ECLI:CZ:US:2008:3.US.598.05.1
sp. zn. III. ÚS 598/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti H. S., právně zastoupené JUDr. Pavlem Musilem, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 30, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2005 sp. zn. 22 Co 297/2005, za účasti M. F., jako vedlejší účastnice řízení, právně zastoupené JUDr. Stanislavem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, nám. Míru 15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností splňující náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť jím mělo dojít k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení článku 90 Ústavy ČR, jenž obecným soudů ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, domáhala se stěžovatelka (v původním řízení ,,žalobkyně") žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 na vedlejší účastnici (v původním řízení ,,žalovaná") zaplacení částky 44.910,- Kč spolu s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně z částky 7.485,- Kč od 26. října 2003 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o nájmu bytu, uzavřené mezi jmenovanými dne 28. 6. 2000. Jednalo se o smlouvu o nájmu bytu 1+1, I. kategorie v 1. podlaží domu na adrese Rybalkova 57, Praha 10, uzavřenou na dobu neurčitou. V článku 3.4. této smlouvy byla stanovena výše nájemného dle tehdy platných cenových předpisů částkou 1.953,- Kč měsíčně, a to do 1.1. 2003. Dále bylo stanoveno ,,nájemné v místě a čase obvyklé". Dne 13. 8. 2003 stěžovatelka dopisem oznámila vedlejší účastnici, že se nájemné zvyšuje na 9.690,- Kč, s čímž vedlejší účastnice nesouhlasila.
Poté, co uvedený obvodní soud žalobu stěžovatelky zamítl rozsudkem ze dne 31. 1. 2005 č. j. 18 C 119/2004-24, podala stěžovatelka odvolání, o němž bylo rozhodnuto v záhlaví uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze tak, že se rozsudek soudu nalézacího potvrzuje.
Stěžovatelka podala proti citovanému rozhodnutí ústavní stížnost, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2005. Ústavní soud dotazem u obecného soudu zjistil, že stěžovatelka dne 16. 11. 2005 napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Ústavní soud proto řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 15. 12. 2005 č. j. III. ÚS 598/05-10, přerušil s odkazem na ust. §63 zákona o Ústavním soudu a §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Poté, co bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006 sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, stěžovatelka podala návrh na pokračování v řízení o ústavní stížnosti, v němž rozšířila svůj návrh i na zrušení uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
II.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka především namítala, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stěžovatelka poukazuje na to, že v nájemní smlouvě ze dne 28. 6. 2006 sjednala s vedlejší účastnicí regulované nájemné, avšak tato dohoda ohledně výše nájemného byla sjednána výslovně jen do 1. 1. 2003 s tím, že poté bude nájemce platit nájemné ,,v místě a čase obvyklé". Za tohoto stavu se stěžovatelka domnívá, že účastníci nájemního vztahu jednoznačně projevili při uzavření smlouvy vůli diferencovat výši nájemného platnou v době do 1. 1. 2003 a v době po tomto datu, byť neuzavřeli dohodu o konkrétní částce nájemného, která má platit od 1. 1. 2003. Stěžovatelka je přesvědčena, že neexistuje právní podklad pro to, aby se výše nájemného i po 1. 1. 2003 řídila částkou, kterou účastníci výslovně sjednali jako nájemné jen do 1. 1. 2003. Podle názoru stěžovatelky nahrazování chybějící dohody ohledně výše nájmu od 1. 1. 2003 nájemným odpovídajícím vyhlášce č. 176/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, představuje nepřípustnou ingerenci do vzájemného občanskoprávního vztahu mezi pronajímatelkou a nájemkyní.
Stěžovatelka je toho názoru, že v jejím případě došlo k odepření práva na soudní ochranu, zaručeného článkem 36 Listiny a článkem 90 Ústavy, neboť obecné soudy neochránily její právo pronajímatele na úhradu nájemného. Je přesvědčena, že v daném případě zvýšená ochrana nájemce, zaručující mu, aby nebyl povinen platit nájemné vyšší než tzv. "regulované", stanovené vyhláškou č. 176/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemá žádný právní podklad. Dle názoru stěžovatelky aplikovaly obecné soudy uvedený předpis, regulující výši nájmu, nesprávně na právní vztah, který účastníci "regulaci" výslovně podřadili jen po určitou omezenou dobu (od 1. 7. 2000 do 1. 1. 2003).
Stěžovatelka odmítá závěr odvolacího soudu, že část dohody o "zvýšení nájemného" počínaje dnem 1. 1. 2003 je neplatná, a proto zůstává i po uvedeném datu v platnosti původně stanovená výše nájemného, tj. nájemné ve výši odpovídající vyhlášce č. 176/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nesprávnost uvedeného závěru obecného soudu dle stěžovatelky spočívá v tom, že ustanovení článku 3.4. nájemní smlouvy, resp. jeho příslušnou část odvolací soud nesprávně interpretoval jako "dohodu o zvýšení" nájemného, tj. dohodu o změně sjednaných smluvních podmínek, pro kterou za použití ust. §696 odst. 1 obč. zák. , ve spojení s ust. §516 obč. zák. ve vztahu k §493 obč. zák., je zapotřebí splnění požadavku určitosti. Dle názoru stěžovatelky uvedené ustanovení je neaplikovatelné na daný případ, neboť se nejedná o zvýšení nájemného. Tato skutečnost dle názoru stěžovatelky jasně vyplývá ze třetí věty odstavce 3.4. předmětné smlouvy o nájmu bytu.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti dále tvrdila, že na uvedený právní vztah nebyl obecnými soudy správně aplikován §671 odst. 1 obč. zák. Jelikož nájemné nebylo od 1. 1. 2003 sjednáno smluvně, nelze z toho vyvodit jiný závěr než ten, že nájemce je povinen platit nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání.
Ve svém návrhu na pokračování v řízení o ústavní stížnosti ze dne 29. 11. 2006 stěžovatelka dále brojila proti závěrům Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího. Stěžovatelka opět vyjádřila své přesvědčení, že se v daném případě nejednalo o změnu výše nájemného v intencích §696 odst. 1 obč. zák. Stěžovatelka znovu zdůrazňuje, že pro období od 1. 1. 2003 bylo mezi ní a vedlejší účastnicí sjednáno, že nájemné bude činit nájemné obvyklé v daném místě a čase, čímž se dle stěžovatelky rozumí tzv. nájemné tržní. Stěžovatelka opětovně klade důraz na autonomii smluvních stran, již obecné soudy dle jejího názoru nerespektovaly. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že na skutkové okolnosti její věci nedopadají závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 20/05, sp. zn. IV. ÚS 611/05 a sp. zn. I. ÚS 717/05. Stěžovatelka poukazuje na to, že jí citovaná judikatura Ústavního soudu se vztahuje k situacím, kdy obecný soud konstitutivním rozhodnutím pro futuro dotváří objektivní právo; naproti tomu v případě stěžovatelky pro dobu, o kterou se v žalobě projednávané před obecnými soudy jednalo, práva a povinnosti byly účastnicemi nájemního vztahu upraveny a nebylo třeba je dotvářet.
III.
Na základě vyhodnocení obsahu napadených rozhodnutí, argumentace stěžovatelky a výše uvedené smlouvy o nájmu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, shodně jako ve svých ostatních rozhodnutích, jejichž předmětem je posuzování ústavnosti rozhodnutí obecných soudů, zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí v rovině práva jednoduchého, ale posuzuje toliko soulad takových rozhodnutí s ústavním pořádkem ČR, včetně závazků vyplývajících z mezinárodních smluv [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V projednávané věci se Ústavní soud nemohl ztotožnit s námitkami stěžovatelky, jež vycházejí ze zcela mylného právního posouzení věci a ve své podstatě z nepochopení argumentace rozhodnutí obecných soudů, proti nimž stěžovatelka svou ústavní stížností brojí. S valnou částí námitek stěžovatelky se přitom již správně a zároveň velmi podrobně a srozumitelně vypořádaly obecné soudy a Ústavnímu soudu nezbývá, než na jejich argumentaci, uvedenou v odůvodnění napadených rozhodnutí, odkázat.
Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy ve svých rozhodnutích nerespektují smluvní svobodu stran, konstatuje Ústavní soud, že tato smluvní volnost není bezbřehá a konkrétně pro nájemní smlouvu bytu stanoví zákon kogentní obsahové požadavky. Již nalézací soud poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí na znění ust. §686 odst. 1 obč. zák., podle nějž musí nájemní smlouva vedle označení bytu, jeho příslušenství, rozsahu jejich užívání obsahovat také způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši. Nalézací soud citoval znění ust. §696 odst. 1 obč. zák., odkazující na zvláštní předpis a zdůraznil nutnost přesného stanovení výše nájemného nebo přesného způsobu výpočtu s tím, že nájemné musí být buď určité nebo alespoň určitelné a nelze ho zvýšit jednostranně, ale pouze na základě dohody obou stran. Nalézací soud dále připomněl, že sjednává-li se ve smlouvě dopředu tzv. volné nájemné, jehož horní hranice již není určena právním předpisem, je nutné, aby údaj o výši nájemného, který tvoří podstatnou náležitost nájemní smlouvy, byl v této smlouvě konkrétně uveden (tj. číselnou výší) s tím, že zde musí být případně i rozvedeno, za jakých podmínek bude moci pronajímatel jednostranně nájemné zvýšit (např. v závislosti na míře inflace). Jinak lze nájemní smlouvu ohledně výše sjednaného nájemného měnit pouze souhlasnou vůlí obou účastníků (srov. i Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck. 2004, str. 1017 a násl.).
V konkrétním případě stěžovatelky nalézací soud vycházel z toho, že mezi účastníky byla platně uzavřena dne 28. 6. 2000 nájemní smlouva k bytu na dobu neurčitou, a že v této smlouvě bylo konkrétně sjednáno a určeno nájemné ve výši 1.953,- Kč. Obecný soud zdůraznil, že nájemní smlouva mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla uzavřena ještě za účinnosti vyhlášky č. 176/1993 Sb. o regulaci nájemného a po 1. lednu 1995 (po novele obč. zákoníku), a tudíž bylo nutné, aby v nájemní smlouvě byl zcela jasně stanoven způsob výpočtu nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, s důrazem na určitost či určitelnost a přímé stanovení těchto údajů ve smlouvě, včetně určení jejich výše. Tyto podmínky jsou však dle názoru Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci stěžovatelky splněny pouze ve vztahu k výši sjednaného nájemného, které je ve smlouvě uvedeno jako ,,do 1. 1. 2003" (viz str. 2 a 3 rozsudku nalézacího soudu).
S výše citovanou argumentací soudu prvého stupně se v plné míře ztotožnil i soud odvolací, který správným a logickým způsobem zdůvodnil neopodstatněnost námitek stěžovatelky, směřujících proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Odvolací soud především konstatoval, že výše nájemného je zásadně věcí dohody stran, s poukazem na znění ust. §671 odst. 1 obč. zák., a tudíž jen dohodou těchto smluvních stran lze docílit změny výše nájemného. Není sice vyloučeno, aby se strany při uzavírání nájemní smlouvy dohodly, že se stanovené nájemné bude v průběhu trvání nájemní smlouvy automaticky zvyšovat v závislosti na konkrétních skutečnostech. Městský soud v Praze však správně s odkazem na ust. §37 obč. zák. zdůraznil, že takové ujednání musí bezpodmínečně vyhovovat požadavku určitosti, a to pod sankcí jeho neplatnosti. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že článek 3.4. předmětné nájemní smlouvy nelze interpretovat jako dohodu o změně výše nájemného, tj. dohodu o změně sjednaných smluvních podmínek, na niž se vztahuje požadavek určitosti. Nejde o změnu závazkového vztahu ve smyslu §493 obč. zák.
K výše citované vyčerpávající argumentaci obecných soudů, i s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu dovolacího, Ústavní soud toliko dodává, že základní omyl stěžovatelky spočívá již ve způsobu, jakým je formulován její žalobní návrh, kterým se stěžovatelka na vedlejší účastnici ex post domáhala žalobou na plnění zaplacení částky 44.910,- Kč spolu s poplatkem z prodlení, aniž takováto částka měla jakoukoli oporu v předmětné smlouvě. Jednalo o součet částek, které stěžovatelka v postavení pronajímatelky stanovila jednostranným prohlášením jako měsíční nájemné zcela arbitrárně, s odkazem na průzkum nabídek realitních kanceláří (viz str. 2 rozsudku nalézacího soudu) a nyní zpětně požadovala jejich zaplacení. Takovému návrhu nemohl obecný soud z podstaty věci vyhovět, neboť nárok na uvedené plnění postrádal relevantního právního titulu, jak ostatně vyplývá z výše uvedené argumentace obecných soudů. Je totiž zřejmé, že poslední věta článku 3.4. nájemní smlouvy nevyhovuje požadavkům určitosti ve smyslu ust. §37 odst. 1 obč. zákoníku, tuto neurčitost nelze rozptýlit ani za použití výkladových pravidel ve smyslu ust. §35 obč. zák. Poslední věta článku 3.4. nájemní smlouvy je tudíž absolutně neplatná a závazkový vztah, uzavřený na dobu neurčitou, se bude i po 1. 1. 2003 řídit zněním smlouvy bez ohledu na poslední větu citovaného článku. Vzhledem k absolutní neplatnosti výše uvedeného ujednání stěžovatelka postrádala pro jednostranné zvýšení nájemného v předmětné smlouvě jakoukoli oporu.
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že obecné soudy ve věci stěžovatelky rozhodly v souladu s platným právem a s odkazem na ustálenou judikaturu a k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces či k zásahu do jiného ústavním pořádkem garantovaného základního práva nedošlo. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu