ECLI:CZ:US:2008:3.US.863.08.1
sp. zn. III. ÚS 863/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. D. U., zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. 5 Tdo 1100/2007, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. 5 To 7/2007 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2006 č. j. 16 T 3/2006-3464, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou v souladu s ustanoveními zákona č. 82/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu), se stěžovatel domáhá, aby pro porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená usnesení.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu dle §250b odst. 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu 2 let. Stěžovateli byl zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností na dobu 2 roky. Souzená trestná činnost (popsaná pod bodem II. výrokové části rozsudku) spočívala (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel v rozporu s účelem a daným způsobem čerpání úvěru, který byl poskytnut společnosti Outdoor Tourist (předsedou jejíhož představenstva byl) Českou spořitelnou, a. s., na specifikované stavební úpravy, postupně na základě daňových dokladů předkládaných dodavatelskou firmou Domy 2000, s. r. o., udělil příkaz k proplacení specifikovaných faktur dodavatele; ty byly k výzvě stěžovatele opětovně vystaveny přesto, že byly již dříve uhrazeny z úvěru poskytnutého Sparkasse Mühlviertel-West Bank, a. s. (dále jen "SMW Bankou"). Finanční prostředky opětovně proplacené (ve výši 4 560 655,10 Kč) byly jednatelem společnosti Domy 2000, s. r. o., spoluobžalovaným R. M., použity k předčasnému splacení úvěru poskytnutého SMW Bankou.
Taktéž napadeným rozsudkem vrchní soud k odvolání stěžovatele (a spoluobžalovaných) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám znovu rozhodl tak, že stěžovatele zčásti zprostil viny; co do zbytku souzeného jednání (popsaného pod bodem I. výroku rozsudku odvolacího soudu) byl stěžovatel uznán vinným totožným trestným činem s tím, že mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání toliko 10 měsíců, přičemž jinak se uložený trest shoduje s trestem uloženým soudem prvního stupně.
Dovolání stěžovatele a spoluobžalovaného Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl. Stěžovatelovu argumentaci, že peněžní ústavy nebyly v důsledku jeho jednání nijak poškozeny, považoval za bezvýznamnou; podstatou trestného činu podle §250b odst. 2 tr. zákona je totiž použití peněz z úvěru na jiný než určený účel, a zákon již nevyžaduje, aby došlo ke vzniku škody, resp. aby zde byl poškozený subjekt. Dovolací soud nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce, že peněžní prostředky nepoužil na jiný než smluvený účel, a pokud tak činil, že si toho nebyl vědom. Tato tvrzení, uvedl soud, totiž nemají oporu v provedeném dokazování, když úvěrová smlouva mezi Českou spořitelnou, a. s., a společností Outdoor Tourist, a. s., založená na č. l. 618 trestního spisu, vymezuje svůj účel "jasně", a také výpovědi svědků Ing. M. K. (č. l. 3343), S. K.(č. l. 567, 575, 3346-3347) a I. B. (č. l. 611) vylučují, že by za sjednaný účel mohlo být považováno hrazení dodavateli již dříve zaplacených faktur. "V souladu s účelem by bylo maximálně jejich hrazení klientovi, nikoli přímo dodavateli, jež plnění za vykonané práce již obdržel, přestože v době druhé úhrady již původní přijatou částku vrátil".
Stěžovatel je přesvědčen, že jeho jednání, popsané pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu, být úvěrovým podvodem nemůže; byl-li přesto odsouzen, stalo se tak na základě nesprávného právního posouzení věci, čímž byla porušena jeho ústavně zaručená práva. V podrobnostech uvedl, že všemi fakturami, které jsou uvedeny ve výroku rozsudku, byla vyúčtována cena díla, které zhotovila společnost Domy 2000, s. r. o.; veškeré takto vyúčtované stavební práce byly již dříve uhrazeny úvěrem poskytnutým SMW Bankou, a peněžní prostředky, které společnost Domy 2000, s. r. o., následně obdržela z úvěru od České spořitelny, a. s., byly použity k vrácení předchozího plnění poskytnutého z tohoto úvěru SMW Banky. Účelem úvěru poskytnutého Českou spořitelnou, a. s., bylo zaplacení díla, k čemuž došlo, a podle stěžovatele je nerozhodné, že tytéž práce byly již dříve proplaceny z jiného úvěru. Česká spořitelna, a. s., o tom věděla, což potvrdili svědci S. K. a M. K., "o jejichž výpovědi nelze mít pochybnosti", přestože následně obsah svých původních výpovědí zpochybňovali. Podle stěžovatele žádné ustanovení hmotného práva (z pohledu občanskoprávního, resp. obchodněprávního) nebrání tomu, aby zhotovitel vrátil již zaplacenou částku díla, a aby mu stejná částka byla znovu zaplacena; stěžovatel zdůrazňuje, že společnost Domy 2000, s. r. o., si neponechala více než jí na zaplacení ceny díla příslušelo. Díky tomu, že ve výsledku došlo k zaplacení stavebních prací a Česká spořitelna, a. s., se stala úvěrující bankou, která jediná má zástavu na předmětných nemovitostech (a úvěr u SMW Banky je splacen), došlo k naplnění všeho, co bylo mezi účastníky úvěrové smlouvy smluveno, a účel úvěru byl tím naplněn. Na podporu svých tvrzení stěžovatel posléze odkazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/05.
Napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel vytýká neadekvátní stručnost odůvodnění, neboť soud "v podstatě" pouze odkázal na text úvěrové smlouvy a konstatoval ji rozpornou s faktickým čerpáním úvěru.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu a rozhodování obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Stěžovatel opětovně uplatnil námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se k nim též adekvátně vyjádřily. V ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s obecnými soudy, a to především na úrovni jimi aplikovaného práva.
Uvedené platí zejména pro stěžovatelovu stěžejní námitku, že jeho jednáním nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu dle §250b odst. 2 tr. zákona, neboť k dosažení účelu úvěrové smlouvy s Českou spořitelnou, a. s. - zaplacením díla - došlo, a je nerozhodné, že v jeho rámci prováděné práce byly již dříve proplaceny z jiného úvěru.
Z odůvodnění všech napadených rozhodnutí (str. 36 - 37 rozsudku krajského soudu, str. 8 - 9 rozsudku vrchního soudu a str. 9 - 10 usnesení Nejvyššího soudu) je patrné, z jakého důvodu soudy dospěly k závěru, že peněžní prostředky z dotčeného úvěru byly vskutku na jiný než určený účel použity. Také s rozpory ve výpovědích pracovnice banky - svědkyně S. K. - se krajský soud "vypořádal" (str. 37 rozsudku), jestliže je zhodnotil ve prospěch stěžovatele, a vzal rovněž v úvahu, že úvěrový věřitel byl ve většinovém rozsahu "odškodněn", jakož i to, že neoprávněně čerpané úvěrové prostředky nebyly použity k soukromým účelům stěžovatele či jiné osoby; všechny tyto okolnosti se pak promítly do výše uloženého trestu.
Stěžovatelova námitka, že se vůči České spořitelně, a. s., nedopustil jednání, které je v rozporu se zákonem, akceptovatelná není, neboť případné "přefinancování" by bylo možné pouze při sjednání úvěru s vyšší úrokovou sazbou, tedy pro stěžovatele nevýhodnějšího (viz str. 9 rozsudku vrchního soudu). "Pakliže by tvrzení (stěžovatele) o legálnosti refinancování dříve vynaložených výdajů odpovídalo skutečnosti, nebylo by nutné vystavovat duplikáty daňových dokladů již uhrazených závazků a fingovat jejich splatnost, stejně jako doporučení k jejich úhradě stvrzovat osobou nemající pro takovou činnost k investorovi, ale ani ke zhotoviteli díla, žádného vztahu" (str. 37 rozsudku krajského soudu).
Stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/05 tak na zde posuzovanou věc není použitelný, neboť zde nešlo o standardní průběh úvěrového vztahu, kdy úvěr by byl řádně splácen, a obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu nemohly najít uplatnění.
K řečenému je namístě dodat, že skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zákona byla zakomponována do trestního zákona novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1. 1998, spolu se skutkovou podstatou pojistného podvodu, jejichž společnou charakteristikou je, že kriminalizují nikoliv prokázané vyvolání majetkových následků jednání pachatele, nýbrž i jednání, které takovými poruchami hrozí, tedy jakési "předpolí" majetkových škod (srov. k tomu nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/2000, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 21, nález č. 31). Uvedené skutkové podstaty jsou rovněž výrazem toho, že již samotný způsob jednání se považuje za společensky nebezpečný, bez ohledu na způsobenou škodu třetím osobám a její výši (usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 29, usnesení č. 5).
Ohledně závěrů obecných soudů v rovině skutkové platí, že je nelze považovat za nelogické či extrémní; co do hodnocení v řízení provedených důkazů, není důvod k úsudku, že se obecné soudy dopustily svévole či vybočení ze zákonem stanovených procesních postupů, jež by byly způsobilé zasáhnout do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Ústavnímu soudu nepřísluší posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad mezi jednotlivými zjištěními a učiněnými skutkovými závěry, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 Listiny. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 191/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1). Ústavní soud ve své judikatuře též opakovaně konstatoval, že důvod k jeho zásahu je dán také v případech, kdy právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními; v dané věci se však ani o takový případ nejedná.
Na tomto základě, shrnutím řečeného, je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr lze mít za zřejmý. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu