ECLI:CZ:US:2008:3.US.3298.07.1
sp. zn. III. ÚS 3298/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ H. Č. a 2/ B. Č., zastoupených JUDr. Annou Romanovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, nám. 5. května 812, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, č.j. 28 Cdo 1300/2007-767, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2006, č.j. 20 Co 362/2006-697, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2006, č.j. 11 C 127/94-659, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 1, 3 a 4, čl. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1 a 3, čl. 11 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež obecné soudy vydaly v jejich občanskoprávní (restituční) věci.
Soud prvního stupně (po předchozích zrušovacích rozhodnutích Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové) výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé, vycházejíce ze zákona č. 403/1990 Sb., o zmínění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 403/1990 Sb."), domáhali, aby byla žalovanému Bytovému podniku města Hradce Králové, státnímu podniku v likvidaci, se sídlem v Hradci Králové, Kydlinovská 1521, uložena povinnost vydat "každému po jedné ideální polovině" nemovitost - objekt k bydlení č. p. 112 s pozemky p.č. 118/1 a p. č. 32/1, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 3 pro k. ú. Kukleny a obec Hradec Králové u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, pracoviště Hradec Králové (dále jen "předmětné nemovitosti").
Odvolací soud rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Oba soudy založily svá rozhodnutí na zjištění, že se žalobcům nepodařilo přesvědčivě zpochybnit dobrou víru I. P. (v řízení před obecnými soudy posléze jen vedlejšího účastníka) ke dni nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. (tj. ku dni 1. 11. 1990), že mu k předmětným nemovitostem náleží právo hospodaření, resp. vlastnické právo, dovozované z hospodářské smlouvy ze dne 17. 5. 1990 ve znění dodatku ze dne 20. 5. 1990, již uzavřel s žalovaným; v důsledku toho pasivně legitimován k restitučnímu vydání mohl být právě jen vedlejší účastník I. P., nikoli žalovaný, a žaloba stěžovatelů proti němu proto musela být zamítnuta.
Soudy přitom poukazovaly na závazný právní názor vyslovený v předchozím stadiu řízení Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. 11. 1999, č. j. 2 Cdon 1725/97-162, podle kterého je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 15/98 (č. 83/1999 Sb.) nutno interpretovat ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. tak, že povinnou osobou je rovněž fyzická osoba, která nabyla věc od státu do držby ve smyslu §132a odst. 1 obč. zák, v rozhodném znění.
Dovolání stěžovatelů dovolací soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.], neboť shledal, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené.
V ústavní stížnosti stěžovatelé obšírně popsali průběh řízení před obecnými soudy, jmenovitě v něm vydaná rozhodnutí, a podrobili je kritice jak z hlediska dodržení zákonem stanovených procesních pravidel, tak správnosti výkladu a aplikace hmotného práva. V obou takto předznačených rovinách dovozovali, že jimi došlo zejména k porušení ústavněprávních zásad spravedlivého procesu a ochrany vlastnictví.
Stěžovatelé postupně namítali 1/ že obecné soudy neodůvodnily, proč byly odmítnuty jejich důkazy k neoprávněnému zvýhodňování I. P. a získání oprávnění nakládat s nemovitostmi v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, čímž vytvořily nerovnost v právech účastníků a v legitimním očekávání žalobců na spravedlivý proces, 2/ že s podanou interpretací ustanovení §4 zák. č. 403/1990 Sb., ve znění zák. č. 137/1991 Sb., nelze souhlasit proto, že je "v příkrém rozporu s jurisdikcí naší soudní soustavy" a "v extrémním nesouladu s výkladovými pravidly dle §35 odst. 2 obč. zák. a ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 137/1991 Sb.", a konečně 3/ že obecné soudy "zkoumaly" existenci "dobré víry" vedlejšího účastníka I. P. "pouze ke dni 17. 5. a 20. 5. 1990 tj. ke dni uzavření hospodářské smlouvy, resp. dodatku", ačkoli "statut povinné osoby I. P. získal až dne 15. 4. 1991, dnem účinnosti zák. č. 137/1991 Sb., což objektivně vylučovalo, aby držbu I. P. mohli dříve napadat nebo účinně rušit", a to proto, že "žalovaný nabídkovou povinnost dle §14 odst. 11 vyhl. 119/1988 Sb. nesplnil a I. P. v rámci předvídavosti a pečlivosti zájem stěžovatelů o nabytí sporných věcí preventivně nezkoumal a nezjišťoval".
Ku podpoře svých názorů stěžovatelé připomenuli i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a nálezy Ústavního soudu, kupříkladu ve věcech sp. zn. II. ÚS 42/94, sp. zn. III. ÚS 116/94 a sp. zn. I. ÚS 566/02.
Ve vyjádřeních k ústavní stížnosti (jež byla stěžovatelům intimována) daly obecné soudy najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná; poukazovaly na to, že s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se již dříve (v jimi vedených řízeních) vypořádaly, a uzavřely, že ústavní stížnost nepokládají za důvodnou.
Stěžovatelé v replice soudům opětovně oponovali a dali najevo, že ústavní stížnost nadále považují za důvodnou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není, oproti Nejvyššímu soudu, povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.
Co do organizace procesu skutkových zjištění (dokazování) platí, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; je naopak regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03 a další). Povinností, z ústavněprávní hlediska významnou, však je, aby obecné soudy zvolené postupy (zejména proč nevyhověly důkaznímu návrhu) náležitě odůvodnily.
Z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění, založené tvrzením o neprovedení navržených důkazů, je (v kontextu vyložených zásad ústavněprávního přezkumu) podstatné, že zde o situaci tzv. opomenutých důkazů nejde.
Oproti tvrzení stěžovatelů totiž soud prvního stupně podrobně (a jednotlivě) zdůvodnil, proč jimi navržené důkazy neprovedl; vysvětlil, že "ostatní části živnostenského spisu vedlejšího účastníka I. P. ... nemají k prokázání dobré víry ohledně předmětné nemovitosti žádný vztah" a že další listiny, kterých se stěžovatelé dovolávali, byly vyhotoveny až po rozhodném dni (datu 1. 11. 1990), v důsledku čehož z nich usuzovat na neexistenci dobré víry vedlejšího účastníka I. P. nelze. Uvedené závěry soudu prvního stupně odvolací soud převzal jako správné, a výstižně připomenul, co v daném stadiu řízení bylo (mohlo být) skutkově relevantní, resp. že stěžovatelé tyto meze přehlížejí.
Existence ústavněprávně relevantních vad v procesu vytváření skutkového základu věci, jak byly výše vyloženy, proto doložena nebyla.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
K výchozí právní otázce, výkladu pojmu "nabytí věci od státu", se již Ústavní soud vyjádřil, jmenovitě v nálezu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 15/98 (č. 83/1999 Sb.), jak stěžovatele upozornil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 11. 1999, č.j. 2 Cdon 1725/97-162.
Zde Ústavní soud konstatoval, že ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (obsahově shodné s §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb.) se netýká pouze těch osob, které za uvedených podmínek nabyly vlastnické právo k věci, nýbrž i těch, které k věci (pozemku) nabyly právo osobního užívání. Je tomu tak proto, že toto ustanovení neomezuje nabývací tituly toliko na nabytí vlastnictví; pak je v souladu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., a to zejména v kontextu s restitučními předpisy jinými, bude-li jeho ustanovení §8 odst. 4 vykládáno tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Jinak řečeno, ani ve vztahu k podmínce vyjádřené v §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. neplatí, že zde může jít toliko o - platné - nabytí vlastnictví. Ostatně jinak by toto ustanovení nebylo vyložitelné, jestliže počítá i s "nabytím v rozporu s tehdy platnými předpisy".
Proto ani úsudek, který v dané věci uplatnily obecné soudy, že "nabytí do držby" při splnění ostatních podmínek stanovených v zákoně č. 403/1990 Sb., jež učinilo z fyzické osoby (nabyvatele, zde vedlejšího účastníka I. P.) osobu povinnou, vylučuje tentýž status na straně žalovaného (Bytového podniku města Hradce Králové, státního podniku v likvidaci), nelze mít za neudržitelný.
Okamžik, ke kterému bylo nutné - v souladu s tímto názorem - posuzovat dobrou víru "nabyvatele" I. P., pak obecné soudy adekvátně identifikovaly se dnem nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. (1. 11. 1990), který je logicky určující i ve vztahu k jeho znění ve smyslu zákona č. 137/1991 Sb., neboť v rozhodných souvislostech nešlo - jak si představují stěžovatelé - o možnosti "držbu I. P. vylučovat", nýbrž o okolnosti, vylučující naopak žalovaného z postavení povinné osoby.
Zcela přiléhavě uvedl v této souvislosti ve svém vyjádření odvolací soud, že "základní problém žalobců v tomto řízení spočíval v tom, že se během řízení dopustili vážné procesní chyby, kdy si z řízení "nechali uniknout" tehdy (původně) druhého žalovaného I. P.". Stěžovatelé totiž v žalobě sice označili jako žalované Bytový podnik města Hradce Králové, státní podnik v likvidaci, a I. P., avšak v situaci, kdy byla rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 5. 1996, č.j. 11 C 127/94-104, a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 1997, č.j. 25 Co 101/96-128, povinnost vydat nemovitosti uložena státnímu podniku, již dovoláním nenapadli potvrzující výrok rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 1997, č.j. 25 Co 101/96-128, jímž byla žaloba zamítnuta proti I. P. Proto v řízení pokračujícím po kasaci stěžovatelům vyhovujícího výroku odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1999, č.j. 2 Cdon 1725/97-162, již zůstal jediným žalovaným Bytový podnik města Hradce Králové, státní podnik v likvidaci (totéž dal najevo v odůvodnění svého rozhodnutí již soud prvního stupně).
Tato okolnost se pak zjevuje i potud, že stěžovatelé významnou část své argumentace vedli - protisměrně - k tomu, aby doložili, že I. P. nabyl dotčené pozemky "rozporu s tehdy platnými předpisy", což by ovšem bylo významné jen tehdy, kdyby jmenovaný byl (ještě) v daném soudním řízení subjektem žalovaným.
Že argumentační oporou stěžovatelům nemůže být ani nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 42/94, jim vysvětlil přesvědčivě již dovolací soud.
Ani potud proto není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Shrnutím řečeného se zjevuje dvojí; že obecné soudy uplatnily právní názory, jež nekolidují s těmi, jež se staly v konsolidované soudní praxi určujícími (nekolidují ani s těmi, jež byly vyjádřeny v rozhodnutích, na které stěžovatelé odkazovali), a že stěžovatelé ve vztahu k těmto názorům nekladou ani relevantní argument, že se dotýkají některého ze základních práv a svobod, jež měly být - podle jejich názoru - v daném případě zasaženy.
Z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tudíž doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; je namístě znovu připomenout, že Ústavní soud nepředstavuje další přezkumnou instanci v režimu obecného soudnictví.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu