ECLI:CZ:US:2008:3.US.67.08.2
sp. zn. III. ÚS 67/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. Š. a 2. J. Z., obou zastoupených Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem v Plzni, Malá ul. 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3569/2007-94 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2007 č. j. 18 Co 655/2006-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanými ústavními stížnostmi se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených dvou rozhodnutí obecných soudů. Usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 67/08, II. ÚS 73/08, byly ústavní stížnosti spojeny ke společnému projednání pod sp. zn. III. ÚS 67/08.
Z předložených kopií rozhodnutí obecných soudů v dané věci zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Stěžovatelé podali žalobu, kterou se domáhali, aby soud rozhodl, že rozhodnutí dvou žalovaných občanských sdružení, které bylo přijato na výroční členské schůzi dne 18. 3. 2006, jímž oba stěžovatelé nebyli přijati za řádné členy žalovaných, je v rozporu se zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, a se stanovami žalovaných, a proto se toto rozhodnutí ruší. Okresní soud v Tachově vydal dne 9. 8. 2006 pod sp. zn. 3 C 82/2006 rozsudek, kterým žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí žalovaných zrušil pro rozpor se zákonem o sdružování občanů a se stanovami žalovaných.
Žalovaná sdružení podala odvolání. Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. 18 Co 655/2006 změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že návrh stěžovatelů na určení, že rozhodnutí žalovaných je v rozporu se zákonem o sdružování občanů a se stanovami žalovaných a že toto rozhodnutí se zrušuje, zamítl z důvodu nedostatku aktivní legitimace.
Stěžovatelé podali dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3569/2007 zamítnuto pro neopodstatněnost.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítali porušení čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Ústavy. Znovu argumentovali rozporem rozhodnutí žalovaných se zákonem o sdružování občanů a se stanovami obou sdružení a vznesli tytéž námitky jako v řízení před obecnými soudy (úprava členství ve stanovách a v provozním řádu, charakter provozního řádu, úprava členství v zákoně o sdružování občanů - protiprávnost "čekatelství na člena", dostatek jejich aktivní legitimace z důvodu již dřívějšího přijetí za člena nebo z důvodu dotčení jejich práv rozhodnutím žalovaných o nepřijetí, protizákonnost provádění společné členské schůze a hlasování dvou sdružení současně).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody. Takové porušení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Ústavní soud nemá za to, že by bylo stěžovatelům znemožněno domáhat se práv u soudu, resp. že by bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Stěžovatelé podali žalobu, které prvostupňový soud vyhověl a rozhodnutí žalovaných zrušil, když vyšel z toho, že stěžovatelé jsou k podání žaloby aktivně legitimováni (měl za to, že stěžovatelé se stali členy obou sdružení). Následně se věcí zabýval odvolací i dovolací soud, které vyšly ze skutkových zjištění prvostupňového soudu, avšak tato odlišně právně hodnotily a dospěly k závěru o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelů (zabývaly se otázkou přijetí členů, nárokem na členství, zákonností institutu "čekatelství na člena", charakterem provozního řádu a stanov sdružení). Své právní závěry o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelů oba soudy řádně a podrobně odůvodnily ve svých rozhodnutích a postačí proto na obě napadená rozhodnutí odkázat. Dovolací soud rovněž poukázal (v rámci posuzování aktivní legitimace) na znění části žalobního návrhu stěžovatelů na zrušení rozhodnutí žalovaných ve vztahu ke znění §15 odst. 1 zákona o sdružování občanů (umožňujícímu pouze žalobu na určení). Ústavní soud má za to, že odvolací i dovolací soud se s námitkami stěžovatelů a s otázkou aktivní legitimace řádně vypořádaly a své právní závěry i dostatečně odůvodnily. Námitky stěžovatelů v ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou a opakováním argumentů již vznesených před obecnými soudy. Ústavní soud přitom není další instancí obecného soudnictví.
Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu