ECLI:CZ:US:2008:4.US.102.08.1
sp. zn. IV. ÚS 102/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. V. V., právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 10. března 2005, č.j. 39 Cm 6/2004-79, a Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2005, č.j. 15 Cmo 111/2005-111, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2007, č.j. 29 Cdo 238/2007-145, a o návrhu na zrušení ustanovení §121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byla zamítnuta žaloba stěžovatele v celém rozsahu (výrok I.) a současně mu byla stanovena povinnost zaplatit první žalované (Plzeňská banka, a.s.) na náhradu nákladů řízení částku 10.732,- Kč (výrok II.).
K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze shora citovaným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně ve výroku II. potvrdil zcela, a ve výroku I. o věci samé jej potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba na určení pravosti pohledávky žalobce (stěžovatele) za úpadcem ve výši 768.933,50 Kč (výrok I.), stěžovateli byla dále stanovena povinnost zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6.350,- Kč (výrok II.) a žalobci a druhému žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Dovolání shora napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl.
Stěžovatel uvedl, že v podstavení vedlejšího účastníka na straně žalobce se zúčastnil řízení u Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 39 Cm 221/97. Žalobce (AKRO, investiční společnost, a.s.) měl v tomto řízení úspěch a rozsudkem ze dne 10. března 2003 mu bylo přisouzena částka 1.114,275.017,70 Kč s příslušenstvím a náhrada nákladů. Náhrada nákladů byla, s ohledem na jeho procení postavení, přisouzena rovněž stěžovateli a to v celkové výši 768.933,50 Kč. Vzhledem k tomu, že na žalovanou (Plzeňská banka, a.s.) byl dne 4. dubna 2003 prohlášen konkurs (rozhodnutím Krajského soudu v Plzni č.j. 27 K 17/2003-34), přihlásil stěžovatel soudem přiznanou náhradu nákladů do konkursu. Správkyně konkursní podstaty však stěžovatele informovala, že jeho pohledávka byla popřena. Proto stěžovatel podal žalobu, o které bylo rozhodnuto shora napadenými rozhodnutími.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasil se závěry obecných soudů, které potvrdily popření pohledávky s tím, že rozsudek, kterým byla náhrada nákladů stěžovateli přiznána, nenabyl, s ohledem na prohlášení konkursu, právní moci. Své závěry stěžovatel obsáhle odůvodnil s odkazem na ustanovení §121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále je "občanský zákoník"). Přitom konstatoval, že vznik nároku na náhradu nákladů není možné odvozovat od právní moci příslušeného rozhodnutí soudu, neboť náklady vznikají již v průběhu řízení, a proto vznik pohledávky není možné odvozovat od právní moci rozhodnutí.
Stěžovatel rovněž odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 39 Cm 1/2004, ve kterém byla v totožné věci žalobkyní AKRO, investiční společnost, a.s., hlavní žalobce ve shora zmíněném řízení u Krajského soudu v Hradci Králové.
S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, současně pak připojil návrh na zrušení citovaného ustanovení §121 odst. 3 občanského zákoníku.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 39 Cm 6/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech.
Stěžovatel obsáhle popsal okolnosti svého případu, přičemž podstatnou část z popsaných okolností uvedl jak v řízení u soudu prvého stupně, tak i v odvolání (č.l. 85 a násl.) a v dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (viz č.l. 117 a násl.). V ústavní stížnosti pak tyto námitky zopakoval a vyjádřil svůj nesouhlas se závěry obecných soudů všech stupňů.
Jak je z napadených rozhodnutí patrné, soudy prvého i druhého stupně zohlednily skutečnost, že u Krajského soudu v Plzni probíhalo řízení společnosti AKRO, investiční společnosti, a.s. (sp. zn. 39 Cm 1/2004). V daném případě však poukázaly na odlišené postavení žalobce (AKRO, investiční společnost, a.s.) a vedlejšího účastníka na straně žalobce (stěžovatele).
Obecné soudy se věcí stěžovatele zabývaly a postupně dospěly ke shodnému závěru o oprávněnosti popření pravosti pohledávky stěžovatele. S námitkami, které stěžovatel předložil rovněž v projednávané ústavní stížnosti, se obecné soudy řádně a úplně vypořádaly. Uvedly okolnosti, pro které se lišilo řízení v jeho věci a ve věci AKRO, investiční společnost, a.s.. Zabývaly se otázkou vzniku nákladů řízení a vznikem nároku na náhradu těchto nákladů. Ústavní soud proto na uvedená odůvodnění odkazuje.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ze skutečnosti, že stěžovatel byl v řízní neúspěšný, není možné dovodit ani tvrzení o porušení práva na rovnost účastníků řízení zaručeného v čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud pak, jak opakovaně ve své judikatuře uvedl, není dalším přezkumným orgánem v systému obecného soudnictví. Při posuzování věci mu přísluší výhradně kontrola dodržení ústavně zaručených práv. Stěžovatel však neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu je možno spolu s ústavní stížností podat i návrh na zrušení právního předpisu nebo jeho části, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže je podle stěžovatele v rozporu s ústavním zákonem. Osud takového návrhu sleduje osud ústavní stížnosti samotné, a proto v projednávané věci nezbylo, než odmítnout i návrh na zrušení ustanovení §121 odst. 3 občanského zákoníku.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu