ECLI:CZ:US:2008:3.US.472.05.1
sp. zn. III. ÚS 472/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. března 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. D., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2005 sp. zn. 1 To 586/2005, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. června 2005 č. j. 0 Nt 4265/2005-4, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadá usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. 1 To 586/2005 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2005 č. j. 0 Nt 4265/2005-4, kterými podle jeho názoru došlo k porušení článku 4 odst. 1, odst. 4, článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že nesouhlasí s oběma ústavní stížností napadenými usneseními a tvrdí, že pokud u něj byly shledány důvody vazby podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, tento vazební důvod u něj není dán, protože nemá v úmyslu uprchnout či se skrývat, aby se trestnímu stíhání vyhnul, o čemž údajně svědčí skutečnost, že se takovým způsobem nesnažil vyhnout trestnímu stíhání ani do doby, než byl zadržen Policií ČR. Stěžovatel byl vždy řádně zaměstnán a i nyní, kdy je jako nezaměstnaný veden na úřadu práce, snaží se aktivně najít zaměstnání. Stěžovatel v této souvislosti dále poukazuje na svůj vztah k místu svého bydliště, na vztah ke své dceři a zdůrazňuje svoji dosavadní bezúhonnost.
Protiústavnost napadených usnesení obecných soudů spatřuje stěžovatel v tom, že do dne doručení předmětného usnesení Krajského soudu v Ostravě mu nebylo umožněno, s výjimkou vzetí do vazby, být osobně přítomen při rozhodování soudu o jeho vazbě, což podle jeho názoru, je postup protiústavní, neboť i v případě rozhodování o vazbě má být projednání veřejné, konané za přítomnosti obviněného tak, aby se mohl vyjádřit k provedeným důkazům.
II.
Ústavní soud si vyžádal zapůjčení trestního spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 36 T 4/2005, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Stěžovatel byl podle protokolu o zadržení podezřelé osoby Policie ČR - Správy Severomoravského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování Ostrava 1 ze dne 5. 1. 2005 pod ČTS: PSM-73/OK-10-2004 (č. l. 210) zadržen s tím, že důvodem bylo podezření, že stěžovatel spáchal skutek kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona, kterého se měl dopustit dne 16. 9. 2004 ve spolupachatelství s T. H., přičemž u stěžovatele byly shledány důvody vazby podle ustanovení §67 písm. a), písm. b) tr. řádu. Téhož dne bylo usnesením Policie ČR - Správy Severomoravského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování Ostrava 1 podle ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu pro výše označený trestný čin proti stěžovateli a T. H. [pro pomoc k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) k §248 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona] zahájeno trestní stíhání, kterého se měli oba dopustit tím, že jako zaměstnanci bezpečnostní agentury SECURITAS ČR a. s., pro kterou v rámci plnění svých pracovních povinností prováděli přepravu peněz, se po předchozí vzájemné domluvě rozhodli přisvojit si převážené peníze v částce 27 060 000,- Kč a následně toto své jednání zakrýt fingováním loupežného přepadení firemního vozidla této bezpečnostní agentury.
Proti výše citovanému usnesení o zahájení trestního stíhání si podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 19. 1. 2005 sp. zn. 4 KZV 2/2005 podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná (č. l. 227-228).
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2005 sp. zn. 0 Nt 3111/2005 byl stěžovatel vzat do vazby podle ustanovení §68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), písm. b) tr. řádu a současně podle ustanovení §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nebyl přijat písemný slib stěžovatele. Jak vyplývá z odůvodnění citovaného usnesení, důvodem vzetí stěžovatele do vazby byla skutečnost, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin, na který pamatuje zákon trestem odnětí svobody v trvání 5 až 12 let, je rozvedený, žije sám, platí jen výživné na nezletilou dceru a v současné době nepracuje. Panuje tedy obava, že uprchne nebo že se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání a trestu, neboť mu hrozí vysoký trest, přičemž ke svému bydlišti není vázán rodinnými ani pracovními pouty. Proto by mohl působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Vazební důvod podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu je dále odůvodněn tím, že stěžovatel (dříve obviněný) dosud k trestné činnosti nevypovídal a svůj podíl na ni popírá, ačkoliv je usvědčován dalšími zjištěnými skutečnostmi.
I toto usnesení o vzetí do vazby bylo na základě stížnosti stěžovatele přezkoumáno Krajským soudem v Ostravě, který usnesením ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. 1 To 74/2005 stížnost jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud ve svém odůvodnění zdůraznil, že stěžovatel se měl trestné činnosti dopustit organizovaně, plánovitě s rozhodnutím se značně obohatit a takto měl způsobit škodu, která mnohonásobně převyšuje škodu značného rozsahu. Ohledně důvodu vazby podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu nad rámec důvodů uvedených okresním soudem zdůraznil, že v případě stěžovatele hrozí nebezpečí z ovlivňování "ohledně osob, s nimiž měl pracovat v bezpečnostní agentuře. Protože jde o osoby, jejichž výpovědi mohou podstatnou měrou přispět k objasnění věci, nebezpečí z jejich ovlivňování stěžovatelem je zcela reálné".
Dalším usnesením státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 6. 4. 2005 sp. zn. 4 KZV 2/2005 (č. l. 239-240) byl stěžovatel podle ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu i nadále ponechán ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) tr. řádu (útěková vazba) s tím, že důvod koluzní vazby [§67 písm. b) tr. řádu] již pominul. V tomto usnesení byly podrobně vysvětleny příčiny, které by stěžovatele mohly motivovat k tomu, aby se po případném propuštění z vazby na svobodu mohl dlouhodobě ukrývat či uprchnout. Krajský státní zástupce dále poukázal na to, že je nezbytné učinit další úkony v přípravném řízení, které je nutné učinit urychleně tak, aby jeho ukončení mohlo být nejpozději v květnu 2005.
I toto usnesení bylo přezkoumáno Krajským soudem v Ostravě a usnesením ze dne 25. 4. 2005 sp. zn. 1 To 360/2005 (č. l. 244) byla stížnost stěžovatele jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatel si požádal dne 6. 6. 2005 o propuštění z vazby na svobodu, za současného nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě žádosti nevyhověl a předložil ji dne 7. 6. 2005 k rozhodnutí Okresnímu soudu v Ostravě.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2005 sp. zn. 0 Nt 4265/2005 byla podle ustanovení §72 odst. 3 tr. řádu zamítnuta žádost o propuštění z vazby na svobodu a podle ustanovení §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu nebyla přijata žádost o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Okresní soud konstatoval, že obava podle ustanovení §67 písm. a) tr. řádu je dána, což dovozuje ze skutečnosti, že za trestný čin, za který je obviněný stíhán, je vysoká trestní sazba. Okresní soud připomněl, že trestný čin, pro který je stěžovatel stíhán, je takového charakteru a byl připraven a proveden takovým způsobem, který svědčí o osobním odhodlání ke spáchání takového protiprávního jednání. Tato skutečnost ve spojení s hrozícím trestem odnětí svobody v sazbě 5 až 12 let vedla soud k závěru o důvodnosti trvání vazebního důvodu podle ustanovení §67 písm. a) tr. řádu.
Usnesením ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. 1 To 586/2005 Krajský soud v Ostravě zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně [podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu] a podle ustanovení §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contr. nad stěžovatelem nestanovil dohled probačního úředníka, neboť dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Podle závěrů krajského soudu okresní soud při svém rozhodování vycházel ze zjištěného skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodování o vazbě stěžovatele v přípravném řízení. Krajský soud se ztotožnil rovněž s právními závěry okresního soudu a odkázal na odůvodnění usnesení okresního soudu, přičemž zdůraznil, že stěžovatel je ohrožen přísným trestem odnětí svobody za spáchání zvlášť závažného trestného činu, kdy lze očekávat uložení trestu odnětí svobody nikoliv při dolní hranici trestní sazby. Krajský soud zdůraznil, že obava z hrozícího trestu by mohla působit na stěžovatele v tom směru, že by se mohl stát pro orgány činné v trestním řízení nedostupným.
III.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatele uplatněných v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jakkoli respektuje Ústavní soud zásadu vyplývající z presumpce neviny, tj. že do práv obviněných má být zasahováno co nejméně, přičemž mají být co nejvíce respektována práva zakotvená v čl. 8 odst. 5 Listiny, přesto musí mít především na zřeteli, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není tedy nijak obecným soudům instančně nadřízen, což samozřejmě platí i ve vztahu k dalším orgánům činným v trestním řízení. Z tohoto důvodu nevykonává nad jejich činností dozor ani dohled. Pro rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech se obecně uplatňuje zásada, že jsou to především soudy, které při znalosti všech okolností konkrétní trestní věci, jakož i souvislostí případu musí vždy posoudit a rozhodnout o tom, zda v té které fázi trestního řízení existují či trvají důvody vazby. Ústavní soud do rozhodování soudů ve vazebních věcech zasahuje jen tehdy, jestliže shledá, že rozhodnutí soudu neodpovídá požadavkům ze zákona na ně kladeným, takže tvrzené důvody vazby jsou v příkrém rozporu se skutečnostmi dosud orgány činnými v trestním řízení objektivně zjištěnými. Takové podmínky pro zásah do napadených rozhodnutí Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Ústavní soud ve vztahu k náležitostem odůvodnění tzv. vazebních rozhodnutí judikuje, že z nich musí být zřejmé, že se příslušný soud při svém rozhodování náležitým způsobem zabýval všemi relevantními okolnostmi, které jsou podkladem pro závěr soudu, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v ustanovení §67 písm. a) tr. řádu (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 612/06, I. ÚS 585/02, II. ÚS 530/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z podkladů, které Ústavní soud shrnul výše, je zřejmé, že obecné soudy při rozhodování o vazbě stěžovatele postupovaly ústavně konformním způsobem, i když lze připustit výtku, že některá rozhodnutí o vazbě (ústavní stížnosti nenapadená) jsou po obsahové stránce stručnější, než je tomu v ostatních případech.
Z hlediska rozhodovací praxe obecných soudů je ve vztahu k ustanovení §67 písm. a) tr. řádu nutné připomenout, že označené ustanovení poskytuje rozhodujícímu soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení, jak pokud možno precizně, ovšem s ohledem na individuálně určené okolnosti té které trestní věci, vyložit podstatné pojmy a znaky útěkové vazby dostatečně konkrétně a přitom s ohledem na výsledky dosavadního vyšetřování i objektivně. V projednávané věci důvody uváděné stěžovatelem pro propuštění z vazby byly oběma soudy objektivně posouzeny a s ohledem na v té době dosažené výsledky vyšetřování přiléhavým způsobem vyvráceny. Ústavní soud proto ani zpětně, při znalosti celého průběhu a výsledků v době projednání již pravomocně skončeného trestního řízení, neshledal důvod pro svůj zásah, zejména se zřetelem ke své dosavadní judikatuře, v níž zdůrazňuje (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 33/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz), že důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány činnými v trestním řízení přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry pomíjí předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Ústavní soud tedy konstatuje, že obecné soudy se ve svých, ústavní stížností napadených rozhodnutích, kterými zamítly stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby, a nepřijaly žádost o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, nedopustily po věcné stránce (z hlediska důvodů vazby) žádných pochybení, kterými by narušily jeho ústavní práva a svobody. Důkazy, které oba obecné soudy při svém rozhodování zvažovaly, odůvodňovaly v dostatečné míře podezření, že se stěžovatel dopustil závažné trestné činnosti, že jsou splněny podmínky útěkové vazby podle §67 písm. a) tr. řádu a že nejsou dány důvody pro nahrazení vazby. Tyto své závěry oba obecné soudy náležitě a přesvědčivě zdůvodnily.
Ústavní soud musel ovšem též zvážit, zda se obecné soudy nedopustily při svém postupu a rozhodování procesních pochybení formálního rázu, která by dosáhla ústavněprávní roviny. Z tohoto hlediska je nepochybně relevantní stěžovatelova námitka, že se při rozhodování soudu o jeho návrhu na propuštění z vazby "nemohl sám ústně vyjádřit k důvodům vazby". Při zvažování této námitky musí Ústavní soud konstatovat, že postup obecných soudů nebyl zcela korektní a pohyboval se na samé hraně ústavnosti.
Obviněný (stěžovatel) podal dne 6. 6. 2005 Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě žádost o propuštění z vazby, které státní zástupce nevyhověl a předložil tuto žádost dne 7. 6. 2005 k rozhodnutí Okresnímu soudu v Ostravě. Soudce okresního soudu rozhodoval o této žádosti dne 9. 6. 2005 bez nařízení jednání a bez toho, aby vyslechl obviněného nebo umožnil obviněnému (resp. jeho obhájci) předložit ústně argumenty, jimiž by mohl odůvodnit svůj návrh na propuštění z vazby. Soudce při svém rozhodování vycházel pouze z písemné žádosti obviněného a ze spisového materiálu a vydal usnesení č. j. 0 Nt 4265/2005-4, kterým žádost obviněného o propuštění z vazby podle §72 odst. 3 tr. řádu zamítl a zároveň podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu nepřijal žádost o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, o které rozhodoval Krajský soud v Ostravě. Ten usnesením ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. 1 To 586/2005 stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Krajský soud při svém rozhodování jednal v neveřejném zasedání bez účasti obviněného a jeho obhájce a při svém rozhodování se opíral o písemnou stížnost obhájce obviněného a o obsah vyšetřovacího spisu.
Tento postup okresního a krajského soudu, při němž nebyla obviněnému poskytnuta příležitost osobního slyšení, se tím mohl dostat do rozporu s principem soudního kontradiktorního rozhodování o vazbě, který lze dovodit z článku 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Při zvažování otázky, zda toto pochybení obecných soudů dosáhlo úrovně protiústavního zásahu do práv obviněného, však Ústavní soud dospěl k závěru, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu k porušení ústavnosti nedošlo. Přitom vzal Ústavní soud v úvahu tyto konkrétní skutečnosti:
Z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí je zřejmé, že soudy vzaly v úvahu všechny argumenty, kterými stěžovatel zdůvodňoval svou žádost o propuštění z vazby a náležitě se s nimi vypořádaly. Ostatně ani v dalším průběhu trestního řízení a ani v ústavní stížnosti nepředložil stěžovatel po věcné stránce žádné nové skutečnosti, které by zpochybňovaly důvody pro setrvání ve vazbě.
V době, v níž napadená rozhodnutí byla vydána, nebyla právní úprava procesního postupu při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby, zakotvená v tehdy platném znění trestního řádu, úplná a jednoznačná. Trestní řád neobsahoval žádné explicitní ustanovení o tom, že při rozhodování o žádosti o propuštění z vazby podle §72 odst. 3 tr. řádu má být obviněný osobně slyšen. Tehdy platné ustanovení §242 odst. 2 tr. řádu (dnes již zrušené) nepřipouštělo účast obviněného a státního zástupce na neveřejném zasedání soudu, v němž se rozhodovalo o stížnosti obviněného.
Tehdejší soudní praxe obecně akceptovala rozhodování o žádosti o propuštění z vazby bez osobního slyšení stran a rovněž v neveřejném zasedání soudu při rozhodování o opravném prostředku nebyly strany přítomny a slyšeny. Takový postup byl v té době aprobován také v řadě rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 53/03; sp. zn. III. ÚS 22/03; sp. zn. III. ÚS 544/03, zveřejněno ve sv. 32, usnesení č. 6 Sb. n. a u. ÚS).
Teprve svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (viz č. 239/2005 Sb.) Ústavní soud precizoval svůj názor na ústavní konformitu rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě ve vztahu k osobnímu slyšení obviněného a zrušil ustanovení §242 odst. 2 tr. ř. V něm mimo jiné konstatoval, že podle článku 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem před tím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Posledně zmíněný nález Ústavního soudu byl ve Sbírce zákonů publikován dne 17. 6. 2005, tedy až poté, co v nyní projednávané věci rozhodoval okresní soud (9. 6. 2005) a několik málo dní před rozhodováním krajského soudu (30. 6. 2005). Nelze tedy spatřovat v postupu obecných soudů projev záměrného nerespektování judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud při zvažování všech okolností případu přihlédl také k tomu, že vazba stěžovatele v době rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby netrvala nijak extrémně dlouho (do vazby byl vzat dne 7. 1. 2005 poté, co byl vyslechnut soudcem); celkovou dobu trvání vazby vhledem ke složitosti věci lze pokládat za přiměřenou. V době, kdy o žádosti obviněného o propuštění z vazby rozhodovaly soudy, bylo ukončováno rozsáhlé vyšetřování (obviněný byl se spisem seznamován dne 24. 6. 2005) a již dne 28. 6. 2005 podal státní zástupce obžalobu, čímž se věc dostala pod bezprostřední kontrolu soudu. Protože stěžovatel podával opakované návrhy na propuštění z vazby, bylo dne 1. 8. 2005 konáno u Krajského soudu v Ostravě veřejné zasedání za účasti obviněného a jeho obhájce Mgr. Gureckého, při němž byl obviněný osobně slyšen. Hlavní líčení bylo konáno ve dnech 19. a 20. 9. 2005, kdy obviněný měl opět příležitost k předložení všech argumentů na svou obhajobu.
Ústavní soud nemohl přehlédnout ani tu skutečnost, že trestní stíhání obviněného skončilo pravomocným odsouzením stěžovatele. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2005 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2005 č. j. 3 To 160/2005-816. Stěžovatel se v současné době nachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Z uvedeného vyplývá, že řízení jako celek bylo spravedlivé a vedlo k pravomocnému odsouzení, na jehož celkovém výsledku se namítaná skutečnost, tj. nepřítomnost stěžovatele při soudním rozhodování o žádosti o propuštění z vazby, nemohla nijak projevit způsobem, kterým by došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele.
Obiter dictum Ústavní soud připomíná, že jeho rozhodnutí v této věci se opírá o specifické skutkové okolnosti případu, zmíněné výše. Tímto rozhodnutím Ústavní soud nijak nezpochybňuje pro futuro obecně platné právní závěry, vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (viz č. 239/2005 Sb.), týkající se zásadní nutnosti osobního slyšení obviněného při rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby.
Z výše popsaných důvodů nelze přisvědčit tvrzením stěžovatele o porušení jím uvedených základních práv a svobod. Protože Ústavní soud nezjistil tvrzené porušení základních práv a svobod stěžovatele, nezbylo, než ústavní stížnost a návrh na propuštění na svobodu, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu