ECLI:CZ:US:2008:3.US.3311.07.1
sp. zn. III. ÚS 3311/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti J. H., zastoupené JUDr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Majakovského 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1065/2007, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 7 To 481/2006, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 10. 2006, č. j. 13 T 209/2005-464, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
V ústavní stížnosti stěžovatelka především namítla, že jelikož znalecké posudky, jež byly v řízení vypracovány, rozporně hodnotily její psychický stav, nemohla být "jednoznačně vyřešena" otázka příčetnosti v době spáchání souzených trestných činů. Přitom na rozpory znaleckých posudků, spočívající zejména v nejistotě, zda u ní v relevantním období došlo k "dekompenzaci osobnostní poruchy" či nikoliv, opakovaně upozorňovala, a dožadovala se vypracování znaleckého posudku revizního. V rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny tomuto důkaznímu návrhu obecné soudy nevyhověly, a stěžovatelka je přesvědčena, že jejím odsouzením, ke kterému došlo přes nevyjasněnou otázku její trestní odpovědnosti, došlo k porušení zásady in dubio pro reo a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, dvojnásobným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zákona a trojnásobným trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku, jehož výkon byl s vyslovením dohledu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Stěžovatelce byla zároveň uložena povinnost k náhradě škody poškozenému J. N. ve výši 224 432 Kč.
Krajský soud odvolání stěžovatelky napadeným usnesením podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
V prvé řadě se Ústavní soud zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti se zřetelem k ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Vlastním šetřením zjistil, že rozhodnutí o posledním procesním prostředku dle citovaného ustanovení (usnesení dovolacího soudu) bylo zástupci stěžovatelky (JUDr. Janu Ševčíkovi) doručeno dne 29. 10. 2007, zatímco ústavní stížnost byla (tehdy ještě nezastoupenou) stěžovatelkou předána k poštovní přepravě dne 31. 12. 2007. Pokud by se tedy lhůta pro podání ústavní stížnosti odvíjela ode dne doručení rozhodnutí stěžovatelčinu advokátu, bylo by nutno ústavní stížnost považovat za opožděnou (lhůta uplynula dne 28. 12. 2007). Ústavní soud však také zjistil, že citované usnesení nebylo v rozporu s ustanovením §137 odst. 4 tr. řádu doručeno rovněž stěžovatelce (srov. nález sp. zn. III.ÚS 303/04), a jelikož lhůtu pro podání ústavní stížnosti je nutno počítat od pozdějšího doručení, za opožděnou ji považovat nelze.
Ohledně námitek obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s opatřenými skutkovými zjištěními (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94).
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
Předně je namístě uvést, že stěžovatelka opětovně uplatnila námitky, jež adresovala již soudům obecným, které se k nim též adekvátně vyjádřily. V ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s obecnými soudy, na úrovni jimi aplikovaného práva.
V rovině ústavněprávního přezkumu je především významné, že není důvod pochybovat, že soudy prvního i druhého stupně opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu); přitom úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. I kdyby soudy učiněné závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatelka nedokládá. Napadeným rozhodnutím nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění.
Ústavní soud opakovaně uvádí, že "základní práva a svobody působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; porušení až jich, resp. porušení zjevné a intenzivní, jmenovitě v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s konsensuálně akceptovanými zásadami výkladu obecného práva, je pak způsobilé založit i porušení práv nebo svobod základních, chráněných ústavním pořádkem".
Ústavnímu soudu proto přísluší soustředit se k úsudku, že k závěru o pochybení obecných soudů v takto definovaném rámci důvod není. Rozumnou oporu nemá ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle; právní názory, které soudy ve prospěch výroku o vině uplatnily, nevybočují ze standardů soudní praxe, a nelze je proto považovat ani za nepředvídatelné ani svévolné.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
K námitce opomenutého důkazu (revizního znaleckého posudku) lze z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu dovodit, že soud neshledal důvod nechat vypracovat revizní znalecký posudek za situace, kdy bylo oběma již podanými posudky potvrzeno, že rozpoznávací a ovládací schopnosti stěžovatelky nebyly vymizelé. Rozdílnost v míře, v jaké byly stěžovatelčiny schopnosti snížené (omezené), odvolací soud reflektoval, a použitelnost znaleckých posudků též přiměřeně odůvodnil. Nenastala tedy situace, kdy provedení navrženého důkazu bylo odmítnuto bez věcně adekvátního odůvodnění, a z pohledu judikatury Ústavního soudu se proto o tzv. opomenutý důkaz nejedná (srov. např. již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05).
Uvedené závěry jsou významné také pro posouzení stěžovatelčiny další námitky údajným porušením zásady in dubio pro reo, jestliže ze znaleckých posudků nevyplynulo, že by stěžovatelka byla nepříčetná (§12 tr. zákona); pak zůstala otevřenou toliko otázka, do jaké míry byly její ovládací a rozpoznávací schopnosti v době páchání trestné činnosti snížené, k čemuž obecné soudy (jmenovitě soud prvního stupně) přihlížely.
Zde stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu