ECLI:CZ:US:2008:3.US.720.06.1
sp. zn. III. ÚS 720/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. července 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti S. D., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. 40 Co 221/2006 ze dne 27. 4. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 96 Ústavy ČR, v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci.
Napadené usnesení, jak je patrno z obsahu spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 50 Nc 5979/2005, bylo vydáno v exekučním řízení, v němž měl stěžovatel postavení povinného, který měl podle exekučního titulu zaplatit oprávněnému celkem částku 1.100.000,- Kč a to tak, že částku 500.000,- Kč měl zaplatit do 15. 6. 2001 a zbývající částku 600.000,- Kč ve splátkách po 150.000,- Kč ročně, splatných vždy do 15. 6. kalendářního roku pod ztrátou výhody splátek, počínaje rokem 2002, přičemž toto exekuční řízení bylo vedeno pro vymožení poslední splátky ve výši 150.000,- Kč, splatné dne 15. 6. 2005.
Okresní soud v Olomouci usnesením č. j. 50 Nc 5979/2005-46 ze dne 14. 12. 2005 k návrhu oprávněného zastavil podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. exekuci, nařízenou jeho usnesením ze dne 12. 7. 2005, dále rozhodl, že stěžovatel je povinen ve stanovené lhůtě zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 4.723,- Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Procesní zavinění na výsledku řízení shledal soud na straně povinného stěžovatele. S odkazem na znění ustanovení §567 odst. 2 občanského zákoníku, v platném znění, (podle něhož plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím peněžního ústavu nebo provozovatele poštovních služeb, je dluh splněn připsáním částky na účet věřitele vedený u peněžního ústavu nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti, není-li dohodnuto jinak) vycházel z toho, že stěžovatel exekučním titulem mu stanovenou povinnost splnil teprve dne 23. 8. 2005, tj. po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (dne 21. 6. 2005) a právo na náhradu nákladů řízení by tedy příslušelo oprávněnému. Soud I. stupně však bral v úvahu, že stěžovatel platbu 150.000,- Kč již dříve zaslal stejným způsobem - příkazem ze dne 1. 6. 2005 bance k výplatě v hotovosti na šekovou poukázku ve výši 150.000,- Kč k zúčtování dne 2. 6. 2005 pro oprávněného, který si tuto platbu nevyzvedl, přičemž k problémům s vyzvedáváním plnění oprávněným docházelo již od roku 2002, a v uvedeném spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné. Náhradu nákladů řízení proto za použití §150 o. s. ř. oprávněnému nepřiznal. Pokud jde o náklady exekuce, zavázal k jejich úhradě stěžovatele podle ustanovení §271 o. s. ř.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, který se věcí zabýval z podnětu odvolání obou stran, ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení soudu I. stupně ve výroku o nákladech exekuce jako věcně správné potvrdil, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky jej však změnil tak, že stěžovateli stanovil povinnost ve stanovené lhůtě nahradit oprávněnému na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 16.333,- Kč a dále mu stanovil povinnost nahradit oprávněnému i náklady odvolacího řízení v částce 535,50 Kč. Odvolací soud, jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, vycházel z obsahu spisu, který svědčí pro závěr, že oprávněný si ve stádiu nařízení exekuce i po něm počínal s potřebnou mírou pečlivosti, což vyplývá z toho, že povinný pohledávku oprávněného zaplatil teprve po nařízení exekuce. Zdůraznil, že v souzené věci bylo rozhodující, že předmětná částka byla dle exekučního titulu splatná ke dni 15. 6. 2005 a k její faktické úhradě - při aplikaci ustanovení §567 odst. 2 občanského zákoníku - došlo teprve dne 23. 8. 2005. Procesní zavinění na výsledku řízení je tak na straně povinného. Ztotožnil se proto se závěrem soudu I. stupně, pokud tento podle ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu zavázal stěžovatele jako povinného k povinnosti zaplatit náklady exekuce. Podle odvolacího soudu, který také dále připomenul, že splnit dluh je povinností dlužníka, jakož i to, že při nesoučinnosti věřitele lze jej splnit za podmínek ustanovení §568 občanského zákoníku - však tvrzení povinného o tom, že oprávněný v červnu 2005 úmyslně mařil převzetí šekové poukázky, prokázáno nebylo, neboť šlo o obyčejnou zásilku nepodléhající žádné evidenci. Pokud jde o rozhodnutí o nákladech řízení mezi jeho účastníky, odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu I. stupně o existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, a tudíž ani o možnosti aplikace ustanovení §150 o. s. ř. na daný případ.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel (souběžně s dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 3. 2008 sp. zn. 20 Cdo 3346/2006 jako nepřípustné odmítnuto) ústavní stížnost, v níž oponuje uvedeným závěrům odvolacího soudu a činí tak v podstatě na podkladě skutkových okolností případu, z nichž zdůrazňuje, že oprávněný jako jeho bratr, s nímž vede dlouhodobé spory, opakovaně svým postupem mařil příjem stěžovatelem mu převodem z bankovního účtu prostřednictvím Poštovní spořitelny zasílaných finančních prostředků. Tvrdí, že s ohledem na změnu ustanovení §567 odst. 2 občanského zákoníku (dle jehož původního znění se dluh považoval za splněný již dnem poukázání) nebylo v jeho silách dluh řádně splnit, když oprávněný si poštovní poukázku, která je příjemci vždy doručována - a to nejen bankou, ale i poštou - formou obyčejné zásilky, nevybral a tím zcela úmyslně způsobil, že se stěžovatel dostal do prodlení, byť příkaz k úhradě dal bance již 15 dnů přede dnem splatnosti dluhu. S odkazem na další předpisy upravující doručování poštovních poukázek pak dovozuje, že uvedená změna ustanovení občanského zákoníku prakticky umožňuje, aby věřitel rozhodoval o tom, zda se dlužník dostane do prodlení či nikoliv, což ve svých důsledcích vede k tomu, že i při řádném plnění dluhu vzniknou neúměrné náklady řízení, které je pak povinen platit dlužník, jenž však v podstatě řádně dluh plnil, přitom se nejedná jen o náklady řízení účastníků, ale i o náklady exekutora, které vznikly zcela zbytečně. Zároveň dodal, že v dané věci osobní předání dluhu je s ohledem na vztahy mezi účastníky vyloučeno a sdělení čísla účtu oprávněného, o něž stěžovatel dříve žádal, mu bylo odmítnuto. S ohledem na uvedené je toho názoru, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo zaručované čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 96 Ústavy a domáhá se proto zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 13. 10. 2006 Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu 40 Co jmenovaného soudu v podstatě setrvala na závěrech napadeného usnesení, že oprávněný podal důvodně návrh na nařízení exekuce a výlučně chování stěžovatele jako povinného vedlo k jejímu zastavení. Z rozhodnutí odvolacího soudu je podle vyjádření zřejmé, že krajský soud při svém rozhodování o nákladech řízení přihlížel k výsledku exekučního řízení, finančnímu postavení stran a jejich chování v řízení a s ohledem na uvedené neshledává ve svém postupu porušení čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy.
Poté, co se seznámil s obsahem spisů Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 50 Nc 5979/2005, 12 C 271/99 a 46 E 526/2002, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není obecným soudům nadřízen. Není tak povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého práva". Činit tak může jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Ústavní soud také připomíná, že ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil
Stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v postupu odvolacího soudu. Ten při rozhodování o odvolání protistrany stěžovatele proti výroku rozhodnutí soudu I. stupně o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a odvolání stěžovatele proti výroku jmenovaného soudu o nákladech exekuce, výrok o nákladech exekuce jako věcně správný potvrdil, rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem však změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost náklady řízení protistraně nahradit, neboť neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro použití ustanovení §150 o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud dostatečně vysvětlil, na základě jakých úvah tak učinil a to jak v poměru k výroku o nákladech exekuce, tak v poměru k výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem. Za stavu, kdy soudy obou stupňů vycházely - na podkladě ustanovení §567 odst. 2 občanského zákoníku - ze zjištění, že pohledávka byla stěžovatelem zaplacena až po nařízení exekuce a tedy ze závěru, že procesní zavinění na výsledku řízení je na straně povinného stěžovatele, nelze závěrům odvolacího soudu v poměru k výroku o nákladech exekuce ničeho vytknout. A nelze tak učinit ani v poměru k měnícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu. V tomto směru odkazuje Ústavní soud na svou judikaturu (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 426/03, III ÚS 259/02 a další), v níž dal najevo, že posouzení podmínek aplikace ustanovení §150 o. s. ř. v konkrétní věci je především záležitostí obecných soudů, na nichž je, aby uvážily, zda s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu tohoto svého diskrečního práva v otázce nákladů řízení využijí či nikoliv a kde ústavní přezkum takového rozhodnutí a zásah Ústavního soudu přichází v úvahu jen výjimečně, v případech extrémního vykročení ze zákonných pravidel, tak jak tomu bylo např. ve věci sp. zn. III. ÚS 727/2000, nikoliv však již ve věci nyní posuzované. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečně zřejmé, proč, na rozdíl od soudu I. stupně, odvolací soud o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. neuvažoval, když uvedl, že relevantní důkaz o neposkytnutí součinnosti oprávněného při plnění dluhu stěžovatelem podán nebyl, přitom zároveň nelze ponechat bez povšimnutí ani připomenutí toho, že při nesoučinnosti věřitele (která zde podle stěžovatele byla již v případě plnění předchozí splátky dluhu) lze dluh splnit za podmínek ustanovení §568 občanského zákoníku, kteréžto možnosti však stěžovatel nevyužil.
Ústavní soud tak uzavírá, že nepovažuje závěry odvolacího soudu v otázce nákladů řízení za ústavně nekonformní, porušující principy spravedlnosti, a jeho rozhodnutí také nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Sám fakt, že stěžovatel se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, ještě nečiní z věci záležitost ústavněprávního charakteru. Ústavní soud tedy v daném případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shora označených neshledal, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu