ECLI:CZ:US:2008:3.US.559.08.1
sp. zn. III. ÚS 559/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Kůrky ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1) Ing. F. B., zastoupeného Mgr. Lenkou Piknovou, advokátkou, se sídlem Veselá 237/37, Brno, a 2) F. N., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. listopadu 2007 sp. zn. 6 As 72/2006 a s ním souvisejícímu rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 350/2003-123 ze dne 25. listopadu 2005, rozhodnutí Krajského úřadu Vysočina č. j. KUJI 15470/2003 OÚP-Kv ze dne 23. září 2003 a územnímu rozhodnutí Městského úřadu v Moravských Budějovicích č. j. Výst-3693/2003-URUS/No ze dne 1. července 2003, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Krajského soudu v Brně, Krajského úřadu kraje Vysočina a Městského úřadu v Moravských Budějovicích jako vedlejších účastníků řízení takto:
I. Ústavní stížnost stěžovatele F. N. se odmítá.
II. Ústavní stížnost stěžovatele Ing. F. B. se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 3. března 2008 podání navrhovatelů označené jako ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 72/2006 ze dne 8. listopadu 2007. Podání stěžovatelů vykazovalo formální nedostatky spočívající zejména v absenci povinného právního zastoupení (§30 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Oba navrhovatelé byli proto přípisy Ústavního soudu ze dne 12. března 2008 vyzváni k odstranění vad návrhu ve lhůtě jednoho měsíce od doručení výzvy. Přípis Ústavního soudu byl oběma navrhovatelům doručen dne 14. března 2008.
Stěžovatel 2) na výzvu k odstranění vad podání do dnešního dne nereagoval a plnou moc udělenou advokátu k zastupování před Ústavním soudem, ani návrh na zahájení řízení sepsaný advokátem nepředložil. Z tohoto důvodu byla výrokem I tohoto usnesení jeho ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro neodstranění vad návrhu ve lhůtě k tomu určené.
Stěžovatel 1) vady své ústavní stížnosti po opakovaném prodloužení lhůty k jejich odstranění nakonec odstranil a udělil plnou moc advokátce, která pak Ústavnímu soudu předložila jí sepsanou ústavní stížnost.
Stěžovatel 1) ústavní stížností napadl v záhlaví specifikované rozhodnutí, jímž Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelů, kterou se domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2005 č. j. 29 Ca 350/2003-123, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru územního plánování a stavebního řádu č. j. KUJI 15470/2003 OÚP-Kv ze dne 23. září 2003.
Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší správní soud pochybil ve svém shora uvedeném rozsudku a že stěžovateli byla upřena možnost přezkumu rozhodnutí správního orgánu, čím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý soudní proces dle článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud mylně dovodil, že Policie ČR dne 27. března 2003 na místním šetření nekonala v rámci správního řízení, a tedy jí nevznikla povinnost aplikovat správní řád a vyhotovit protokol o místním šetření provedeném dopravním inspektorátem Policie ČR. Dle stěžovatele se konala dvě samostatná správní řízení. První z nich bylo vedeno Městským úřadem v Moravských Budějovicích, odborem výstavby, v průběhu kterého byl vyhotoven protokol o místním jednání č. j. Výst-3693/2003-URUS/No. Druhé bylo vedeno Městským úřadem v Moravských Budějovicích, odborem dopravy a silničního hospodářství, přičemž v rozporu se správním řádem nebyl vyhotoven protokol o jeho provedení, a tudíž stěžovatel "není držitelem písemného důkazu o provedení místního šetření." Jelikož nebyly provedeny všechny navržené důkazy, stěžovatel se domnívá, že byl zkrácen na svých právech. Dále stěžovatel uvádí, že Nejvyšší správní soud měl přihlédnout k jeho námitce, že územní rozhodnutí o umístění chodníku pozbylo platnosti, když ve lhůtě určené stavebním řádem nebyla stavba zahájena. Stěžovatel považuje tuto námitku za závažnou, i když mu Nejvyšší správní soud klade k tíži skutečnost, že ačkoli měl možnost získat informaci, že o stavební povolení nebylo požádáno, tuto námitku neuplatnil dříve. Konečně stěžovatel shledává porušení svého práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých. Neobnovení obousměrné vozovky mělo za následek snížení hodnoty nemovitosti - budovy ve vlastnictví stěžovatele.
Pro porušení základních práv podle čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud této ústavní stížnosti vyhověl a zrušil citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu a s ním související rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 350/2003-123 rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina č. j. KUJI 15470/2003 OÚP-Kv a územní rozhodnutí Městského úřadu v Moravských Budějovicích č. j. Výst-3693/2003-URUS/No.
Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti dospěl k závěru, že podání ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněné. Je třeba především poukázat na to, že argumenty uvedené v ústavní stížnosti jsou zcela totožné s argumenty uváděnými v průběhu předcházejícího soudního řízení, k nimž obecné soudy zaujaly na základě zjištěného skutkového stavu své právní závěry. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, není jeho úkolem revidovat rozhodnutí obecných soudů, neboť není těmto soudům nadřízen, jeho jediným úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud tedy není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 a 2 Listiny. V projednávané věci Ústavní soud nedovodil porušení základních práv stěžovatele, ale naopak musel v jednotlivých dílčích otázkách toliko přisvědčit vyjádřeným názorům obecných soudů, které se v napadených rozhodnutích velmi podrobně vypořádaly. Skutečnost, že po provedeném řízení obecné soudy stěžovateli nevyhověly a vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Zásah neshledal Ústavní soud ani ve vztahu k tvrzenému zásahu do práva na vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Citované ustanovení stanoví, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Námitka poklesu ceny nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele nebyla v průběhu územního řízení uplatněna. K jejímu uplatnění došlo až v řízení před krajským soudem a tedy ve smyslu zásady koncentrace ovládající soudně správní řízení k ní nelze přihlédnout. Nadto lze přisvědčit názoru Nejvyššího správního soudu, že o takto uplatněné námitce v územním řízení rozhodovat nelze, neboť z žádného právního předpisu nevyplývá právo na trvalost, stálost a neměnnost ceny nemovitosti sousedící s plánovanou stavbou; proti domnělému poklesu tržní ceny se vlastník může bránit uplatněním těch skutečností (hlučnost, zastínění, soulad s územním plánem), které tvrzený pokles ceny způsobí.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal, že námitkám stěžovatele 1) nelze přisvědčit, neboť v projednávaném případě obecné soudy nevykročily z mezí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 11 odst. 3 a 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Z důvodu procesní ekonomie bylo rozhodnuto o obou ústavních stížnostech jedním usnesením senátu, a to přesto, že odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele 2) pro neodstranění vad ve stanovené lhůtě bylo toliko v kompetenci soudce zpravodaje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2008
Jan Musil
předseda senátu