ECLI:CZ:US:2008:3.US.447.08.1
sp. zn. III. ÚS 447/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. Dagmar Csonkovou, advokátkou se sídlem Čs. armády 2168, 440 01 Louny, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. prosince 2007 sp. zn. 6 To 565/2007 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 18. července 2007 č. j. 2 T 117/2007-131, s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 2. 2008, stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil a dále ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda tato má všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky pro její projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínek upravených v ustanovení §75 odst. 1 tohoto zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud zjistil ze zprávy Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 3. 2008 (č. l. 10 spisu Ústavního soudu), že dne 15. 2. 2008, tj. souběžně s ústavní stížností, podal stěžovatel též dovolání k Nejvyššímu soudu, a to proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. prosince 2007 sp. zn. 6 To 565/2007. V dovolání stěžovatel uvádí tytéž námitky, jaké uplatňuje v ústavní stížnosti. O dovolání stěžovatele Nejvyšší soud dosud nerozhodl.
Je třeba konstatovat, že stěžovatel podal návrh na přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v rámci dovolacího řízení, tedy cestou mimořádného opravného prostředku. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu "ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4)." V dané věci se jedná o dovolání v trestním řízení, které představuje mimořádný opravný prostředek, jehož přípustnost není závislá na úvaze Nejvyššího soudu, který o něm rozhoduje (srov. ustanovení §265a tr. ř.); to znamená, že nelze aplikovat větu za středníkem v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž takovým prostředkem se rozumí "řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení".
Z uvedeného vyplývá, že dovolání podané stěžovatelem je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně jeho práva, přičemž o tomto mimořádném opravném prostředku nebylo do současné doby rozhodnuto.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 887/08 - dostupné na http://nalus.usoud.cz), že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.
V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností. Ze shora uvedeného však vyplývá, že taková ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je v posuzované věci podané dovolání, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuálně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však vzhledem k jasnému textu zákona o Ústavním soudu není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude mít možnost zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby případně zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavní stížnost je tedy nepřípustná, protože před jejím podáním nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho základních práv poskytuje. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na svoji ustálenou judikaturu v obdobných trestních věcech (viz např. usnesení I. ÚS 1363/07, I. ÚS 1124/08, II. ÚS 183/08, II. ÚS 486/08, III. ÚS 724/07, IV. ÚS 2871/07; dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků předloženou ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu). Tím je bez dalšího odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť tento návrh pro svou akcesoritu sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2008
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj