ECLI:CZ:US:2008:3.US.873.06.1
sp. zn. III. ÚS 873/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. prosince 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. V. G., právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem se sídlem v Brně, Vlhká 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2006 sp. zn. 6 Tdo 719/2006 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2005 sp. zn. 3 To 259/2005, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv, garantovaných článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 3, článkem 38 odst. 1 a článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti, jejích příloh a z vyžádaného spisového materiálu obecných soudů, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 3. 2005 sp. zn. 3 T 74/2004 uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dle uvedeného rozsudku obecného soudu dopustit tím, že
"1. dne 23. 8. 2000 kolem 20.30 hod., jako vyšetřovatel Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Břeclav, po skončení výslechu M. R., jako obviněného v trestní věci vedené pod ČVS: OVBV-1007/2000, ve své kanceláři v budově tohoto úřadu v době, kdy spolu byli sami, jmenovanému přikázal, aby se vysvlékl donaha s odůvodněním, že u něj musí provést osobní prohlídku, poté jej začal osahávat na zádech, zadku a varlatech, uchopil ho rukou za přirození, což doprovázel nevhodným slovním komentářem,
2. dne 25. 8. 2000 mezi 16.20-16.50 hod., ve stejném služebním postavení, opět ve své kanceláři v budově Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Břeclavi, poté, když se k němu na základě telefonického předvolání dostavil M. R., tak mu sdělil, že vyšetřování jeho trestní věci pro něj nevypadá moc dobře a požadoval po něm zajištění nějakých pornografických časopisů, poté ho vyzval, aby mu ukázal přirození, což tento učinil, a pak mu začal rukou tento orgán osahávat, jmenovaný mu následně v přesně nezjištěný den na konci měsíce srpna nebo v průběhu září 2000 předmětné časopisy donesl,
3. v přesně nezjištěný den v období měsíce září do 16. 10. 2000 si opět jako vyšetřovatel Policie ČR telefonicky předvolal do své kanceláře ve stejném objektu M. R., kde mu sdělil, že vyšetřování nevypadá nejlépe a je třeba, aby spolupracoval, přičemž při odchodu z místnosti jej přes kalhoty chytil rukou za přirození."
Citovaným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov byl stěžovateli ve smyslu ust. §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest za výše uvedený trestný čin a za sbíhající se trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., kterými byl stěžovatel pravomocně uznán vinným rozsudkem téhož soudu ze dne 8. 10. 2004 sp. zn. 12 T 563/2003. Posledně uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit tím, že
"dne 12. 4. 2002 v odpoledních hodinách, jako policejní orgán Okresního ředitelství Policie ČR SKPV při šetření trestné činnosti R. Č. ve své kanceláři v budově Okresního ředitelství Policie ČR Břeclavi po provedení výslechu jmenovaného po něm požadoval, aby si sundal kalhoty, slipy a ukázal mu tetování na podbřišku, čemuž se podvolil, dále od něho chtěl zajištění časopisů s homosexuální tématikou, které mu tento následně přinesl, kdy obdobně takto jednal ještě nejméně v jenom případě v druhé polovině měsíce dubna 2002, kdy opět ve své kanceláři na R. Č. žádal, aby se svlékl, poté ho začal osahávat na přirození, přičemž mu naznačoval, že pokud mu nevyhoví, může skončit ve vazbě."
Stěžovateli byl prvně citovaným rozsudkem okresního soudu podle §158 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3,5 roku. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z uvedeného rozsudku téhož soudu ze dne 8. 10. 2004 sp. zn. 12 T 563/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně sp. zn. 3 T 74/2004 podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2005 sp. zn. 3 To 259/2005 podle §256 tr. ř. zamítnuto. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce ještě dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2006 sp. zn. 6 Tdo 719/2006 zamítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
II.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že obecné soudy v řízení o jeho trestní věci nepostupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení ve smyslu ust. §2 odst. 5 (zásada volného hodnocení důkazů) a ust. §2 odst. 6 tr. zákona (zásada materiální pravdy a zásada vyhledávací). Stěžovatel obecným soudům vytýká, že neakceptovaly jeho zcela konkrétní důkazní návrhy, které prostřednictvím svého obhájce předkládal, zatímco důkazní návrhy obžaloby byly nalézacím soudem přijímány i nad rámec předmětu dokazování ve vztahu k žalovanému skutku. Odvolací soud dle stěžovatele nezhojil pochybení soudu prvého stupně, nýbrž toliko přečetl prohlášení osob, které byly ochotny svědčit ve prospěch stěžovatele, a neprovedl důkaz výslechem těchto osob.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že okresní soud ukončil dokazování i přes námitky stěžovatele, že s ohledem na důkazní situaci není připraven k závěrečné řeči. Stěžovatel označuje takový postup za rozporný s článkem 40 odst. 3 Listiny, podle nějž má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby. Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním okresního soudu, který svůj postup odůvodnil poukazem na to, že postačí, je-li k závěrečné řeči připraven obhájce obviněného. Stěžovatel zdůrazňuje, že jeho trestní věc není tak jednoduchá, aby byl mohl svou závěrečnou řeč před soudem prvého stupně přednést bez jakékoli, alespoň minimální přípravy. Ani toto pochybení okresního soudu nebylo dle stěžovatele v odvolacím řízení napraveno.
Za další závažné porušení procesních pravidel stěžovatel považuje skutečnost, že Okresní soud Brno-venkov dle jeho názoru rozhodoval o uložení souhrnného trestu, aniž měl prokazatelně k dispozici trestní spis týkající se předchozího odsouzení. Stěžovatel poukazuje na to, že stěžovateli byla dne 6. 10. 2005 okresním soudem odeslána rozhodnutí odvolacího soudu v obou jeho výše uvedených trestních věcech, vedených u soudu prvého stupně.
V další části odůvodnění své ústavní stížnosti se stěžovatel vyjadřuje konkrétněji k důkazům provedeným před soudem nalézacím. Stěžovatel zdůrazňuje, že rozhodnutí obecného soudu o jeho vině trestným činem je postaveno na jediném přímém důkazu - tvrzení poškozeného. Všechny ostatní svědecké výpovědi v neprospěch stěžovatele jsou založeny na tom, co uvedeným svědkům sdělil sám poškozený. Samotná výpověď poškozeného pak dle názoru stěžovatele naráží na četné rozpory, jež stěžovatel ve svém podání předestřel. Stěžovatel zejména poukázal na rozpory ve výpovědích svědků B., P., H. a Š. S těmito rozpory se obecné soudy dle názoru stěžovatele dostatečně nevypořádaly a z napadených rozhodnutí nevyplývá, které z okolností, jež svědci uváděli, považují soudy za prokázané a z jakého důvodu. Dle názoru stěžovatele tak došlo k jasnému porušení ust. §125 odst. 1 tr. řádu, stejně jako k porušení zásady presumpce neviny, neboť obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí nevysvětlily, proč výše uvedeným rozporům v provedených důkazech není třeba věnovat větší pozornost. Stěžovatel dále polemizuje s argumentací obecných soudů, pokud jde o hodnocení věrohodnosti poškozeného. Stěžovatel považuje tvrzení obecných soudů o tom, že poškozený neměl žádný důvod, aby vědomě uváděl nepravdivé údaje, za neodůvodněnou spekulaci bez opory v provedeném dokazování, přičemž obecné soudy nepřistoupily na provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, které by skutkové pochybnosti mohly rozptýlit.
Jako další námitku procesního charakteru stěžovatel uvádí, že vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo jakožto předsedkyní senátu podepsáno JUDr. V., která však nakonec v senátě vůbec nezasedala. Stěžovatel vyjadřuje názor, že uvedeným postupem mohlo dojít k porušení článku 38 odst. 1 věta první Listiny, jenž stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
III.
Ústavní soud si v projednávané věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že tato toliko stručná vyjádření neobsahovala žádnou novou argumentaci či skutečnosti, jež by nebyly seznatelné z napadených rozhodnutí obecných soudů a jejich spisového materiálu, považoval Ústavní soud za nadbytečné, aby tato vyjádření byla stěžovateli zasílána k replice. Ústavní soud si dále vyžádal trestní spisy vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 12 T 563/2003 a sp. zn. 3 T 74/2004.
Na základě obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a výše uvedeného spisového materiálu obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá především ve zpochybnění hodnocení provedeného dokazování, jež provedly v napadených rozhodnutích obecné soudy. Ústavní soud s ohledem na stěžovatelem uplatněné námitky považuje za nutné zopakovat, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Právě v této souvislosti Ústavní soud již také několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).
V projednávané věci Ústavní soud shledal, že ač byly v trestním řízení před obecnými soudy provedeny výslechy celé řady svědků, představovala jediný přímý důkaz o vině stěžovatele výpověď poškozeného M. R. Obecné soudy došly k závěru o věrohodnosti tohoto svědka po zhodnocení kontextu jeho výpovědí. Vedle konzistence výpovědí poukázaly soudy mimo jiné i na to, že poškozený sám nikdy neučinil žádné kroky k tomu, aby byl stěžovatel trestně stíhán, nýbrž že skutek vyšel najevo v rámci šetření jiné trestné činnosti stěžovatele (věc vedená u nalézacího soudu pod sp. zn. 12 T 563/2003). Jak v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí zdůrazňuje odvolací soud, je z výpovědi poškozeného zřejmé, že v podstatě měl zájem celou situaci vyřešit tak, aby nebyl ze strany stěžovatele nadále obtěžován. Odvolací soud dále argumentuje v tom smyslu, že pokud by se poškozený býval chtěl stěžovateli pomstít, učinil by tak již v době, kdy mělo k celé věci dojít, tedy v roce 2000. Rovněž pokud by si poškozený celou záležitost vymyslel, aby dosáhl toho, že stěžovatel bude z věci odvolán, byl by dle hodnocení odvolacího soudu zajisté podal příslušnou stížnost již v době, kdy byla jeho trestní věc projednávána. Dalším důkazem, podporujícím věrohodnost poškozeného, byl i znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie (viz str. 3 odsuzujícího rozsudku). Pokud jde o další svědecké výpovědi, převážně jde o výslechy osob, jimž se měl poškozený svěřovat s nestandardním chováním stěžovatele vůči němu.
Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů při dokazování a hodnocení důkazů v předmětné trestní věci neznamenal porušení základních práv garantovaných Listinou. Okolnost, že se rozhodnutí o vině stěžovatele opírá především o výpověď poškozeného, není v případech trestných činů podle hlavy osmé trestního zákona ničím výjimečným. Taková důkazní situace klade na obecný soud při hodnocení důkazů zvýšené nároky. Hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného musí být provedeno s mimořádnou pečlivostí a s důrazem na zásadu presumpce neviny. Pokud však obecný soud výpověď poškozeného, o níž závěr o vině trestným činem opírá, náležitě, nerozporně a logicky odůvodní, nepřísluší Ústavnímu soudu, aby věrohodnost takového svědka přehodnocoval. Je třeba připomenout i s ohledem na zásady bezprostřednosti a ústnosti, že to jsou soudci nalézacího soudu, kdo svými smysly vnímají výpověď svědka.
V projednávané věci obecné soudy důsledně uplatnily zásadu volného hodnocení důkazů a postupovaly při odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s ust. §125 odst. 1 tr. řádu. To se týká i případných drobných rozporů ve výpovědích osob, kterým se měl poškozený se svými problémy svěřovat. Těmto rozporům se v souladu s citovaným ustanovením věnuje na str. 4 a 5 odůvodnění napadeného usnesení a na jeho argumentaci lze pro stručnost odkázat.
Rovněž pokud jde o důkazní návrhy, které stěžovatel učinil v řízení před obecnými soudy (např. č. l. 305, dále v odůvodnění odvolání na č. l. 358, č. l. 363 atd.), stěžovatel v rámci své obhajoby ani v ústavní stížnosti nikdy srozumitelně nesdělil, jakým způsobem by výpověď jím navrhovaných svědků měla změnit skutková zjištění obecných soudů, která, jak už bylo řečeno, jsou založena na výpovědi poškozeného R. Z podání stěžovatele vyplývá, že se uvedení svědci mohli nanejvýš vyjadřovat k obecné věrohodnosti poškozeného, těžko však mohli před soudem uvést konkrétní skutečnosti, jež by přímo vyvracely jeho tvrzení ohledně trestné činnosti, která je stěžovateli kladena za vinu. V této souvislosti lze poukázat zejména na písemné vyjádření R. J. (č. l. 349 až 351), o jehož výslech v hlavním líčení či před odvolacím soudem stěžovatel usiloval. V písemném prohlášení R. J. interpretuje, co mu měl poškozený sdělovat ohledně svých kontaktů se stěžovatelem jako vyšetřovatelem Policie ČR. Jakkoli může vyjádření svědka J. vrhat na osobu poškozeného negativní světlo, popř. dokládat nepřátelský vztah poškozeného ke stěžovateli, samotný obsah vyjádření se ke skutku, za nějž byl stěžovatel odsouzen, nevztahuje. Kromě obecně negativního vztahu poškozeného ke stěžovateli, který v jeho trestní věci figuroval jako policejní vyšetřovatel, nelze z písemného vyjádření dovodit konkrétní motiv, jež by poškozeného vedl k tomu, aby stěžovatele křivě obviňoval. Je pravda, že nalézací soud v hlavním líčení vyslechl několik svědků k návrhu státního zástupce, kteří rovněž vypovídali o tom, co jim poškozený sděloval. V těchto případech se však jednalo o osoby, kterým se poškozený svěřil přímo s nevhodným jednáním stěžovatele, v němž byl posléze spatřován trestný čin (viz výpověď svědkyně advokátky dr. B., dr. P. dr. H., ale i plk. Š., M. J.).
Z výše uvedeného plyne, že obecným soudům nelze vytýkat porušení zásad trestního řízení plynoucích z ust. §2 odst. 5 tr. řádu. Ohledně zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele, lze spolu se soudem odvolacím (str. 5 v záhlaví uvedeného usnesení) poukázat i na úzkou souvislost s předchozí trestní věcí stěžovatele, vedenou u nalézacího soudu pod sp. zn. 12 T 563/2003. Stěžovatelem navrhovaní svědkové by byli spíše s to vypovídat ohledně skutků, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto a nikoli o skutku aktuálně projednávaném. Shrnuto, nelze za daných okolností hledět na zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele jako na postup, kterým by obecné soudy zasáhly do jeho práv na obhajobu a spravedlivý proces.
Ústavní soud dále věnoval pozornost i stěžovatelovým námitkám čistě procesního charakteru, avšak i ty shledal nedůvodnými. Především nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že nalézací soud rozhodoval o uložení souhrnného trestu, aniž měl k dispozici trestní spis týkající se jeho předchozího odsouzení, neboť taková skutečnost ze spisového materiálu neplyne. Naopak z předkládací zprávy na č. l. 375 spisu vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 3 T 74/2004 se podává, že spis vedený u téhož soudu v předchozí trestní věci stěžovatele (12 T 563/2003) byl ještě ke dni 20. 5. 2005 v dispozici okresního soudu.
Námitkou stěžovatele, že mu nebyl nalézacím soudem dán dostatečný čas na přípravu závěrečné řeči v hlavním líčení a nalézací soud za tímto účelem hlavní líčení neodročil, se již podrobně zabýval Krajský soud v Brně v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí o odvolání stěžovatele (str. 5). Ústavní soud se se závěry krajského soudu ztotožňuje a pro stručnost na jeho argumentaci odkazuje s tím, že postup nalézacího soudu nelze považovat za zásah, jež by odůvodňoval kasaci napadených rozhodnutí. Jak již uvedl soud odvolací, trestní řád nestanoví, že by soud musel odročit hlavní líčení, pokud o to obžalovaný požádá, z toho důvodu, že si chce připravit závěrečnou řeč a ani z hlediska kautel práva ústavního nelze v zamítnutí takové žádosti obžalovaného spatřovat porušení jeho práva na obhajobu, nepřistoupí-li další okolnosti zcela mimořádné, jež však Ústavní soud v projednávané trestní věci neshledal.
Pokud jde o námitky ohledně postupu odvolacího soudu, zde je třeba především zdůraznit, že stěžovatel, popř. jeho obhájce, se měl možnost vyjádřit ke složení senátu odvolacího soudu při veřejném zasedání, konaném dne 24. 8. 2005, což však neučinil a žádnou námitku uvedeného charakteru nevznesl. Ústavní soud připomíná, že sama skutečnost, že se během řízení před odvolacím soudem změní složení senátu, neznamená, že dochází k porušení článku 38 odst. 1 věta první Listiny, tzn. že by byl stěžovatel odňat svému zákonnému soudci. K takovému pochybení by došlo jen tehdy, pokud by se změna složení senátu odehrála v rozporu s právními předpisy a příslušným rozvrhem práce. Nic takového neplyne ani z námitek stěžovatele, ani ze spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici. Pro úplnost je třeba připomenout, že stěžovatel mohl uvedenou námitku uplatnit v řízení dovolacím ve smyslu dovolacího důvodu dle ust. §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, což rovněž neučinil, ale opřel své dovolání o důvody uvedené pod písm. g) a l) citovaného ustanovení.
Ústavní soud rovněž konstatuje, že ani postupu Nejvyššího soudu nelze v trestní věci stěžovatele vytýkat žádná pochybení, stěžovatel ostatně ani žádnou konkrétní argumentaci proti rozhodnutí dovolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti neuváděl.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávanou ústavní stížnost je třeba odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu