ECLI:CZ:US:2008:3.US.936.08.1
sp. zn. III. ÚS 936/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. května 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila jako soudce zpravodaje ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., právně zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 6. 2007 č. j. 7 C 155/89-2314 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2008 č. j. 54 Co 377/2007-2345, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas a i v ostatním splňující podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených článkem 5, článkem 10 odst. 1 a 2 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").
Jak se podává z ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal rozhodnutí o neplatnosti skončení pracovního poměru a náhrady mzdy. V tomto pracovněprávním sporu bylo již rozhodnuto částečným rozsudkem ze dne 8. 10. 1991. Zbývá tedy rozhodnout o nároku žalobce na náhradu mzdy a další kroky s tím související.
Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl soud prvého stupně tak, že se opatrovníkem stěžovatele jako žalobce pro uvedené řízení ustanovuje Statutární město Kladno, se sídlem nám. Starosty Pavla 44, Kladno. Rozhodnutí obecného soudu bylo odůvodněno tím, že stěžovatel jako žalobce v průběhu civilního řízení svými návrhy opakovaně bezdůvodně a nesrozumitelně mění a rozšiřuje rozsah jím uplatňovaných nároků, opakovaně nedůvodně vznáší námitky podjatosti soudců, kteří předmětnou věc projednávají, odmítá komunikovat se soudem a opakovaně a bezdůvodně podává návrhy na určení lhůty k provedení různých procesních úkonů. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel není schopen se plnohodnotně účastnit soudního řízení, hájit svá práva a jasně a srozumitelně se vyjadřovat ve vztahu k soudu.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o kterém Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl tak, že usnesení soudu prvého stupně o ustanovení opatrovníka potvrdil.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil svůj názor o nesouladu odůvodnění rozhodnutí obou soudů se znaleckými posudky z oboru psychiatrie a klinické psychologie, jež byly v jeho věci zpracovány ohledně otázky způsobilosti stěžovatele k právním úkonům. Stěžovatel upozorňuje na závěry soudních znalců o tom, že je z hlediska psychiatricko-psychologického schopen činit právní úkony. Zdůrazňuje, že obecnými soudy citované ust. §29 odst. 3 o. s. ř., jež umožňuje předsedovi senátu ustanovit účastníku řízení opatrovníka, na jeho případ nedopadá. Stěžovatel má za to, že se na něj žádný z důvodů v uvedeném ustanovení nevztahuje, a to ani překážka ,,nesrozumitelného vyjadřování", neboť stěžovatel netrpí vadou řeči, mluví naprosto jasně a čistě česky a každé jeho slovo je naprosto srozumitelné. Stěžovatel vyjadřuje názor, že obecný soud závěry znalců chybně interpretoval, neboť dle znaleckého posudku je jeho schopnost účastnit se soudního jednání snížena toliko nepodstatně. Stěžovatel poukazuje na údajné nepřesnosti v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, kde jsou zmiňovány jeho tzv. kverulantské projevy během řízení před obecnými soudy. Ze strany obecného soudu jde dle názoru stěžovatele o kritiku jeho procesního postupu a nikoli o skutečnosti, jež by mohly být důvodem pro postup dle ust. §29 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel přitom rekapituluje prostředky, jimiž soud dle občanského soudního řádu může reagovat na kverulantské chování účastníků, jež však nelze nahrazovat tím, že soud zcela zbaví účastníka možnosti činit procesní úkony a hájit tak svá práva.
Dle názoru stěžovatele obecné soudy výše uvedeným postupem hrubě zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces, když jej zbavily možnosti před soudem samostatně vystupovat a hájit své zájmy. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejména nález sp. zn. IV. ÚS 412/04, v němž Ústavní soud konstatoval, že účastník nemůže být omezen ve způsobilosti k právním úkonům jenom proto, že soustavně "bombarduje" soudy svými podáními.
V postupu obecných soudů tak stěžovatel spatřuje závažný zásah do své osobnostní integrity, který je nutno zkoumat z pohledu potenciálních zásahů do základních práv, garantovaných článkem 5 Listiny, podle nějž je každý způsobilý mít práva, a článkem 10 odst. 1, 2 Listiny, chránícím lidskou důstojnost a soukromí. Tato práva Listina garantuje jako tzv. "základní práva absolutní", jak zdůrazňuje stěžovatel, a k jejich omezování lze přistoupit jen za účelem ochrany základních práv jiných osob anebo za účelem ochrany veřejného zájmu (stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 453/03 a Pl. ÚS 42/02 ).
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i další spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že pod sp. zn. III. ÚS 2951/07 byl projednáván obsahově a argumentačně totožný návrh stěžovatele, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 6. 2007 č. j. 7 C 8/93-1798 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007 č. j. 68 Co 353/2007-1825, jimiž bylo obecnými soudy rovněž rozhodováno o ustanovení opatrovníka stěžovateli, a to ze stejných důvodů, jako je uvedeno shora. Tato předchozí ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2008 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Vzhledem k totožnému charakteru obou věcí Ústavní soud pro stručnost v podrobnostech odkazuje na odůvodnění svého usnesení sp. zn. III. ÚS 2951/07.
V uvedeném usnesení Ústavní soud konstatoval, že postup dle §29 odst. 3 o. s. ř není omezen na případy, kdy účastník trpí duševní poruchou takového rázu, že je namístě zbavení způsobilosti k právním úkonům. Tyto dva právní instituty nelze směšovat způsobem, jakým to ve svých podáních činí stěžovatel. Dle cit. ust. §29 odst. 3 o. s. ř. předseda senátu může mimo jiné ustanovit opatrovníka účastníku, který byl stižen duševní poruchou nebo se z jiných zdravotních důvodů nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení. Schopnost účastnit se řízení přitom nelze vykládat jako pouhou možnost fyzické přítomnosti či schopnosti činit soudu podání, jakkoli nesmyslná či nesrozumitelná. Dané ustanovení dopadá mimo jiné také na ty účastníky řízení, jimž jejich abnormální psychické vlastnosti neumožňují svá práva před soudem plnohodnotně obhajovat, a to i přesto, že u nich jinak ke zbavení způsobilosti k právním úkonům nedošlo.
V zájmu účastníků, vykazujících patologické extrémní kverulantské chování, jež jim ztěžuje jejich účast na smysluplném soudním řízení, je přípustné, aby jim byl ve smyslu citovaného ustanovení o. s. ř. opatrovník ustanoven. Je na obecném soudu, aby vyhodnotil, kdy kverulující chování účastníka nabývá takových forem, že mu znemožňuje, aby u soudu smysluplně obhajoval svá práva. Tak tomu bude zejména v těch případech, kdy je z dosavadního chování a projevů účastníka zřejmé, že ho k smysluplné účasti v řízení nelze přimět jiným způsobem (např. opakovanými výzvami k doplnění podání pod sankcí odmítnutí návrhu, hrozbou pořádkové pokuty ve smyslu §53 o. s. ř., výzvou, aby si opatřil advokáta apod.). Ústavní soud zároveň připomíná, že znalecký posudek z odvětví psychiatrie či klinické psychologie v takovém případě představuje toliko jeden z možných důkazních prostředků a soud závěry znalců není při posuzování vhodnosti postupu ve smyslu ust. §29 odst. 3 o. s. ř. vázán. Úkolem znalce není posuzování právních otázek.
Ústavní soud konstatuje, že i v nyní projednávaném případě obecný soud postupoval v mezích výše uvedených zásad, jestliže stěžovateli ustanovil opatrovníka, neboť bylo patrno, že stěžovatel není s to smysluplným způsobem před soudem samostatně jednat. Jak již bylo konstatováno ve výše citovaném předchozím usnesení v jiné obdobné věci stěžovatele, je to právě soud prvého stupně, kdo je s to nejobjektivněji posoudit charakter a míru kverulujících projevů stěžovatele. Tento soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí opět zevrubně popsal soustavné kverulující chování stěžovatele, jež obecnému soudu prakticky znemožňovalo pokračovat v řízení v dané věci, přičemž soud odkázal na závěry soudních znalců, jejichž posudky objektivně prokázaly existenci kverulantské poruchy osobnosti.
Ústavní soud se měl již v průběhu řízení o předchozí ústavní stížnosti téhož stěžovatele, ale i v nyní projednávané věci, sám možnost přesvědčit, jakým způsobem probíhá komunikace stěžovatele se státními orgány, neboť stěžovatel ve smyslu §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, zahrnul Ústavní soud změtí velmi obsáhlých, do značné míry nesrozumitelných či po obsahové stránce zmatených podání a přípisů, námitek podjatosti atd.
Pro větší názornost lze dále odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze, které dopodrobna rozvádí nesmyslné obstrukční chování stěžovatele během řízení před obecnými soudy. Řízení, v němž se stěžovatel domáhá rozhodnutí o neplatnosti skončení pracovního poměru u žalované společnosti Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s., a s tím spojených finančních nároků, bylo zahájeno již v roce 1989. Délka řízení však není zaviněna soudem, nýbrž samotným žalobcem (stěžovatelem), který se soudem komunikuje zásadně písemně, přičemž jeho projevy jsou velmi obsáhlé a v převážné míře nejsou srozumitelné. Jak konstatoval odvolací soud, stěžovatel není schopen ani přes opakovaná poučení soudem chápat rozdíl mezi procesním úkonem, kterým navrhne provedení důkazů, jež považuje za nezbytné k rozhodnutí o věci a návrhem na určení lhůty k provedení určitého procesního úkonu. Jak obecný soud připomněl, je účelem uvedeného institutu dosažení zrychlení řízení v případě, kdy soud buď vůbec nekoná nebo jen s neodůvodněnými prodlevami. O takovém návrhu pak musí vždy rozhodnout soud nadřízený soudu I. stupně. Po dobu, než o takovém návrhu bude rozhodnuto, nemůže soud činit ve věci žádné další úkony, neboť celý spis musí předložit svému nadřízenému soudu. Jak již konstatoval Městský soud v Praze v opakovaných rozhodnutích o návrzích stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu, jsou tyto návrhy zcela nedůvodné a ve svém důsledku vedou k neúměrnému prodloužení délky řízení. Stejně tak nedůvodnými byly shledány i opakované námitky podjatosti vznášené stěžovatelem. Obecný soud shledal, že délka řízení, stejně jako obsáhlost spisu a jeho nepřehlednost, je zaviněna stěžovatelem, který není schopen plnohodnotné komunikace se soudem a hájení svého práva, i když je plně způsobilý k právním úkonům.
Městský soud v Praze odkazuje mimo jiné na protokol o jednání, které předcházelo vydání rozhodnutí soudu prvého stupně, z nějž plyne, že stěžovatel byl nalézacím soudem vyzván, aby označil osobu, která jej bude v řízení zastupovat a s níž bude ochoten spolupracovat tak, aby řízení mohlo být v dohledné době ukončeno. Stěžovatel v postavení žalobce odmítl takovouto osobu označit s odůvodněním, že je v řízení již zastoupen opatrovníkem, kterým je město Kladno. I když byl soudem poučen, že se jednalo pouze o zastupování v jiném řízení, setrval stěžovatel na svém. Nyní však zpochybňuje zastupování své osoby ustanoveným opatrovníkem a navrhuje jeho odvolání právě s odkazem na zastupování v tomto jiném řízení, které dle jeho mínění nebylo kvalitní a nebylo v jeho zájmu.
Podobně, jako ve svém předchozím rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 2951/07, musí Ústavní soud i nyní poukázat na skutečnost, zdůrazněnou i soudem odvolacím, že ze spisového materiálu nevyplývá a ani sám stěžovatel nenamítl žádnou skutečnost, jež by nasvědčovala tomu, že ustanovený opatrovník Statutární město Kladno stěžovatele nebude náležitým způsobem zastupovat. Jak již zdůraznil odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, uvedený opatrovník byl stěžovateli ustanoven již v jiných řízeních, v nichž stěžovatele zastupoval vždy řádně a činil úkony v jeho prospěch.
Tak jako ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2951/07, ani v aktuálně projednávané obdobné věci Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými usneseními neshledal, a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu