ECLI:CZ:US:2008:3.US.962.07.1
sp. zn. III. ÚS 962/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti K. M., zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Národní 43, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. ledna 2007 č. j. 33 Cdo 27/2007-338, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2006 č. j. 55 Co 165/2006-316 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. prosince 2005 č. j. 38 C 278/99-273, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení a A. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jejího názoru porušila její právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že se žalobou proti vedlejšímu účastníkovi domáhala určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu ve výši 4/6 z celku na domě a pozemcích v katastrálním území Horní Počernice, zapsaných na LV č. 534 u Katastrálního úřadu Praha - město, z titulu vrácení daru podle ustanovení §630 občanského zákoníku.
Ve vztahu k zamítavému rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé stěžovatelka zdůrazňuje, že označený soud tak rozhodl přesto, že vedlejší účastník byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 1 T 74/99 pravomocně odsouzen pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle ustanovení §249a odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit proti stěžovatelce tím, že v nemovitostech, k nimž stěžovatelce svědčilo právo doživotního užívání, vyměnil zámek, čímž jí měl znemožnit jejich užívání. Soud prvního stupně údajně pochybil tím, že v řízení tento trestní rozsudek přezkoumával, ačkoli soud v občanskoprávním řízení je výrokem o vině a trestu vázán.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka rovněž v údajném porušení rovnosti účastníků řízení, neboť v pravomocně skončeném řízení byly důkazy navržené stěžovatelkou hodnoceny v její neprospěch, přičemž ve věci rozhodující obecné soudy při hodnocení provedených důkazů údajně porušily princip uvedený v ustanovení §132 o. s. ř. Stěžovatelka tvrdí, že některé z navržených důkazů nebyly provedeny, resp. ty, které provedeny byly, nebyly buď hodnoceny vůbec nebo zcela nedostatečným způsobem.
Soud prvního stupně údajně pochybil rovněž v tom, že při svém rozhodování vzal v úvahu i závěry, k nimž dospěl Obvodní soud pro Prahu 9 v řízení tímto soudem vedeném pod sp. zn. 8 C 42/95.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka požádala o přednostní projednání své věci z důvodu její naléhavosti (ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 7. 12. 2005 č. j. 38 C 278/99-273 žalobu stěžovatelky (v dřívějším řízení v postavení žalobkyně) proti vedlejšímu účastníkovi A. M. (v dřívějším řízení v postavení žalovaného) nejprve podle petitu o vrácení daru, později po připuštění jeho změny na určení vlastnického práva předmětných nemovitostí zamítl (výrok pod bodem I.).
V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo prováděno poměrně obsáhlé dokazování, v jehož průběhu byla slyšena řada svědků navržených oběma účastníky, stejně jako byl předmětem dokazování i obsah kopií úředních záznamů Policie ČR, městského oddělení Horní Počernice, které byly součástí jak spisu sp. zn. 38 C 278/99, tak i trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 1 T 74/99. Soud prvního stupně si pro posouzení podstaty projednávané věci připojil rovněž spisy Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 8 C 42/95, 8 C 41/95, 8 C 112/95, 5 C 42/2000, 6 C 160/94.
Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že prvotní příčina neshod mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem spočívá na straně stěžovatelky, která nejprve vedlejšímu účastníkovi darovala 4/6 předmětných nemovitostí, po několika letech však své rozhodnutí přehodnotila a snažila se své dřívější rozhodnutí zvrátit v neprospěch vedlejšího účastníka - svého syna, neboť dospěla k závěru, že tímto svým postupem poškodila svoji dceru. Proto se s vedlejším účastníkem dohodla, že on i s rodinou se nastěhuje do rodinného domku a ona do jeho "bytovky". Později si tento krok rozmyslela a začala se na vedlejším účastníkovi domáhat toho, aby se mohla nastěhovat zpět do rodinného domu, s čímž vedlejší účastník nesouhlasil.
Podle zjištění soudu prvního stupně stěžovatelka k dosažení tohoto cíle vyvolávala v rodině spory, které byly později předmětem soudem projednávaných žalob shora uvedených spisových značek. V konečném důsledku dosáhla stěžovatelka toho, že vedlejší účastník se z rodinného domu vystěhoval do své "bytovky" a stěžovatelka ho i nadále užívá.
V další části odůvodnění se soud prvního stupně podrobně zabýval jednotlivými svědeckými výpověďmi soudem slyšených svědků, které hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech tak, jak to ukládá stěžovatelkou namítané ustanovení §132 o. s. ř. a hodnotil (ve smyslu ustanovení §630 občanského zákoníku) rovněž samotnou existenci, jakož i intenzitu tvrzeného porušování dobrých mravů ze strany vedlejšího účastníka, přičemž zkoumal i příčiny jejich vzniku.
V této souvislosti dospěl soud prvního stupně k závěru, že intenzita porušování dobrých mravů je v předmětné věci na nízké úrovni, což vyplývá i z toho, že při odsouzení vedlejšího účastníka bylo upuštěno od potrestání. Trestní stíhání vedlejšího účastníka hodnotil označený soud jako "pokračování předchozích neshod mezi účastníky", jejichž stěžejní příčinou bylo podle jeho názoru cílené jednání stěžovatelky směřující k navrácení původních vlastnických poměrů k předmětným nemovitostem.
Ve vztahu k trestnímu rozsudku soud prvního stupně dále uvedl, že ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. je soud rozhodnutím (výsledkem řízení) vázán, může si však sám učinit závěr o zjištěních obsažených v příslušném trestním spise. Protože se podle uvedeného trestního spisu nepodařilo dohledat protokoly či záznamy o prošetřování výměny zámků v předmětných nemovitostech, považoval soud prvního stupně trestní stíhání vedlejšího účastníka za účelové. Tomuto závěru nasvědčovala i skutečnost, že policisté vyšetřující tuto trestnou činnost si na nic nepamatovali, odkazovali jen na policejní záznamy, které se dohledat nepodařilo. Naopak bylo zjištěno, že tito policisté jsou velmi dobří známí dcery stěžovatelky. Proto se soud prvního stupně zabýval i tím, zda výkon práv a povinností v projednávané věci není v rozporu s dobrými mravy.
Po zhodnocení všech důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že v postupu stěžovatelky lze shledat účelový postup zaměřený cíleně proti vedlejšímu účastníkovi a jeho rodině, který je v rozporu s dobrými mravy. Proto žalobu jako účelovou a nedůvodnou zamítl. K tomuto závěru však soud prvního stupně vedlo i to, že stěžovatelka v průběhu řízení údajně neprokázala naléhavost právního zájmu ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., a ani tento naléhavý právní zájem v průběhu řízení netvrdila.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2006 č. j. 55 Co 165/2006-316 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (výrok I.).
Odvolací soud po projednání věci neshledal odvolání stěžovatelky důvodným. V ústavní stížností napadeném rozsudku odvolací soud vyvracel jednotlivé odvolací námitky, přičemž s odkazem na právní závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 228/2000 uvedl, že i když předpokladem úspěšného uplatnění žaloby na vrácení daru je zjištění takových okolností, které podle kritérií konkrétního případu je možné klasifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, nelze jen z toho, že byl spáchán trestný čin obdarovaného vůči dárci, dovodit, že tato skutečnost sama o sobě důvod pro vrácení daru zakládá. Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně správně zabýval širšími okolnostmi, za nichž ke spáchání trestného činu vedlejším účastníkem došlo, přičemž v této souvislosti dospěl k závěru, že vedlejší účastník byl konfliktním jednáním stěžovatelky ke svému jednání v podstatě vyprovokován, takže nebyly podle jeho mínění naplněny předpoklady pro vrácení daru, ve smyslu ustanovení §630 občanského zákoníku; odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil. Protože skutková zjištění soudu prvního stupně považoval odvolací soud za správná, nemohl na zamítavém výroku podle jeho názoru nic změnit ani nesprávný právní závěr, že žalobkyně neměla naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.
Ve věci bylo podáno dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že ho usnesením ze dne 24. 1. 2007 č. j. 33 Cdo 27/2007-338 odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nemá "z hlediska kritérií §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam". Dovolací soud byl totiž toho názoru, že otázka předestřená stěžovatelkou, zda v řízení zjištěné chování vedlejšího účastníka lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, postrádá "významový přesah do širšího kontextu soudní praxe", a proto rozhodl, jak bylo výše uvedeno.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky i obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Především je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Ústavní soud je ve smyslu čl. 83 soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z tohoto důvodu není oprávněn zasahovat do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů; výjimka z této zásady platí v případě, že shledá porušení základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka v zásadě jen opakuje námitky, které již byly předmětem přezkumu ze strany odvolacího soudu, který se jimi zabýval a v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku řádným způsobem také vypořádal.
V projednávané věci stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces, k němuž mělo údajně dojít tím, že obecné soudy nerespektovaly zásady hodnocení důkazů, přičemž byla údajně porušena zásada rovnosti stran sporu.
K otázce hodnocení důkazů se Ústavní soud vyjadřuje ve svých rozhodnutích opakovaně (např. rozhodnutí Ústavního soudu vedená pod sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jak již bylo zmíněno výše, soudům z ustanovení §132 o. s. ř. vyplývá povinnost hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemných souvislostech. V případě zásady volného hodnocení důkazů zákon (občanský soudní řád) nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a současně ani nepředepisuje soudům, jakým způsobem mají ten který důkaz hodnotit jak po stránce jeho věrohodnosti, tak i vypovídací schopnosti. Význam a váha jednotlivých důkazů se projeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Ani při tomto hodnocení nemůže soud postupovat libovolně; jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité skutečnosti musí být odůvodněno objektivními okolnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Ústavnímu soudu nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne a o jaké důkazy opře své rozhodnutí. Je však povinností obecného soudu svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
Ústavní soud se může správností hodnocení důkazů provedených obecnými soudy zabývat jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi vedeném byly porušeny procesní principy. Tak tomu v projednávané věci nebylo.
K námitkám stěžovatelky stran hodnocení jednotlivých důkazů Ústavní soud poznamenává, že z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tento soud hodnotil veškeré jím provedené důkazy. Pokud v souvislosti se svědeckými výpověďmi svědků P. Š., A. N. a K. M. mladší stěžovatelka namítá, že hodnocení soudu o zaujatosti svědka není oprávněné, pak je nutné odkázat jak na výpověď těchto svědků, tak i na logické závěry soudu prvního stupně vyplývající z hodnocení výslechem zjištěných skutečností. Soud prvního stupně poukázal např. na to, že svědkyně A. N. uvedla, že sice není schopna reprodukovat obsah hádky a podrobnosti si nepamatuje, ale sama zdůraznila, že tak činí ve snaze "pomoci paní M., aby neměla takové nervy" (str. 6, třetí odstavec shora rozsudku).
Jaké byly vztahy dcery stěžovatelky k vedlejšímu účastníkovi v době řízení před soudem prvního stupně lze nepochybně dovodit, jak to ostatně učinil i soud prvního stupně, ze zjištění, že to byla ona, kdo podával na vedlejšího účastníka - jejího bratra dvě trestní oznámení, přičemž sama přemlouvala a nutila V. J., aby podepsala prohlášení směřující proti její švagrové přesto, že se jeho obsah nezakládal na pravdě. Pokud se týká znaleckého posudku MUDr. H., ani v tomto případě neshledal (shodně jako soud odvolací) Ústavní soud při hodnocení jeho závěrů žádné pochybení, neboť jejich objektivita a relevance pro rozhodování soudu ve věci samé byla sporná.
Jak odvolací soud, tak i soud dovolací v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, s odkazem na odpovídající judikaturu, za jakých konkrétních hledisek při zvážení všech okolností lze zkoumat jednání či chováno obdarovaného, které ve smyslu ustanovení §630 občanského zákoníku "porušuje dobré mravy". V této souvislosti dovolací soud uvedl, že pojem "dobré mravy" nelze konkrétně vymezit, ale musí být zkoumán z pohledu jeho tvrzeného "hrubého porušení" vždy s ohledem na dosaženou intenzitu a rozsah, která zasáhne a ohrozí ostatní např. rodinné příslušníky, přičemž nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy.
Rovněž k tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy překročily meze svých oprávnění, pokud samy hodnotily trestní řízení, v němž byl vedlejší účastník uznán vinným, je třeba uvést, že soud je v občanskoprávním řízení vždy vázán rozhodnutím, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, to však neznamená, že by soud v občanskoprávním řízení musel ztotožnit závěr o spáchání trestného činu vždy se závěrem o hrubém porušení dobrých mravů ve smyslu ust. §630 obč. zákona. Tak tomu bylo i v projednávané věci. Soud prvního stupně si musel nejprve ujasnit, zda a do jaké míry je důvodné tvrzení stěžovatelky o hrubém porušení dobrých mravů vedlejšího účastníka, které stěžovatelka dovozovala z výše označeného trestního rozsudku. V takovém případě se občanskoprávní soud nemusel spokojit jen s výrokem trestního rozsudku o spáchání trestného činu a o pachateli, který je jedině pro soud závazný (§135 odst. 1 o. s. ř), nýbrž byl oprávněn též posoudit, zda vzhledem ke všem okolnostem případu takové trestní odsouzení svědčí o hrubém porušení dobrých mravů. Postupu obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti ničeho vytknout.
Ústavní soud neshledal oprávněnost tvrzení stěžovatelky o nedodržení zásad hodnocení důkazů a rovnosti stran. Skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěrem obecných soudů v projednávané věci, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 191/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. BECK, sv. č. 7, pod č. 1, též http://nalus.usoud.cz). Při posouzení námitky o porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud rovněž nezjistil, byť tuto okolnost stěžovatelka nenamítala, že by závěry obecných soudů byly v hrubém nesouladu s jejich skutkovými zjištěními.
Ze všech výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že námitky stěžovatelky nejsou důvodné, nelze přisvědčit jejím tvrzením o porušení procesních práv účastníků či povinností obecných soudů, které by v konečném důsledku mohly vést k porušení ústavnosti.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že neshledal důvody pro rozhodnutí o naléhavosti této ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu, neboť argumenty stěžovatelky nic zásadního, co by již nebylo předmětem přezkumu obecných soudů v ústavní stížnosti, nepřináší.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu