ECLI:CZ:US:2008:3.US.3316.07.1
sp. zn. III. ÚS 3316/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Unient Communications, a. s., IČ: 63078171, se sídlem v Praze 5, Radlická 714/113, zastoupené Eliškou Barthelemy, advokátkou AK Vyskočil, Krošlák a spol., se sídlem Voršilská 10, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2007 sp. zn. 64 Co 336/2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. června 2007 sp. zn. 31 C 351/2006, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozsudkům. Rozsudkem nalézacího soudu bylo určeno, že zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 31. května 2006 u stěžovatelky ve zkušební době je neplatné. Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 7.485,50 Kč. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu a stěžovatelce uložil zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 9.639,- Kč. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelky porušena její základní práva zakotvená v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Dále stěžovatelka tvrdila, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená především v čl. 2 odst. 3 a čl. 3 odst. 3 Listiny ve spojení s §68 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "původní zákoník práce"), dle kterého občan může činit co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit co zákon neukládá. Dle přesvědčení stěžovatelky výklad obecných soudů, že nelze se zaměstnanci, kterým vzniká pracovní poměr jmenováním, platně sjednat zkušební dobu, je v rozporu s hmotným právem a dosahuje intenzity protiústavního zásahu.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech: V soudním sporu, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, byla řešena otázka, zda skončení pracovního poměru se žalobcem Ing. M. Š. (v řízení před Ústavním soudem vedlejším účastníkem), bylo platné; soudy musely nejdříve posoudit otázku, zda pracovní poměr vedlejšího účastníka, který vznikl dne 25. dubna 2006 jmenováním do funkce finančního ředitele a to s účinností od 2. května 2006 a téhož dne byla uzavřena manažerská smlouva se stejným datem účinnosti, obsahovala platné ujednání smluvních stran o možnosti zrušit pracovní poměr ve zkušební době tří měsíců.
Na základě podrobného rozboru jednotlivých napadených rozhodnutí stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy dospěly k nesprávnému právnímu posouzení věci v rozporu s hmotným právem, a jen odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu (21 Cdo 1527/2003 ze dne 19. ledna 2004). Stěžovatelka uvedla, že její úkony nebyly v rozporu s kogentní úpravou původního zákoníku práce, ani účastníci pracovněprávního vztahu se nepokusili manažerskou smlouvou obejít kogentní ustanovení původního zákoníku práce a jsou v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (II. ÚS 27/96, II. ÚS 192/95). Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 31 C 351/2006 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Ze spisu vyplynulo, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž podal vedlejší účastník žalobu o určení, že odvolání z funkce a skončení pracovního poměru jsou neplatné. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 31 C 351/2006 ze dne 29. května 2007, žalobě vyhověl a určil ve výroku I, že skončení pracovního poměru žalobce u stěžovatelky ke dni 31. května 2006 ve zkušební době je neplatné. Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku (žalobci), na náhradě nákladů řízení částku 7.485,50 Kč.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze dne 18. října 2007 sp. zn. 64 Co 336/2007 rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení tak, že stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení ve výši 9.639,- Kč.
III.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení - Obvodní soud pro Prahu 5 a Městský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Na výzvu se k ústavní stížnosti vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 5 prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. Jitky Skálové (§30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) a to tak, že soud postupoval zcela v souladu se zákonnými ustanoveními v odůvodnění uvedenými, dále v podrobnostech odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku. Účastník se nedomnívá, že by svým rozhodnutím a postupem porušil ústavně zakotvené právo stěžovatelky na spravedlivý proces, proto navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.
K obsahu ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřila předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Anisja Pillerová, která konstatuje, že z obecné argumentace použité v ústavní stížnosti o porušení čl. 36 Listiny nelze usuzovat o porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Odvolací soud se úplně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky a vycházel z platné judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dále odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že závěry v něm uvedené nevybočují z rozhodnutí vyšších soudů v něm uvedených. Předsedkyně senátu navrhla odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné a vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, jakož i z argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti. Ústavní soud zaslal stěžovatelce vyjádření účastníků řízení, jež vydali napadená rozhodnutí, na vědomí.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními názory vyjádřenými v rozhodnutích obecných soudů. Stěžovatelka tak dovozovala, že výklad obecných soudů, odkazující na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, je jednak v rozporu s hmotným právem a konečně i s ústavně zaručenými právy a svobodami zakotvenými v čl. 2 odst. 3, v čl. 3 odst. 3 Listiny, v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud však těmto závěrům nepřisvědčil.
Z obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí není sporné, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem vznikl platný pracovněprávní vztah, který byl založen jmenováním dle ustanovení §27 odst. 4 původního zákoníku práce na základě jmenování ze dne 25. dubna 2006 do funkce finančního ředitele, a to s účinností od 2. května 2006. Téhož dne byla uzavřena manažerská smlouva se stejným datem účinnosti a obsahovala ujednání smluvních stran o možnosti zrušit pracovní poměr ve tříměsíční zkušební době. Stěžovatelka skončila pracovní poměr s vedlejším účastníkem ve zkušební době ke dni 31. května 2006. Vedlejší účastník dne 5. června 2006 oznámil stěžovatelce, že trvá na dalším zaměstnávání a v souladu s §63 původního zákoníku práce podal dne 10. července 2006 žalobu o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době. Nalézací soud žalobě vedlejšího účastníka vyhověl.
Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud přezkoumal, zda bylo možné u pracovněprávního vztahu, který byl založen jmenováním dle ustanovení §27 odst. 4 původního zákoníku práce, na základě jmenování, platně sjednat zkušební dobu mezi účastníky v manažerské smlouvě. Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na kogentní úpravu původního zákoníku práce nebylo možné platně sjednat zkušební dobu v manažerské smlouvě či jiném smluvním dokumentu, než v pracovní smlouvě (§31 odst. 1 původního zákoníku práce). Odvolací soud dle §219 o. s. ř. potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné a konstatoval, že ujednání účastníků nepřipouštělo platné sjednání zkušební doby mezi účastníky. Dále konstatoval, že v řízení byl prokázán skutkový stav věci listinnými důkazy, jejich pravost účastníci nezpochybnili a ani nevytýkali nesprávnost skutkových zjištění nalézacího soudu. Odvolací soud dále potvrdil akcesorický výrok o nákladech řízení jako věcně správný (§142 odst. 1 o. s. ř. ).
Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud k odvolání stěžovatelky přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k shodnému závěru, že soud prvního stupně rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157), a proto lze na ně dále odkázat.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že spravedlivým procesem není ten, v němž účastník dosáhl úspěchu; spravedlivý proces je takový proces, v němž byla respektována všechna práva účastníků řízení, byla jim dána možnost účastnit se řízení, vznášet návrhy, předkládat tvrzení a k nim příslušné důkazy bez ohledu na to, zda v konkrétním sporu dosáhnou úspěchu či nikoli.
Tvrdí-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatelky, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, jen opakuje tvrzení vznesená v opravném prostředku. Je zřejmé, že taková tvrzení jsou pouhou polemikou s právními závěry obecného soudu; proto postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Nelze zde přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že porušením jejího práva na spravedlivý proces je to, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a argumentoval rozhodnutím Nejvyššího soudu na základě jiného právního názoru. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy, aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem, který nebyl způsobilý porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Jejich rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají charakter svévole a jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základního práva, jehož se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo. Argumentace judikaturou Ústavního soudu nebyla shledána případnou.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu