ECLI:CZ:US:2008:3.US.379.06.2
sp. zn. III. ÚS 379/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavních stížností stěžovatelky 3D Production, s. r. o., se sídlem Praha 5, Hlubočepská 36, zastoupené Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2228/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2005 sp. zn. 21 Co 10/2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 8 C 317/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2226/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2005 sp. zn. 21 Co 11/2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 8 C 318/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2299/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2005 sp. zn. 21 Co 7/2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 8 C 314/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2225/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2005 sp. zn. 21 Co 9/2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 8 C 316/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2227/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2005 sp. zn. 21 Co 8/2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 8 C 315/2003, spojených s návrhem na zrušení ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Celkem pěti ústavními stížnostmi, jež byly spojeny ke společnému řízení usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2006 č. j. III. ÚS 379/06, IV. ÚS 384/06 a III. ÚS 501/06-30 a ze dne 12. 8. 2008 č. j. III. ÚS 379/06, IV. ÚS 774/06, IV. ÚS 775/06-39, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a dále jimi měl být porušen čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a také čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a aby odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Ústavní soud - a to také s přihlédnutím k námitce vedlejších účastníků, obsažené v jejich vyjádřeních k ústavní stížnosti ze dne 25. 8. 2008, že stěžovatelka nevyužila žalobu pro zmatečnost jako jeden z mimořádných opravných prostředků, ač tak měla před podáním ústavní stížnosti učinit, jak prý plyne z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006 č. j. 22 Cdo 2228/2005-231, resp. 11. 10. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2227/2005, resp. 16. 10. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2225/2005-217 - nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh, jenž není přípustný.
Jak Ústavní soud z příslušných spisů Obvodního soudu pro Prahu 5 zjistil, stěžovatelka ve svých dovoláních proti v záhlaví označeným rozsudkům Městského soudu v Praze namítala, že k rozhodnutí v dané věci není dána pravomoc soudu, jestliže soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že v posuzované věci je její komunikace veřejnou účelovou komunikací ve smyslu §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích; ostatně již jen ta skutečnost, že vedlejší účastníci opírali svůj nárok o existenci účelové komunikace veřejně přístupné, postačuje k závěru, že věc nespadá do pravomoci soudů, ale do pravomoci příslušného silničního správního orgánu (§44 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Podle názoru stěžovatelky (tedy) soud nemůže rozhodovat o užívání účelové komunikace dle §7 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Dospěl-li soud k závěru, že dotčená komunikace je komunikací účelovou a veřejně přístupnou ve smyslu §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, pak dle stěžovatelky vztahy vyplývající z užívání této komunikace jsou vztahy povahy veřejnoprávní a k rozhodnutí v souvislosti s regulací užívání takové účelové komunikace je příslušný silniční správní úřad [§3 a §40 odst. 4 písm. b) zákona o pozemních komunikacích]. Nejvyšší soud měl však (v principu) za to, že nejde o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to vzhledem k tomu, že danou vadu lze uplatnit v rámci žaloby pro zmatečnost [§229 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; danou námitkou by se proto mohl zabývat jen pokud by bylo dovolání shledáno přípustným, avšak tato podmínka splněna nebyla.
Tutéž námitku (a to v postatě se stejnou právní argumentací) stěžovatelka uplatnila i v ústavní stížnosti s tím, že daným postupem byla dotčena její práva a porušeny základní ústavní principy, zejména pak princip právního státu a svrchovanosti zákona. K dotazu Ústavního soudu, zda v dané věci byla podána žaloba pro zmatečnost, stěžovatelka uvedla, že tak neučinila, protože je přesvědčena, že nejde o veřejnou komunikaci, ale o komunikaci soukromou, o jejímž užívání a o ochraně vlastníka jsou oprávněny rozhodovat soudy, což by prokázala, pokud by soudy provedly jí navrhované důkazy. Skutečnost, že soudy rozhodly, aniž by byla dána jejich pravomoc, je dle stěžovatelky podružná vedle toho, že se odmítly zaobírat jejími tvrzeními, důkazy a protinávrhy, aniž by tento svůj postoj jakkoliv vysvětlily.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
V posuzované věci stěžovatelka nepodala proti rozhodnutí soudu prvního a případně druhého stupně žalobu pro zmatečnost, ačkoliv pochybnosti o přípustnosti daného mimořádného prostředku nevznikají, neboť předmětnou námitku lze podřadit pod tzv. zmatečnostní důvod podle §229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Navíc Nejvyšší soud, který se ve svých rozhodnutích o dovoláních odmítl otázkou pravomoci soudů zabývat, stěžovatelku na tuto možnost srozumitelně upozornil, přičemž stěžovatelce nic nebránilo žalobu pro zmatečnost po skončení dovolacího řízení podat (§235 odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda žaloba pro zmatečnost představuje efektivní procesní prostředek ochrany práv, jehož podání lze po stěžovatelce spravedlivě požadovat, a to vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka tuto námitku neúspěšně uplatnila před soudem prvního stupně a v rámci odvolání i před soudem odvolacím. Ústavní soud v tomto bodě dospěl k závěru, že jednak nemůže předjímat, jak by bylo o eventuální žalobě pro zmatečnost soudem prvního či druhého stupně rozhodnuto, zejména pak v případě, že by věc projednával a rozhodoval jiný soudce či jiný senát, jednak (a především) stěžovatelka mohla v případě neúspěchu před těmito soudy danou otázku předestřít Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu [viz §238a odst. 1 písm. b) a odst. 2 o. s. ř.], a tím naplnit svůj záměr tak, jak jej již předtím pojala ve svých dovoláních.
Stěžovatelka ve svém vyjádření argumentuje tím, že šlo (jen) o námitku in eventum (tedy pro případ, že by dle jejího názoru nesprávný závěr obecných soudů ohledně kvalifikace předmětné komunikace obstál), resp. že se nejedná o námitku zásadní, protože těžiště ústavní stížnosti spočívá jinde. Dle názoru Ústavního soudu však výše uvedená okolnost, že jde o námitku eventuální, resp. že jí stěžovatelka přisuzuje v porovnání s námitkou jinou menší důležitost, podstatná není. Rozhodující je, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje takovou námitku, kterou mohla uplatnit v rámci zmíněného mimořádného opravného prostředku a na základě níž, pokud by byla shledána důvodnou, mohla dosáhnout téhož výsledku jako cestou ústavní stížnosti, tj. zrušení napadených rozhodnutí.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl. Pokud se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu či aby zrušil výše uvedené zákonné ustanovení (§74 zákona o Ústavním soudu), takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětné návrhy mají ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze je od ústavní stížnosti oddělit; pokud byla ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takové návrhy osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu je nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu