předmětných nemovitostí, neboť, jak zdůraznil, konfiskace není právním důvodem pro vydání věci podle ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě. V dané věci došlo ke konfiskaci dnem účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. (tj. k datu 30. 10. 1945). V této souvislosti dovolací soud poukázal na judikaturu Ústavního soudu, který vyslovil, že konfiskační výměr byl aktem deklaratorním, který vymezoval nemovitosti dotčené příslušným konfiskačním dekretem, přičemž jím byla konfiskace završena. Při posuzování konfiskace je proto nutné zkoumat splnění podmínek konfiskace ke dni účinnosti dekretu. Dovolací soud při vědomí toho, že rozhodnutí o splnění podmínek konfiskace bylo vydáno až v rozhodném období (tj. v červnu 1948) se zabýval možností aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě v předmětné věci odvolacím soudem. Podle jeho názoru jsou skutková zjištění soudů obou nižších stupňů o německé národnosti v případě obou původních vlastníků předmětných nemovitostí nepochybná, přičemž uvedl, že ani u jednoho nepřicházela v úvahu aplikace výjimky uvedená v ustanovení §1 odst. 1 bodu 2 dekretu č. 108/1945 Sb. Proto dovodil, že zneužití konfiskačních dekretů ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě nebylo prokázáno. Z tohoto důvodu shledal závěr odvolacího soudu, že v předmětné věci není dán žádný z restitučních důvodů uvedených v ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě, jako správný.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost s ohledem na námitky stěžovatelek o údajném porušení jejich ústavně garantovaných práv a svobod, kterých se měly dopustit jak soud odvolací, tak i soud dovolací a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podle článku 83 Ústavy ČR je Ústavní soud ústavním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné také tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [též ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž dána výhradně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízeních, která vydání ústavní stížností napadeným rozhodnutím předcházela, nebyla dotčena ústavně zaručená práva a svobody jejich účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a jestli ho lze jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Podstatou kritiky ústavní stížností napadených rozsudků jsou údajně nesprávná skutková zjištění především ohledně národnosti obou původních vlastníků předmětných nemovitostí a z toho má vyplývat i nesprávné právní posouzení věci.
V této souvislosti je třeba připomenout, že není úkolem Ústavního soudu znovu "hodnotit důkazy", které již jednou byly hodnoceny soudy obecnými, neboť tato činnost je především výsostnou doménou soudů obecných, do níž Ústavní soud není oprávněn nijak zasahovat, to vše ovšem za podmínky, že bylo ze strany obecných soudů postupováno v souladu s obsahem hlavy páté Listiny. Porušení ústavních předpisů však v projednávané věci Ústavní soud nezjistil.
Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatelek, že výklad předpisů obecného práva ze strany především odvolacího soudu byl protiústavní, tedy takový, který nepřípustným způsobem postihoval některé ze základních práv a svobod, resp. by pomíjel výklad jiný, ústavně konformní, nebo by byl výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardního výkladu, který je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Žádnou z výše popsaných možností chybného výkladu tzv. jednoduchého práva v projednávané věci Ústavní soud nezjistil.
Ústavní soud (shodně se soudy obecnými) v řadě svých rozhodnutí konstatuje, že právním důvodem konfiskace majetku osob německé nebo maďarské národnosti (podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. i bez ohledu na jejich státní příslušnost) je samotný konfiskační dekret, nikoliv až následná správní rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 317/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 9, C. H. BECK, Praha 1998, str. 425), tedy, že ke konfiskaci došlo ke dni účinnosti příslušného konfiskačního dekretu.
Pokud stěžovatelky tvrdí, že k porušení jejich práva na spravedlivý proces došlo ze strany rozhodujících soudů tím, že tyto soudy "neprováděly dokazování k prokázání právní kvalifikace podle ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě", takže v tomto směru neučinily patřičné závěry (viz doplňující podání ze dne 25. 1. 2008), jde o zjevné nepochopení právního závěru dovolacího soudu, který ve svém rozsudku ze dne 5. 9. 2007 č. j. 28 Cdo 3089/2006-297 jednoznačně dovodil, že na danou věc nelze aplikovat ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, protože důvodem přechodu předmětných nemovitostí na stát byla konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb., přičemž konfiskace majetku není právním důvodem pro vydání věci podle ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě. K možnému zneužití dekretu č. 108/1945 Sb. (případně dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.) dovolací soud naopak správně, s ohledem na skutková zjištění obou soudů nižších stupňů, a tedy k případné aplikaci ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, dovodil, že pokud oba původní vlastníci předmětných nemovitostí se hlásili k německé národnosti (u H. B. se tak stalo v roce 1939), přičemž žádné liberační důvody směřující k naplnění výjimky uvedené v §1 budu 2 dekretu č. 108/1945 Sb. nebyly stěžovatelkami prokázány, nelze zpochybnit ani zpětně provedenou konfiskaci, resp. dospět k závěru o zneužití konfiskačních dekretů. Dovolací soud tedy důvodně setrval na právním závěru odvolacího soudu, že v projednávané věci není u stěžovatelek dán žádný z možných restitučních důvodů uvedených v ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě.
Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatelek, že by se soudy nezabývaly možností naplnění restitučního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě.
Ve vztahu k namítanému porušení článku 11 Listiny, který v obecné rovině garantuje ochranu vlastnictví, tedy ústavní právo vlastnit majetek, Ústavní soud ve své platné judikatuře vždy zdůrazňuje, že tento článek chrání jen právo již konstituované a nikoliv i pouhý tvrzený nárok na ně (shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000 sp. zn. I. ÚS 129/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 18, ročník 2000 - II. díl, C.H.BECK, str. 243, dostupný též na http://nalus.usoud.cz).
Závěrem, a nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poznamenává, že většina námitek stěžovatelek se omezuje na pouhé popření skutkových zjištění obecných soudů, které vyšly v průběhu řízení najevo, resp. na polemiku s právními závěry soudů, včetně soudu dovolacího, které z nich tyto soudy dovodily. V ústavně právní rovině proto jejich argumentace, nepodložená odpovídajícími důkazy, nemohla obstát.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu