ECLI:CZ:US:2008:3.US.666.08.1
sp. zn. III. ÚS 666/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti L. B., zastoupeného JUDr. Miroslavem Richterem, advokátem se sídlem v Karviné, Ciolkovského 282, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2008, č. j. 22 Ca 224/2007-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst.1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stížností napadeným usnesením krajského soudu byla jako nepřípustná [§46 odst. 1 písm. d), §70 písm.a) s. ř. s.] odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 12. 6. 2007, č. j. MSK 87754/2007, kterým byl zamítnut návrh na přezkoumání lékařského posudku. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že správní rozhodnutí žalovaného (vydané dle §77a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona č. 20/1966 Sb.") není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. a proto je vyloučeno podle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkumu ve správním soudnictví; k podpoře svého závěru pak odkázal na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 Ads 81/2005.
Stěžovatel především nesouhlasí s tím, že rozhodnutí správního orgánu vydané dle §77a zákona č. 20/1966 Sb. není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., neboť je naopak přesvědčen, že se jím "závazně určuje povinnost zaměstnavateli se tímto posudkem řídit". V případě, že by rozhodnutí "nemohl přezkoumávat nezávislý soud", byla by "do rukou lékaře soustředěna neobvykle velká nikým nekontrolovaná moc", jelikož (pouhé) přezkoumání krajským úřadem "se jeví jako zcela nedostatečné". K možnosti brojit proti jeho důsledkům (resp. důsledkům lékařského posudku) v občanskoprávním řízení, na kterou je v rozhodnutí soudu odkazováno, pak stěžovatel připomíná konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (zde rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2023/2003) a dovozuje, že "žádný soud v tomto řízení přezkoumání rozhodnutí správního úřadu neprovede". Stěžovatel si je vědom existence přezkumného procesního prostředku, jímž je kasační stížnost, jelikož se však napadené rozhodnutí krajského soudu opírá o rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, je názoru, že by její podání bylo jen "formálním", jestliže je tento rozsudek v dané věci "naprosto jednoznačný".
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti.
V obecné rovině není pochyb, že kasační stížnost podle §102 a násl. s. ř. s. je procesním prostředkem, který před podáním ústavní stížnosti "vyčerpán" být musí; je přitom nerozhodné, že stěžovatel jej hodnotí jako "pouze formální" a předjímá, s ohledem na známý právní názor Nejvyššího správního soudu, že by nedosáhl úspěchu.
Proto i zde platí, že byla-li stěžovateli otevřena možnost užití procesního "opravného" prostředku podle §102 s. ř. s., a ten jinak přípustnou kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu nepodal, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; tomu odpovídají i důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným i v usnesení ze dne 5. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 445/08 a ze dne 22. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 627/08 (http://nalus.usoud.cz) - dospěl Ústavní soud i v daném řízení k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Že o situaci podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, kdy vyčerpat všechny procesní prostředky netřeba, zde nejde, podrobně zdůvodnil Ústavní soud zejména ve druhém výše označeném usnesení, vydaném v řízení, v němž za stěžovatele vystupoval identický zástupce jako ve věci této, a proto na ně zde postačí již jen odkázat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj