ECLI:CZ:US:2008:3.US.375.07.1
sp. zn. III. ÚS 375/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. M., právně zastoupené JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Panská 12/14 , proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Tdo 1237/2006 ze dne 20. 10. 2006, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 38/2006 ze dne 26. 4. 2006 a proti rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 181/2005 ze dne 7. 11. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností ve smyslu zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích základních práv garantovaných článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen ,,Úmluva"), zaručujících právo na spravedlivý proces.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byla stěžovatelka spolu se svým manželem Ing. M. M. v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 181/2005 ze dne 7. 11. 2005 odsouzena za trestný čin křivé výpovědi podle §175 odst. 2 písm. a) trestního zákona a byl jí uložen peněžitý trest ve výměře 25.000,- Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Vina stěžovatelky a spoluobviněného Ing. M. spočívala podle výroku uvedeného rozsudku (zkráceně řečeno) v tom, že dne 19. 4. 2004 v době kolem 13.30 hodin až 15.00 hodin v Brně, v budově Městského soudu v průběhu hlavního líčení konaného pod sp. zn. 91 T 124/2003, v trestní věci obžalovaného J. Š., stíhaného pro trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 a 2 trestního zákona, poté, co byli řádně poučeni jako svědkové podle §97, 100 a 101 trestního řádu, uvedli nepravdivé skutečnosti týkající se této trestní věci, zejména vypovídali, že dne 23. 5. 2003 obžalovaný J. Š. vyšel ze svého bytu bezprostředně poté, co byl ze společných prostor domu slyšet křik poškozené Mgr. E. T., která se měla hádat s neznámým mužem, čímž oba vylučovali skutečnost, že by tento muž, s nímž se Mgr. E. T. hádala a kterým byla napadena, byl obžalovaný J. Š., který však byl následně pravomocně uznán vinným z uvedeného trestného činu.
Odvolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2006 zamítnuto. Dále bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř odmítnuto i její dovolání (a dovolání jejího manžela Ing. M. M.).
II.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka podobně jako již v řízení před obecnými soudy namítala, že na straně obžaloby konala úkony státní zástupkyně JUDr. H. S., přestože u ní lze mít, slovy stěžovatelky ,,pro poměr k projednávané věci pochybnost, že nemůže nestranně rozhodovat". Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že se JUDr. S. jako státní zástupce účastnila trestního řízení vedeného Městským soudem v Brně pod sp. zn. 91 T 124/2003, ve kterém se měla dne 19. 4. 2004 stěžovatelka svou křivou výpovědí dopustit trestného činu. JUDr. H. S. byla následně oznamovatelem trestného činu. Uvedená státní zástupkyně byla činná jednak v předchozím trestním řízení vedeném proti ods. J. Š., jednak vykonávala dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení podle §174 tr. řádu, podávala obžalobu a zastupovala veřejnou žalobu proti stěžovatelce v řízení před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 3 T 181/2005. Státní zástupkyně S. tak byla osobou, která bezprostředně rozhodovala o jí příslušných úkonech trestního řízení a trestní řízení vedla tak, aby ze své pozice přispěla k potvrzení skutečností uvedených v obžalobě a vydání rozhodnutí o vině stěžovatelky.
Stěžovatelka má za to, že v situaci, kdy určitá osoba podává oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu, lze poté zcela důvodně pochybovat o její nestrannosti. Je logické, že oznamovatel trestného činu má na věc předem utvořen názor o tom, že ke spáchání trestného činu došlo. Jestliže stejná osoba následně dohlíží na průběh přípravného řízení a zastupuje veřejnou žalobu před soudem, nemůže jednat jako osoba nijak neovlivněná okolnostmi předcházejícími trestnímu řízení. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že JUDr. H. S., jako přímý svědek stíhaného jednání, mohla být v kterémkoli okamžiku vyslechnuta jako svědkyně a obhajoba její výslech do začátku prvního hlavního líčení navrhla. Návrh obhajoby však nebyl připuštěn, aniž by se s ním soud prvého stupně v napadeném rozsudku vypořádal. Provedení důkazu výslechem JUDr. H. S. bylo stěžovatelkou navrženo rovněž v jejím odvolání. Ani odvolací soud se však ve svém usnesení vůbec nezabýval otázkou odůvodnění, proč navržený výslech nepřipustil.
Stěžovatelka v uvedených souvislostech odmítá argumentaci odvolacího soudu, který odkázal na obecnou povinnost státního zástupce oznamovat skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. Dle názoru stěžovatelky tak obecný soud zcela opominul postavení dr. S. jako svědka stíhané trestné činnosti. V rámci působení dr. S. se v rámci jejího působení v celém řízení dle stěžovatelky nezpochybnitelně střetávala pozice orgánu činného v trestním řízení s pozicí svědka, který má svou výpovědí napomáhat orgánům činným v trestním řízení v prokázání trestné činnosti. Stěžovatelka se domnívá, že v případě, kdy by soudy připustily výslech JUDr. S., jakožto přímého svědka stíhaného jednání, zřetelně by poukázaly na nutnost jejího vyloučení pro poměr k projednávané věci. Stěžovatelka se nemůže ztotožnit se závěrem odvolacího soudu v tom smyslu, že ,,...je třeba zdůraznit, že rozhodnutí státní zástupkyně ve věci nejsou konečné povahy...". Podle názoru stěžovatelky jednak není citovaný závěr jakkoli relevantní, navíc však nemá ani zákonnou oporu, neboť také státní zástupce sám v průběhu řízení vydává množství rozhodnutí, která mají konečnou povahu a nejsou již dále přezkoumatelná na základě řádného opravného prostředku.
V druhé části odůvodnění svého návrhu stěžovatelka poukazuje na vadu přípravného řízení, spočívající v absenci doručení rozhodnutí státního zástupce proti opravnému prostředku podanému stěžovatelkou. Toto rozhodnutí nebylo dle tvrzení stěžovatelky doručeno ani jí samotné ani jejímu zvolenému obhájci, v čemž stěžovatelka spatřuje zcela zásadní pochybení a kritizuje postup nalézacího soudu, který na uvedenou procesní vadu nereagoval ve smyslu ust. §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu.
III.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů a řízení, jež jim předcházela, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů a není ve vztahu k nim superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo upravovat perfekcionisticky řízení, která před obecnými soudy proběhla a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud přitom ve smyslu §36 a násl. Listiny vždy hodnotí, zda řízení, jež ústavní stížností napadeným rozhodnutím obecných soudů předcházelo, bylo spravedlivé jako celek a zda samo o sobě i jeho výsledek obstojí ne z hlediska práva jednoduchého, ale z hlediska kautel práva ústavního.
Požadavkem nepodjatosti a nestrannosti orgánů činných v trestním řízení se Ústavní soud zabýval již v řadě svých minulých rozhodnutí, viz zejména usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 67/2004 a dále např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 9/07, III. ÚS 44/04, I. ÚS 475/99, I. ÚS 229/06, dostupná v internetové databázi Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). V projednávané věci je třeba rozlišit několik rovin. Jde jednak o rovinu obecné vhodnosti postupu orgánu veřejné žaloby, dále o rovinu souladu postupu orgánů činných v trestním řízení s předpisy jednoduchého práva a konečně o rovinu ústavněprávní. Ústavní soud musí za nevhodný označit postup, kdy dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení a zastupování veřejné žaloby v řízení před soudem je svěřeno státnímu zástupci, který v případě spáchání tr. činu podle §175 tr. zák. vystupoval i v předchozím trestním řízení, byl osobně přítomen inkriminované svědecké výpovědi a posléze podával podnět policejnímu orgánu k prošetření věci. Takový postup je skutečně s to zavdat jisté pochybnosti ve vztahu k postavení státního zástupce, jenž v řízení přípravném vystupuje jako dominus litis, a to především s ohledem na tzv. zásadu vyhledávací, podle níž má orgán činný v trestním řízení povinnost zjišťovat závažné skutečnosti, ať svědčí v neprospěch či ve prospěch obviněného (srov. zásadu materiální pravdy ve smyslu §2 odst. 5 věta první tr. řádu, srov. i §246 odst. 1, §247 odst. 2 tr. řádu).
Zároveň je však třeba přisvědčit vyjádřením obecných soudů a státní zástupkyně, že uvedený postup nebyl contra legem ve smyslu porušení kteréhokoli ustanovení tr. řádu, ani v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu či soudů obecných. V projednávané věci nelze hovořit o podjatosti ve smyslu ust. §30 odst. 1 tr. řádu, podle nějž je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. V projednávané věci nelze dovodit podjatost státní zástupkyně v daném trestním řízení ve smyslu cit. ust. §30 tr. řádu jen proto, že to byla ona, kdo postoupil k policejnímu orgánu k prověření poznatek o podezření ze spáchání trestné činnosti stěžovatelkou. Státní zástupkyně postupovala dle své obecné povinnosti jako státní orgán ve smyslu §8 odst. 1 tr. řádu, jež jí ukládá oznamovat policii skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin.Takový krok nezakládá poměr k věci dle prve citovaného ustanovení, ani žádný z dalších zákonných důvodů vyloučení dle §30 odst. 1, 2, a 3 tr. řádu; k porušení procesních předpisů v rovině práva jednoduchého tudíž nedošlo.
Na nestrannost státního zástupce je třeba nahlížet prizmatem jeho funkce jako orgánu veřejné žaloby, tzn. zástupce zájmu společnosti. Ústavní soud v tomto ohledu odkazuje na svou starší judikaturu, zejména na nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/2002, uveřejněný pod č. 105 ve sv. 30 Sbírky nálezů a usnesení. V citovaném nálezu Ústavní soud zdůrazňuje odlišnost postavení státního zastupitelství, zejména v přípravném řízení, a jeho procesních vztahů k obviněnému oproti procesním vztahům v řízení před obecnými soudy. Jestliže je státnímu zastupitelství ústavně přikázáno zastupovat veřejnou žalobu v trestním řízení (čl. 80 Ústavy), je zřejmé, že státní zastupitelství není vybaveno nestranností v takovém slova smyslu jako je tomu u soudce. Státní zástupce je nejenom jako orgán činný v trestním řízení (§12 odst. 1 tr. řádu) nadán rozhodovací pravomocí, ale navíc i v řízení před soudem vystupuje jako strana (§12 odst. 6 tr. řádu), která má zcela logický zájem na výsledku řízení a také může ve stanovené míře ovlivňovat průběh řízení (např. právo podat či nepodat opravný prostředek, předkládat důkazy). Postavení státního zastupitelství jako žalobce, jemuž přísluší dbát zájmů státu, ovšem nikterak neznamená, že by ve svém postupu, zejména tam, kde je mu zákonem svěřena dozorčí činnost nad zákonností přípravného řízení (§174 odst. 1 tr. ř.) nebo pravomoc rozhodnout o podané stížnosti, bylo státní zastupitelství oprávněno k libovůli.
Ústavní soud dále neshledal, že by uvedeným postupem v konkrétním případě bylo dotčeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Právo na soudní a jinou právní ochranu zaručuje domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto Listinou vymezené penzum soudní ochrany bylo v projednávané věci dodrženo, což stěžovatelka sama ani nesporuje.
Ústavní soud je vzhledem k subsidiárnímu charakteru ústavní stížnosti nucen hodnotit spravedlnost konkrétního řízení jako celku s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem případu. Z tohoto důvodu lze pro posouzení důvodnosti projednávané ústavní stížnosti za velmi podstatný považovat specifický charakter trestní věci stěžovatelky, v níž skutečnost, že v projednávané věci vystupující státní zástupkyně byla účastna původního hlavního líčení ve věci odsouzeného Š. a následně postoupila poznatek o spáchání tr. činu dle §175 tr. zák. stěžovatelkou policejnímu orgánu, nemohla mít reálný dopad na skutková zjištění obecných soudů, natožpak na rozhodnutí o vině stěžovatelky trestným činem. Jak vyplývá ze spisového materiálu, včetně odůvodnění napadených rozhodnutí, bylo hlavní líčení ve věci odsouzeného Š. vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 124/2003 protokolováno záznamovým zařízením, přičemž tento záznam byl ze zvukového nosiče rovněž přehrán v průběhu hlavního líčení v tr. věci stěžovatelky. Případný výslech státní zástupkyně v postavení svědka by na skutkových zjištěních obecných soudů nemohl naprosto nic změnit. Na základě uvedeného lze konstatovat, že kasace napadených rozhodnutí Ústavním soudem by byla zcela nadbytečným, neodůvodněným zásahem do pravomoci obecných soudů.
Obiter dictum však Ústavní soud dodává:
Posuzováno z hlediska vhodnosti, je obecně žádoucí, aby orgány činné v trestním řízení preventivně předcházely vzniku pochybností ohledně možné podjatosti. V daném případě by bylo nesporně vhodnější, kdyby v roli státního zástupce vystupovala jiná osoba než ta, která byla očitým svědkem stíhaného trestného činu a která učinila trestní oznámení. Ústavní soud poznamenává, že za určitých skutkových okolností by nerespektování tohoto požadavku vhodnosti mohlo být posuzováno jako excesivní postup a mohlo by dosáhnout ústavněprávní úrovně a to porušení práva na spravedlivý proces. Za těchto okolností by mohlo dojít ke kasaci rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
Ústavní soud posoudil též druhý okruh námitek stěžovatelky, uplatněných v ústavní stížnosti. Jak vyplývá ze spisového materiálu, zabýval se již otázkou doručení rozhodnutí státního zástupce o její stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání soud odvolací. Ústavní soud může na závěry obecného soudu odkázat s tím, že uvedené rozhodnutí státního zástupce bylo stěžovatelce doručeno na adresu jejího trvalého pobytu. Tuto adresu jako místo svého pobytu uvedla stěžovatelka v rámci stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Dle zjištění odvolacího soudu bylo stěžovatelce uvedené rozhodnutí doručeno postupem podle §64 odst. 3 písm. c) tr. řádu, tedy k doručení došlo uložením. Ústavní soud ovšem nemůže aprobovat postup odvolacího soudu, který nereagoval na námitku stěžovatelky ohledně nedoručení předmětného rozhodnutí obhájci stěžovatelky. V tomto případě by se jednalo o zřejmé porušení ust. §62 odst. 2 tr. řádu, podle nějž, má-li obviněný obhájce, doručuje se písemnost pouze obhájci, pokud zákon nestanoví jinak. V daném konkrétním případě však nelze na případný nedostatek doručení zvolenému obhájci hledět jako vadu přípravného řízení takové závažnosti, jež by byla s to ústavně právně relevantním způsobem zasáhnout do práva stěžovatelky na obhajobu a spravedlivý proces, a to více méně z důvodů, které v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl obecný soud. Rozhodnutí státního zástupce o stížnosti bylo v tomto případě rozhodnutím konečným, přičemž uvedený opravný prostředek ve smyslu §160 odst. 7 tr. řádu postrádá odkladného účinku. Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, není jeho úkolem perfekcionisticky ,,vylepšovat" pravomocně skončená trestní řízení a odstraňovat každé pochybení státních orgánů na úrovni jednoduchého práva. Z hlediska spravedlnosti řízení jako celku ani v tomto případě Ústavní soud neshledal ke zrušení napadených rozhodnutí dostatečný důvod.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal, že námitkám stěžovatelky nelze přisvědčit, neboť v projednávaném případě obecné soudy nevykročily z mezí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Vzhledem k těmto skutečnostem byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu