ECLI:CZ:US:2008:3.US.498.08.1
sp. zn. III. ÚS 498/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Masná 8, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2007 č. j. 3 To 151/2007-60, a usnesení Krajského soudu Ostravě ze dne 8. 10. 2007 č. j. 30 Nt 1208/2007-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů ve věci návrhu na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že požádal o povolení obnovy zejména z důvodu zajištění svědeckých výpovědí, které nemohly být dříve využity, neboť v původním řízení svědci "z obavy o své zdraví" nevypovídali. Krajským soudem pak nově vyslechnutí svědci podle jeho názoru uvedli "zcela zásadní nové skutečnosti, které svědčí v (jeho) prospěch"; skutečnost, že se nenacházel na místě činu, potvrdil zejména jeho otec, "nepřímo" i jeho tehdejší družka - svědkyně M. K., a v jeho prospěch vypovídala i svědkyně G. P. Od výslechu dalších svědků soud upustil z důvodu údajně ztíženého "vypátrání jejich pobytu" a rovněž bez náležitého odůvodnění odmítl provést konfrontaci se spoluodsouzenými S., K. a R. Stížnostní soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí "pouze převzal citace z usnesení krajského soudu" a jeho stížností se náležitě nezabýval. Stěžovatel míní, že pakliže obecné soudy odpovídajícím způsobem nezdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelem předkládané důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu ustanovení §278 tr. řádu, nepostupovaly v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. řádu a dopustily se tím porušení jeho ústavně zaručených práv.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením krajského soudu byla podle §283 písm. d) tr. řádu zamítnuta stěžovatelova žádost o povolení obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 33 T 23/97; ačkoli soud vyslechl stěžovatelem navržené svědky, uzavřel, zhodnotiv jejich věrohodnost (co se týče stěžovatelova otce), jakož i věcnou nezpůsobilost vnést do věci relevantní (nový) skutkový poznatek, že odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu stěžovatele nemohou. Soud prvního stupně poukázal též na to, že obhajobu, kterou uplatnil v řízení o povolení obnovy, stěžovatel neuplatnil nikdy dříve v průběhu trestního řízení, a i proto ji považoval za účelovou. Taktéž napadeným usnesením vrchního soudu byla stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, zda "důkazy soudu dříve neznámé, ... by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině".
Podle §278 odst. 1 tr. řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze tedy v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, tj. že tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
K posouzení této podmínky, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, jež stěžovatel předložil obecnému soudu v návrhu na povolení obnovy řízení, a které obecný soud konfrontoval se skutkovými zjištěními učiněnými v původním trestním řízení, však není Ústavní soud v zásadě příslušný, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecných soudů, což mu nepřísluší.
Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, Ústavní soud formuloval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.
K tomu v dané věci nedošlo.
Uplatněné právní názory, jakož i předcházející závěry skutkové, obecné soudy adekvátně (úplně a srozumitelně) odůvodnily, a zakotvily v procesu, který - ohledně regulérnosti - nebyl stěžovatelem zpochybněn. Co do hodnocení otázky, zda stěžovatelem navržené důkazy jsou způsobilé ovlivnit (ve výše uvedeném smyslu) výsledek řízení, pak nelze závěry obecných soudů identifikovat ani s excesem ani svévolí zcela zjevně; tím pak není ani opory pro úsudek, že k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod mohlo dojít nerespektováním zásad spravedlivého procesu.
Vzhledem k tomu stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že tak je tomu v posuzované věci.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu