ECLI:CZ:US:2008:3.US.362.08.1
sp. zn. III. ÚS 362/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. dubna 2008 Janem Musilem jako soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti E. H., právně zastoupené JUDr. Markétou Dardovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Legerova 74, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. 9 To 2/2007 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. 1 T 7/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností, která byla podána jako poštovní zásilka dne 7. 2. 2008, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její základní práva zakotvená v článku 36 odst. 1, v článku 37 odst. 2 a v článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst.1, 4 tr. zákona a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém dne 4. 4. 2007 rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem, kterým rozsudek nalézacího soudu podle ust. §258 odst. 1 písm. a), b), d), e) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a současně podle §259 odst. 3 tr. řádu ve věci znovu rozhodl a uznal stěžovatelku vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků; podle §60a, odst. 1, odst. 2 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Uvedené rozhodnutí soudu odvolacího bylo stěžovatelce doručeno dne 6. 6. 2007.
Stěžovatelka dále dne 15. 8. 2007 podala ministru spravedlnosti České republiky podnět k podání stížnosti pro porušení zákona proti výše uvedenému pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze. Přípisem ze dne 12. 11. 2007 č. j. 880/2007-ODS-SPZ však bylo stěžovatelce sděleno, že po přezkoumání spisového materiálu ministr spravedlnosti neshledal důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu §266 odst. 1 tr. řádu, a proto podnět stěžovatelky odložil.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, stěžovatelka odvíjí běh lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení výše uvedeného vyrozumění o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, k němuž došlo dne 11. 12. 2007.
II.
Ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Podle ustanovení §72 odst. 3 téhož zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V projednávané věci bylo takovým procesním prostředkem odvolání, jako řádný procesní prostředek a uvedená lhůta pro podání ústavní stížnosti tedy začala běžet dne 7. 6. 2007. Jestliže ústavní stížnost byla podána až dne 7. 2. 2008, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně.
Stěžovatelka se mýlí, jestliže počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti odvozuje ode dne doručení vyrozumění o odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Ústavní soud ve své obecně přístupné judikatuře dává konstantně najevo, že za poslední prostředek, poskytovaný zákonem k ochraně práva, podnět ke stížnosti pro porušení zákona považovat nelze, neboť ani sama stížnost pro porušení zákona není opravným prostředkem, který by byl oprávněn podat stěžovatel (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usn. č. 11). Za procesní prostředek k ochraně práva je tudíž možné mít jen ten procesní (opravný) instrument, jenž je v dispozici účastníka řízení, a není závislý na rozhodnutí (uvážení) jiného subjektu (příslušného státního orgánu).
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2008
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj