ECLI:CZ:US:2008:3.US.781.08.1
sp. zn. III. ÚS 781/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. května 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti B. P., zastoupené Mgr. Jiřím Zrůstkem, advokátem se sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4, adresa pro doručování: Tř. Svobody 18, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. prosince 2007 sp. zn. 37 Co 397/2007, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, a za účasti 1) M. P. a 2) společnosti FAST MONEY CORPORATION, s. r. o., se sídlem Nový Jičín, Masarykovo nám. 17/12, zastoupené Mgr. Liborem Holeným, advokátem se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, 1. máje 1000, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 26. 3. 2008, napadá stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2007 sp. zn. 37 Co 397/2007, kterým tento soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh na nařízení předběžného opatření ve výroku napadeného rozhodnutí blíže identifikovaného znění.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo porušeno její základní právo ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stejně jako došlo k porušení článku 1 odst. 1, článku 2 odst. 3, článku 4 a článku 90 Ústavy ČR, a k porušení článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka stručně rekapituluje dosavadní průběh řízení vedeného před Okresním soudem v Blansku pod sp. zn. 6 C 287/2007, a uvádí, že se žalobou domáhá určení vlastnického práva k id. 1/2 nemovitostí, a to rodinného domu č.p. 86, spolu s pozemky, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Boskovice na LV č. 61 pro obec a katastrální území Úsobrno, přičemž se současně domáhala nařízení předběžného opatření, jímž by bylo zakázáno disponovat těmito nemovitostmi jejich "zaknihovanému vlastníkovi" FAST MONEY CORPORATION, s. r. o.
Podle názoru stěžovatelky nelze akceptovat závěr odvolacího soudu, že pro nařízení předběžného opatření není v dané procesní situaci důvod a považuje předmětné usnesení odvolacího soudu za zcela formalistické, neboť údajně nebere v úvahu "faktické okolnosti" spočívající v tom, že stěžovatelka spolu s manželem v předmětné nemovitosti stále bydlí. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že pokud by předběžné opatření bylo nařízeno, byl by zajištěn "status quo" a dalo by se tak předejít sporům s dalšími možnými vlastníky předmětných nemovitostí. Stěžovatelka v této souvislosti zdůrazňuje, že současný vlastník nemovitostí nabyl vlastnictví úkonem, který stěžovatelka považuje za absolutně neplatný, což mělo být podle jejího názoru odvolacím soudem zvažováno jako jeden z důvodů pro vyhovění návrhu na nařízení předběžného opatření.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 11. 9. 2007 č. j. 6 C 287/2007-72 bylo ve věci stěžovatelky (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobkyně) proti žalovaným: 1) M. P. a 2) FAST MONEY CORPORATION, s. r. o. v řízení o návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření rozhodnuto tak, že soud prvního stupně nařídil předběžné opatření, jímž žalovanému ad 2) bylo zakázáno převést ideální polovinu ve výroku specifikovaných nemovitostí na jiného nebo ji zatížit. Důvodem podání návrhu byla skutečnost, že stěžovatelka v roce 2005 darovala svému synovi formou notářského zápisu uvedenou ideální polovinu předmětných nemovitostí. V roce 2006 učinila podle ustanovení §630 občanského zákoníku jednostranný právní úkon, jímž se domáhala vrácení tohoto daru z důvodu hrubého porušení dobrých mravů. Doručením tohoto projevu vůle stěžovatelky žalovanému ad 1) došlo k obnovení vlastnictví předmětné id. poloviny nemovitostí. Žalovaný ad 1) však smlouvou o zajištění převodu práva k nemovitostem ve stejném roce převedl vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalovaného ad 2) k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce. Protože žalovaný ad 1) nedostál svým závazkům ze smlouvy, navrhl žalovaný ad 2) prodej nemovitostí formou dobrovolné veřejné dražby. Žalovaný ad 1) na základě usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 22. 8. 2005 sp. zn. D 315/2005 nabyl do vlastnictví druhou ideální polovinu předmětných nemovitostí.
Soud prvního stupně z výše uvedených skutečností dovodil, že stěžovatelka osvědčila skutečnosti, z nichž vyplývá potřeba zatímně upravit poměry účastníků, neboť v případě konání dražby a vydražení předmětných nemovitostí by došlo k dalšímu zkomplikování majetkových vztahů jak účastníků řízení, tak i případného vydražitele. Nařízením předběžného opatření se tak předejde dalším sporům.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 12. 2007 sp. zn. 37 Co 397/2007 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření ve výroku uvedeného znění zamítl.
Ve velmi kusém odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud konstatoval, že právní situace je taková, že k obnovení vlastnictví podle tvrzení stěžovatelky již došlo. Další převod vlastnictví k předmětným nemovitostem na této skutečnosti nemůže nic změnit.
Podle názoru odvolacího soudu nebyl dán dostatečný důvod pro vyhovění návrhu.
III.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem námitek stěžovatelky, je konfrontoval s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své činnosti respektuje zásadu, že mu nepřísluší přehodnocovat činnost orgánů veřejné moci, pokud jí nedošlo k porušení základních práv a svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami. Ani v projednávané věci se Ústavní soud nezabýval otázkou případné protizákonnosti napadeného usnesení, ale jen tím, zda předmětným usnesením nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky. K tomuto závěru však Ústavní soud nedospěl.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát konstatoval, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů, včetně jejich aplikace v konkrétních případech, jsou záležitostí obecných soudů.
Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti nenamítá, že by odvolací soud nesprávně vyložil příslušná ustanovení o. s. ř. vztahující se k problematice nařízení předběžného opatření (§102, §74 a násl. o. s. ř.), domnívá se však, že by výklad těchto ustanovení provedený odvolacím soudem měl být daleko extenzivnější.
Jak již konstatoval Ústavní soud v usnesení ze dne 20. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 36/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo návrh činí, především prokázána potřeba zatímní úpravy (právních) poměrů účastníků [§75c odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Tato potřeba vyvstává - obecně vzato - v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro právní úkony, jež by vytvořily "nezvratný stav".
Prokázat nezbytnost zatímní úpravy poměrů účastníků je povinen navrhovatel. Důvody potřeby této zatímní úpravy musí žalobce nejen tvrdit, ale především musí o nich soud přesvědčit. V této souvislosti je třeba připomenout, že se tak neděje formou dokazování, protože pro dokazování v procesním smyslu nejsou podmínky. U ostatních okolností významných pro nařízení předběžného opatření postačí, budou-li alespoň osvědčeny do té míry, aby bylo možno předběžné opatření vydat.
Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích dal najevo (viz rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01, dostupné na http://nalus.usoud.cz), že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (ovšem nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání (nařízení) předběžného opatření žádá, tak i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opaření směřovat,.... nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany". Ústavní soud zdůrazňuje, že předběžné opatření je opatřením dočasné povahy s omezenou dobou trvání (§77 o. s. ř.), jímž v žádném případě není prejudikován výsledek sporu. Současně je ve smyslu ustálené judikatury vyžadováno, aby žalobce (navrhovatel) osvědčil základní skutečnosti, tedy nárok sám (přičemž tento nárok nemusí být prokázán nepochybně).
Ústavní soud nepochybuje o tom, že odvolací soud při rozhodování o změně rozhodnutí soudu prvního stupně všechna tato interpretační pravidla dodržel, byť mu lze vytknout, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí není jejich plný smysl a účel zcela jasně a srozumitelně vysvětlen. Přes tuto skutečnost Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatelky chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud znovu připomíná, že tímto rozhodnutím nijak nepředjímá rozhodnutí obecných soudů ve věci samé.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu