ECLI:CZ:US:2008:3.US.361.07.1
sp. zn. III. ÚS 361/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. prosince 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. M., právně zastoupeného JUDr. Evou Barákovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Klíčanská 10, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2006 sp. zn. 9 To 560/2006, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, neboť jím měla být porušena jeho základní práva garantovaná článkem 8, článkem 36 a článkem 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle názoru stěžovatele je napadené rozhodnutí také v rozporu s článkem 81 a článkem 82 Ústavy ČR.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a dalšího spisového materiálu, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 1 T 55/96, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 9 To 759/97 odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody na 15 měsíců se zařazením do věznice s dohledem, a k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu 5 let.
Výše uvedeného trestného činu se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tím, že dne 2. 2. 1993 na silnici za obcí Bochov, okres Karlovy Vary, při řízení osobního automobilu ve směru na Karlovy Vary na přímém rovném úseku vozovky, kde je vodorovné dopravní značení - nepřerušovaná dělicí čára - předjížděl osobní automobil řízený J. H. Přejel dělicí čáru, vjel do levé poloviny vozovky do protisměrného pruhu, kde zavinil čelní střetnutí s protijedoucím vozidlem taxislužby, řízeným poškozeným S. Š., který při nehodě utrpěl těžká zranění, na jejichž následky dne 5. 2. 1993 zemřel, a dále byli těžce zraněni cestující ve vozidle taxislužby, občané Francouzské republiky J.-P. M. Ch. a P. M.
Stěžovatel podal dne 26. 6. 2006 v pořadí již třetí návrh na povolení obnovy řízení ve smyslu ust. §277 a násl. tr. řádu, v němž zpochybňuje vyšetřovací činnosti Policie ČR v jeho trestní věci a poukazuje na konkrétní rozpory ve výpovědi svědka H. Stěžovatel dále předložil nový znalecký posudek, vypracovaný znalcem z oboru dopravy Ing. I. K. Stěžovatel ve veřejném zasedání v řízení o návrhu na povolení obnovy zdůraznil, že v době, kdy proti němu bylo vedeno trestní stíhání, požíval imunity poslance někdejšího Federálního shromáždění ČSFR, neboť jeho mandát zanikl až volbami v roce 1996. Ve věci jeho poslanecké imunity měl prý být od 1. 1. 1994 dotázán Nejvyšší soud ve smyslu ust. §10 odst. 2 tr. řádu.
Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. 0 Nt 654/2006 podle ust. §283 písm. d) tr. řádu návrh na povolení řízení ve výše uvedené trestní věci stěžovatele zamítl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost ke Krajskému soudu v Plzni, v níž opakoval své námitky z předchozího řízení. Krajský soud následně ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 23. 11. 2006 stížnost stěžovatele dle ust. §148 odst. 1 písm. c) tr řádu zamítl. Stěžovatel je přesvědčen, že toto rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s ústavními zásadami a předpisy a zasáhlo do jeho základního práva na spravedlivý proces a práva být stíhán jen zákonným způsobem ve smyslu výše citovaných článků Listiny.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel především poukazuje na to, že obecné soudy v řízení o návrhu na povolení obnovy náležitým způsobem nehodnotily nově předložený znalecký posudek, vypracovaný znalcem z oboru dopravy Ing. I. K. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů o tom, že nový znalecký posudek nemůže mít vliv na skutková zjištění v jeho trestní věci. Stěžovatel odmítá argumentaci soudu druhého stupně, pokud jde o skutečnost, že znalec K. neměl při vypracování uvedeného posudku k dispozici celý trestní spis. Stěžovatel se pozastavuje nad tím, proč obecný soud tento spis znalci nepředloží a nevyžádá si doplnění znaleckého posudku, popř. vysvětlení znalce. V odůvodnění ústavní stížnosti se stěžovatel zamýšlí nad tím, zda by s ohledem na úmrtí původního soudního znalce, k němuž v mezidobí došlo, nebylo vhodné, aby soud přibral znalce dalšího k podání revizního znaleckého posudku. Vzhledem ke složitosti případu navrhuje postupovat dle ust. §110 tr. řádu a vyžádat posudek znaleckého ústavu.
V další části svého podání stěžovatel obecným soudům vytýká, že se nedostatečným způsobem zabývaly otázkou přípustnosti trestního stíhání, a to s ohledem na poslaneckou imunitu, jíž požíval jako poslanec Federálního shromáždění ČSFR. Stěžovatel je přesvědčen, že otázka jeho poslanecké imunity nebyla nikdy rozřešena, neboť k ní nikdy nezaujal stanovisko Nejvyšší soud. Dle názoru stěžovatele se tudíž jedná o novou skutečnost ve smyslu ust. §278 odst. 1 tr. řádu.
Stěžovatel namítá, že po rozdělení ČSFR nemohla poslanecká imunita v roce 1992 řádně zvolených poslanců FS ČSFR zaniknout dříve než dnem voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Dle zákona o zániku ČSFR č. 542/1992 Sb. lze dovodit, že mandáty poslanců nezanikají zánikem federace a Federálního shromáždění ČSFR, ale trvají dál. Jejich imunity je dle názoru stěžovatele mohl subsidiárně zbavit per analogiam k zákonu ČNR č. 4/1993 Sb. jiný zákonodárný sbor, tedy Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, což se však nestalo.
II.
Ústavní soud si ve smyslu ust. §42 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení. Obecný soud ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 0 Nt 654/2006, a dále trestní spis vedený u téhož soudu ve věci sp. zn. 1 T 55/96. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy a že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud jsou právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud v případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ust. §277 a násl. tr. řádu, zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ust. §278 odst. 1 tr. řádu.
Dle ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení tak představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. ř.
Ústavní soud konstatuje, že se v projednávané věci se všemi námitkami stěžovatele, uvedenými v ústavní stížnosti, již poměrně podrobně zabývaly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Krajský soud v návaznosti na předchozí rozhodnutí okresního soudu náležitě odůvodnil závěr o tom, že návrh stěžovatele na povolení obnovy neobsahuje žádné skutečnosti ani důkazy ve smyslu ust. §278 odst. 1 tr. řádu, přičemž Ústavnímu soudu nezbývá, než na odůvodnění napadeného rozhodnutí, obsahující podrobnější argumentaci, odkázat.
První část námitek stěžovatele se týká nového znaleckého posudku ve věci dopravní nehody, k níž došlo dne 2. 2. 1993 (znalecký posudek č. 7619-024/04, vypracovaný soudním znalcem v oboru silniční doprava Ing. I. K. na žádost stěžovatele). Znalec posuzoval v posudku zejména průběh uvedené nehody, možnost jejího odvrácení jednotlivými účastníky a správnost závěrů uvedených v původním znaleckém posudku Ing. Z. L. ze dne 25. 9. 1993. Na základě spisového materiálu Ústavní soud shledal, že okresní soud v řízení o povolení obnovy předložený znalecký posudek hodnotil pečlivě dle kritérií ust. §278 odst. 1 tr. řádu a své závěry ohledně tohoto důkazu náležitě odůvodnil. Okresní soud shrnul, že jediná argumentace, relevantní z hlediska řízení o návrhu na povolení obnovy, spočívá v závěrech znalce o tom, že stěžovatel jako řidič vjel do protisměru vlivem snížené rychlosti vozidla řízeného svědkem H. Při snížené a zkrácené bezpečné vzdálenosti by stěžovatel za vozidlem svědka H. nezastavil ani v případě plné účinnosti brzd vozidla stěžovatele. Z nového znaleckého posudku vyplývá, že znalec v původním řízení neřešil situaci, že každý řidič, pokud předjíždí další vozidlo, musí zrušit tzv. bezpečnou vzdálenost. Dle nového znaleckého posudku se stěžovatel v okamžiku nehody nacházel právě v takovéto fázi postupného rušení bezpečné vzdálenosti s následným vybočením jeho vozidla vlevo. Touto variantou se původní znalecký posudek nezabýval.
Okresní soud uvedený znalecký posudek provedl za souhlasu stran k důkazu jeho přečtením. Následně soud prvého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí přehledně vysvětlil, proč na výše uvedené závěry znalce ohledně průběhu nehody nelze hledět jako na nové skutkové okolnosti zavdávající podnět k povolení obnovy řízení. Obecný soud zdůraznil, že z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele je v projednávané věci důležité odlišit otázku, jak odsouzený jel, od otázky, jak jeti měl, tedy zda porušil zákonnou povinnost ve smyslu ust. §224 odst. 2 tr. zákona. Okresní soud zdůraznil, že znalcem uváděné skutečnosti nic nemění na tom, že bylo prokázáno, že stěžovatel porušil ust. §17 vyhlášky o pravidlech silničního provozu č. 99/1989 Sb., kde se stanoví, že řidič musí zachovávat za vozidlem jedoucím před ním takovou vzdálenost, aby mohl včas snížit rychlost jízdy, popř. zastavit vozidlo, jestliže řidič druhého vozidla sníží rychlost jízdy nebo dokonce zastaví. Obecný soud dále zdůraznil rozhodující fakt, že stěžovatel porušil ust. §15 odst. 5 písm. c) citované vyhlášky, neboť předjížděl tak, že ohrozil protijedoucího řidiče tím, že se celým obrysem svého vozidla dostal do protisměrného pruhu, čímž došlo k čelnímu střetu s vozidlem poškozených, a to za situace, kdy svědek H. se svým vozidlem (jedoucím před vozidlem stěžovatele) byl v pravé, tedy ve své polovině vozovky. Okresní soud poukázal i na to, že stěžovatel předjížděl vozidlo řízené svědkem H., ačkoliv z jeho strany byla na vozovce viditelná plná čára. I v případě, že by na místě nebyla souvislá čára zakazující předjíždění, musí každý řidič, pokud předjíždí vozidlo a vjíždí do protisměru, předvídat, ujistit se, že může bezpečně provést manévr předjíždění. Na těchto skutečnostech, podstatných z hlediska viny stěžovatele trestným činem, závěry uváděné znalcem v novém znaleckém posudku nemohou nic změnit.
Na závěry okresního soudu navázal v odůvodnění stížnostního rozhodnutí krajský soud, který se podrobně vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel v rámci opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvého stupně vznesl. Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu o irelevantním charakteru těchto námitek, ať již jde o zpochybňování věrohodnosti výpovědi svědka H., eventuálního porušení pravidel silničního provozu ze strany tohoto svědka, či pokud jde o výhrady znalce K. k postupu znalce L. (posuzování právních otázek znalcem). Krajský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí poukázal na to, že stěžejní skutečnosti nový znalecký posudek nezpochybnil.
Ústavní soud může toliko konstatovat, že stěžovatel ve svých námitkách opomíjí charakter řízení o obnově, které nepřipouští přehodnocování důkazů již provedených, pokud obsah nových důkazů není podstatně odlišný od původního řízení. Za nový důkaz nebo novou skutečnost nelze považovat ty, které jsou patrny ze spisu. Ústavní soud dále nemůže sdílet výhradu stěžovatele ohledně toho, že obecný soud ex officio neposkytl znalci celý trestní spis, nevyzval jej k doplnění znaleckého posudku či k vysvětlení. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že pokud jde o nové důkazy ve smyslu ust. §278 odst. 1 tr. řádu, neuplatní se tzv. zásada vyhledávací, ukládající orgánům činným v trestním řízení z úřední povinnosti opatřovat a provádět nové důkazy ke zjištění skutkového stavu. V řízení o obnově je těmito orgány naopak presumována správnost skutkových zjištění v původním, pravomocně skončeném řízení. Nové skutečnosti a důkazy tudíž nejsou předmětem povinného zjišťování ze strany soudu, ale jsou mu navrhovatelem předkládány spolu s návrhem na obnovu. Úkolem soudu je toliko posoudit, zda existence uvedených skutečností a důkazů v případě jejich pravdivosti může vyvolat důvodné pochybnosti o správnosti pravomocného rozhodnutí (blíže viz Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Kurs trestního práva: trestní právo procesní - 2. přeprac. vydání - Praha: C. H. Beck, 2003, str. 910 a násl.). V projednávané věci tudíž neexistovala povinnost soudu postupovat způsobem, jež stěžovatel v odůvodnění svého podání vyžaduje.
Podobně není z hlediska návrhu na obnovu relevantní ani námitka stěžovatele týkající se jeho poslanecké imunity. Je samozřejmé, že vedení trestního stíhání tam, kde je takové stíhání nepřípustné ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. c) tr. řádu, by znamenalo závažné porušení práva jednoduchého i ústavních předpisů. V řízení o návrhu na povolení obnovy se však zákonnost původního, pravomocně skončeného trestního procesu zásadně nezkoumá. Námitka uplatněná stěžovatelem by v současné době spadala pod zákonné důvody jiných mimořádných opravných prostředků (stížnost pro porušení zákona či dovolání, v době po skončení původního řízení arci nedostupné), nikoli obnovy řízení. Krajský soud v Plzni se nicméně s odkazem na příslušná místa trestního spisu námitkou poslanecké imunity v napadeném rozhodnutí přesto zabýval. Poukázal na to, že tuto otázku příslušné orgány v původním řízení řešily v únoru 1993 dotazem na ministra spravedlnosti, a že teprve od účinnosti zákona č. 290/1993 Sb. od 1. ledna 1994 řeší pochybnosti ve smyslu ust. §10 odst. 2 Nejvyšší soud. Ústavní soud souhlasí se závěrem obecného soudu o tom, že eventuální pochybnost ohledně přípustnosti trestního stíhání stěžovatele v původním řízení není novou okolností, která je potřebná k tomu, aby mohlo být uvažováno o povolení obnovy řízení.
Protože s ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím obecného soudu došlo k zásahu do základních práv stěžovatele ve smyslu příslušných článků Listiny, odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu